Poslední penalta

Na světovém šampionátu v Rusku jsou fotbalisté ze zemí bývalé Jugoslávie hodně vidět. Chorvaté patří mezi favority turnaje, Srbové včera vypadli po srdnatém boji s Brazílií. A pořádný rozruch vzbudili také dva švýcarští reprezentanti – původem kosovští Albánci – Granit Xhaka a Xherdan Shaqiri, kteří po vstřelení gólu provokovali srbské fanoušky gestem symbolizujícím orla z albánské vlajky. Fotbal a politika mají na Balkáně mnoho společného. I proto jsme se s čtvrtletníkem Football Club domluvili na převzetí části mrazivého rozhovoru s bývalým jugoslávským kapitánem Farukem Hadžibegićem, který vypráví o době, kdy se v jeho zemi začalo válčit.

Byl to poslední kop jugoslávského fotbalisty na velkém šampionátu. Třicátého června 1990 ve Florencii vypadla Jugoslávie po penaltách s Argentinou ve čtvrtfinále mistrovství světa. Faruk Hadžibegić nedal pátou, rozhodující penaltu. O rok později vypukly první boje války v Jugoslávii. Co kdyby ale bosenský kapitán ze Sarajeva pokutový kop přece jen proměnil? Co kdyby Jugoslávie postoupila až do finále? Co kdyby vyhrála mistrovství světa? Tým na to měla. Změnilo by to něco?

Faruk Hadžibegić, který má už řadu let domov ve Francii, tou vzpomínkou nežije. Nicméně vypravuje docela ochotně, občas dokonce i pobaveně. Vždyť od toho osudového dne je neproměněná penalta jeho součástí:

„Před nedávnem jsem cestoval z Paříže do Sarajeva, kvůli nějaké naléhavé události, na poslední chvíli. Přiletěl jsem proto nejdřív na letiště v Bělehradu a šel na pasovou kontrolu. Dávám doklady srbskému celníkovi, ten čte nahlas moje jméno: ‚Faruk Hadžibegič…‘ ‚Ano, to jsem já,‘ odpovídám. Celník zvedne oči, usmívá se na mě a povzdechne si: ‚Ano, vím, že jste to vy! Ach jo, možná by to všechno bylo jinak, kdybyste tu penaltu dal, viďte?‘ Omluvil jsem se mu a šel si vyzvednout auto, které jsem měl pronajaté. Pokračoval jsem směrem do Chorvatska, kde mě na hranici zastavil další celník: ‚Halt! Papiere!‘ Ukazuju mu tedy pas a scéna se opakuje.

Football club

Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory, které spojuje láska k fotbalu. Přináší tematicky pestré články. Neobvyklé, čtivé a obsáhle zpracované příběhy, rozhovory, reportáže, analýzy i povídky. Magazín vychází od roku 2017. K dostání na internetu nebo u všech dobrých knihkupců (mj. Kanzelsberger, Dobrovský, Academia, Knihcentrum).

Chorvatský policista zvedá oči, chvíli se na mě dívá… ‚No jo, ta penalta… Kdybyste ji tehdy proměnil… Co tady s vámi máme dělat?‘ Pustil mě, samozřejmě, a já mohl jet konečně dál směrem do své rodné Bosny. Jenže, co se tam nestalo? I bosenský celník mě zastavil. Od srbského a chorvatského kolegy se lišil jen tím, že byl mladší. V roce 1990 možná ještě ani nebyl na světě. Dívá se na moje doklady, mumlá něco mezi zuby a ptá se, jestli si může přisednout ke mně do auta. Tam vytahuje telefon, přibližuje svůj obličej k mému a vyfotí se se mnou, načež prohlásí: ‚Ta fotka není pro mě, ale pro mého otce. Hodněkrát mi už o vás vyprávěl. Že prý kdybyste tu penaltu…‘ Už jsem si zvykl. Stává se to tak osmkrát z deseti případů, když potkám nějakého Jugoslávce.“

Tu zatracenou penaltu Faruk opravdu nekopl moc dobře – sám to ví nejlíp –, a tak ji argentinský brankář Sergio Goycochea vyrazil a užil si místo Faruka svou chvíli slávy. Že v tomtéž rozstřelu o chvíli dřív neuspěli ani Dragan Stojković nebo Diego Maradona, už všichni zapomněli. Kapitán Faruk byl pátý a poslední exekutor. Původně jím sice vůbec být neměl – ale to nic nemění na tom, že prostě selhal.

Po nudné remíze 0:0 a penaltách (3:2) Argentina postoupila do semifinále mistrovství světa v Itálii. Na úkor Jugoslávie, která si pak už na velkém šampionátu žádný další zápas nezahrála. O dva roky později už v Bosně a Hercegovině zuřila válka a UEFA radši na poslední chvíli vyloučila Jugoslávii ze závěrečného turnaje mistrovství Evropy ve Švédsku.

O penaltě jugoslávského kapitána napsal bývalý italský válečný zpravodaj na Balkáně Gigi Riva knihu L’ultimo rigore di Faruk: Una storia di calcio e di guerra (Farukova poslední penalta. Příběh fotbalu a války). S Farukem, který ještě na podzim minulého roku trénoval druholigový klub Valenciennes na severu Francie, ale jinak žije se svou rodinou v Paříži, jsme se sešli na jaře v bistru v centru města Lille, kam přijel kvůli natáčení pořadu pro místní rozhlasovou stanici. Během dobrých dvou hodin jsme se pokusili „přetočit“ videokazetu jeho fascinujícího příběhu…

„Víte, moje výhoda je, že jsem pozitivně uvažující člověk. Snažím se vzpomínat jen na to dobré. Narodil jsem se, vyrostl a žil ve výjimečné zemi, kterou Jugoslávie byla. Sarajevo bylo úžasné místo k životu. Proto vzpomínám především na šťastné roky, které jsem tam prožil. Na nádherné roky ve škole. Měl jsem i to štěstí, že jako dítě jsem mohl začít hrát fotbal v klubu svého srdce – FK Sarajevo, kterému jsem nakonec pomáhal už jako profesionální hráč získat jeho druhý titul v historii. Zahrál jsem si na mistrovství Evropy (v roce 1984 – pozn. red.) a na mistrovství světa s jugoslavským národním mužstvem. Byl jsem dokonce kapitánem. O tento životní postoj jsem se vždy snažil dělit se svou manželkou a dvěma dcerami. Je velmi jednoduchý a zároveň extrémně náročný: spočívá v tom, že v každé věci, i v té nejhorší, se musí najít něco pozitivního. Ta filozofie, ta víra, že zítřek bude lepší a hezčí, než byl včerejšek, byla vždycky mým hnacím motorem,“ říká důrazným tónem.

„Ono nelze žít, a přitom se hrabat ve smutku. Ani válka nemůže zničit všechny šťastné roky, které jsme všichni společně prožili. Myslím si to samé, i co se týká fotbalu. Hráli jsme přece všichni ve stejném dresu a pod jednou vlajkou. Fungovalo to? Fungovalo. Sport za válku nemůže. Válka je politická záležitost. My hráči jsme mezi sebou problémy neměli. Vycházeli jsme spolu vždy dobře. Statisíce lidí zemřely a čtyři až pět milionů jich muselo utéct. Přesto otázka dnes podle mě zůstává stejná jako tehdy: Proč? Proč jsme válkou zničili tak nádhernou zemi s tak úžasnou atmosférou, jakou byla Jugoslávie? Podívejte se na politickou, ekonomickou i sportovní situaci všech zemí bývalé Jugoslávie. V každé z nich je dnes situace horší, než byla před válkou. Zatímco svět jde dopředu, my jsme udělali krok dozadu. A kdyby jeden krok… Přesto chci zůstat pozitivní.“

Omlouvám se, ale tohle zní spíš jako závěr rozhovoru než začátek, a popravdě jste mě tím trochu vykolejil. Nechám vás tedy ještě chvíli pokračovat, pak uvidíme, co dál…

Že se něco skutečně děje, jsem si začal postupně uvědomovat ve druhé polovině osmdesátých let. Moje první zahraniční angažmá bylo v Realu Betis (Sevilla), kam jsem přestoupil v létě 1985, a až tam se mě jednou před tréninkem jeden španělský spoluhráč zeptal, co se u nás děje, že něco viděl ve zprávách v televizi. Netušil jsem, o čem mluví. V Jugoslávii jsme žili v jakési bublině, mysleli jsme si, že se nám nemůže nic stát. Jenže když jsem pak o dva roky později přestoupil do francouzské ligy do Sochaux, zopakovalo se to. Jeden zástupce automobilové firmy, od které jsem chtěl, aby podporovala FK Sarajevo, se mi přiznal, že se bojí do toho jít, protože situace u nás je nejistá. Takže mi vše vlastně docházelo hlavně díky zprávám ze zahraničí.

Docela překvapující nicméně je, že jste si vážnost situace naplno uvědomil až při posledním přípravném zápase před mistrovstvím světa proti Nizozemsku v Záhřebu 3. června 1990.

Ano, na stadionu Maksimir. Byl to šok. Bylo to vůbec poprvé, co jsem zažil, aby jugoslávská reprezentace byla celý zápas vypískávána svými vlastními fanoušky. Zprvu jsem si na hřišti ani neuvědomoval, co se děje. Pamatuji si, že jsem řekl svým spoluhráčům, že to nevadí. Zápas proběhl bez problémů. Gullit, Van Basten, Rijkaard a všechny holandské hvězdy byli v nejlepší formě. Až po zápase jsme začali ten pískot řešit. Jak to bylo vůbec možné? Nikdo z hráčů před výkopem nic netušil. Ani pak na turnaji nebyl žádný problém. Drželi jsme všichni při sobě a bylo jedno, jestli ten pochází ze Srbska, tamten z Chorvatska, z Bosny, Makedonie nebo Slovinska. Soudržnost v týmu opravdu nechyběla. Vím, o čem mluvím, byl jsem kapitán. Všechno se začalo měnit až po návratu z Itálie.

Jak tedy?

Pokud si dobře pamatuju, myslím, že to byli Slovinci, kteří jako první řekli, že už nechtějí reprezentovat Jugoslávii. Poslední zápas, který jsme v mých očích odehráli všichni společně, byl v Amsterdamu v březnu 1992. A když říkám ‚všichni společně‘, mám na mysli to, že si trenér vybral nejlepší hráče bez ohledu na jejich národnost. Prohráli jsme 1:2. Poté soudržná jugoslávská reprezentace přestala existovat.

Už předtím spadly první bomby ve Slovinsku a přemýšlel jsem o tom, jak je vůbec možné, že Jugoslávci bombardují jiné Jugoslávce na vlastním území! Nicméně následovala referenda v různých zemích a celkové napětí bylo čím dál citelnější. Řekl jsem tehdy své manželce, že nemůžu být kapitánem týmu země, jejíž armáda napadá své občany. Byl jsem blb, že jsem si tohle všechno neuvědomil dřív. Začalo to ve Slovinsku, pokračovalo to v Chorvatsku a víme, jak to dopadlo v Bosně. Zavolal jsem předsedovi svazu a trenérovi Ivicovi Osimovi a oznámil jsem jim, že končím kvůli válce. Poprosil jsem je, aby mě už nepovolávali. Už jsem nemohl pokračovat. Byla to otázka svědomí.

Byli jiní hráči, kteří se rozhodli podobně jako vy?

Byli hráči, kteří se rozhodli reprezentovat svoji vlastní, novou zemi. Nevyčítám jim to. Někteří byli chytřejší než já, jiní možná méně stateční. Nicméně znám hráče, které jsem viděl brečet, když nemohli hrát za Jugoslávii, a kteří pak ochotně přispěchali s vlajkou své nové země. Neviním je, ať každý nese odpovědnost za své činy.

Trochu mě ve vašem vyprávění překvapuje, že se nezmiňujete o jedné velmi dobře známé a velmi násilné události, a sice o té takzvané rvačce fotbalových fanoušků, která se odehrála měsíc před odjezdem na mistrovství světa v Záhřebu na tomtéž stadionu Maksimir mezi místními chuligány Dinama a jejich rivaly z Crvené zvezdy v čele s Željkem Ražnatovićem, přezdívaným Arkan. K útoku na policistu se tehdy přímo na trávníku odhodlal i kapitán Dinama Zvonimir Boban, který pak za svůj čin dostal od fotbalového svazu Jugoslávie několikaměsíční distanc a nemohl jet na šampionát.

Boban… Nedávno jsem si s ním v novinách přečetl rozhovor, ve kterém tvrdil, že by se i dnes zachoval stejně jako tehdy. Bobana znám osobně a nesoudím ho. Zaútočit na policistu, to se za určitých okolností asi může stát každému z nás. Nicméně si myslím, že to, co říká, není pravda. Respektive to není moje pravda. Já jsem ale v té době žil v zahraničí, daleko od napětí, které panovalo v Záhřebu nebo v Bělehradu. Proto jsem některé věci nevnímal nebo cítil jinak. Vím, že Boban je v Chorvatsku velmi populární svým patriotismem a že prohlásil, že jeho sen je zahrát si za Chorvatsko. Proč ne? I Siniša Mihajlović, který měl chorvatskou matku a srbského otce, se nechal později vyfotit s Arkanem… Ještě jednou, byla to jejich volba. Každý se mohl rozhodnout svobodně a podle svého svědomí. Nicméně Boban pro mě zůstává především vynikající fotbalista, jeden z nejlepších v historii Jugoslávie, a můj spoluhráč v reprezentaci. A když necháme stranou politiku, tak vím, že Zvonimir byl dobrý chlap.

Jaké byly vztahy mezi hráči v jugoslávské době? Neexistovaly přece jen různé národnostní skupinky?

Ne. Můžu vás ujistit, že ne. Reprezentoval jsem Jugoslávii deset let od roku 1982, odehrál jsem za ni 61 zápasů, takže snad vím, o čem mluvím. Je přirozené, že někteří hráči měli mezi sebou užší vztah. Ale tak to chodí v každé skupině lidí. Osobně jsem si výborně rozuměl s chorvatským Zlatkem Vujovićem, bosenským Safetem Sušićem, srbským Pixym (Dragan Stojković) či černohorským Dejanem Savićevićem. Naše manželky se znají. A že třeba Makedonec Darko Pančev kamarádil víc se slovinským Srečkem Katancem, mi absolutně nevadilo.

Politické otázky se nikdy v národním mužstvu neřešily a neměly žádný vliv na mezilidské vztahy. Byli jsme prostě reprezentanti jednotné Jugoslávie. A já mám dodnes minimálně dobrý vztah s každým ze svých bývalých spoluhráčů. S žádným z nich nikdy nedošlo k nedorozumění nebo ke sporu ani kvůli sportu, ani kvůli politice. Přitom jsem vždycky měl svůj vlastní a jasný postoj. Podívejte, když v roce 2012 zemřel Miljan Miljanić (slavný trenér, který v polovině 70. let vedl během tří sezon mimo jiné Real Madrid), jel jsem na jeho pohřeb. Bylo to poprvé po válce, co jsem cestoval do Bělehradu. Televize o mně chtěla natočit reportáž. Slušně jsem odmítl. Stačilo vysvětlit, že jsem tu kvůli tomu, abych uctil památku velké osobností jugoslavského fotbalu, a všichni mi rozuměli. Nedávno jsem se také v Bělehradu zúčastnil svatby dcery jednoho dobrého přítele. Časy se mění, i člověk se mění.

Netlačila na vás například různá média? Nedostávali při zápasech Jugoslávie přednost určití hráči podle toho, jestli jste hráli v Bělehradu, Záhřebu nebo v Sarajevu?

To si nemyslím, a to proto, že to se mnou pravidelně konzultovali. Ivica Osim, který trénoval reprezentaci od roku 1986 až do konce toho, čemu já říkám jugoslávská doba, mohl pracovat nezávisle, aniž musel brát v úvahu národnostní nebo politické otázky. To, co ho zajímalo, bylo hřiště. Proto chtěl mít k dispozici nejlepší hráče. A podle toho skládal své jedenáctky. Jiné kritérium než sportovní neexistovalo. Ani nemohlo. Nedokážu si představit, že by trenér postupoval jinak. Co by to pak bylo za bordel?

Když ve vašem knižním životopisu čteme pasáže o dětství v Sarajevu, získáváme dojem, že to byl tenkrát ráj na zemi. Zdá se, že na tu dobu vzpomínáte velmi emotivně…

Řeknu vám jednu věc: nedávno jsem poprosil své dvě dcery, aby mě oblékly do dresu FK Sarajevo, až umřu. Je to jediný klub na světě, který miluji víc než sebe. Symbolizuje moje město, moje mládí, školu, moje první lásky, moji manželku, moje děti, mého otce, moje kamarády. Je to město, ve kterém jsem se stal mužem a tím, čím dodneška jsem. Měl jsem dvojí výchovu: výchovu svého otce a výchovu města. Tam se člověk díky styku se sousedy naučil být tolerantní. Multietnické Sarajevo bylo město všech náboženství. Platila kolektivní výchova, která spočívala v tom, že musíte mít rádi ostatní a musíte jim rozumět, aby všichni mohli žít společně v míru. Respekt byl základní hodnotou tamního každodenního života. Jak občas říkám, jsem jako pes. Pes má jednoho pána. A mým pánem je Sarajevo!

Sportovní speciál

V televizi zuřila zimní olympiáda, tiskárna tlačila sportovní speciál Finmagu. Rozhovor s Ondřejem Bankem, který ještě netušil, že jeho svěřenkyně Ester Ledecká přiveze z Koreje zlato. Analýza: počítačové hry jako sport, ba jako disciplína příštích olympijských her? Extrémní sportovci, kteří nasazují krk pro peníze z reklamy. A leckdy o něj přijdou. A mnoho dalšího.

Speciál můžete koupit v elektronické verzi, pro předplatitele je k dispozici v archivu.

FINMAG Sport

Čím si vysvětlujete umění Jugoslávců snad ve všech míčových hrách?

Geny! Byli jsme soutěživí. Náš problém ovšem byl, že jsme měli život trochu moc rádi a často si jej příliš užívali. Chyběla nám kázeň. Tak, jak jsme byli výborní, když jsme byli nasraní, tak jsme byli nuloví, když nám někdo mazal med kolem huby. Ale všeobecněji bych řekl, že máme sport v genech. Je to i záležitost prestiže.

Existuje i něco jako jugoslávská škola?

Myslím si, že se rodíme s určitým přirozeným talentem. Každý národ má talent na něco, my ho máme na sport. Měli jsme ale, a je potřeba to říct, také dobré trenéry s kvalitní vzdělávací metodikou. Nároky byly vysoké. Dám vám jeden příklad, který mluví za vše: můj otec, jenž chytal v jednom menším klubu na amatérské úrovni v Sarajevu, byl můj první trenér tím, jak jsme doma neustále kopali spolu. Když už jsem pak byl kapitánem jugoslávské reprezentace a FK Sarajevo, hráli jsme na jaře 1985 ligový zápas doma proti Partizanu Bělehrad, který jsme porazili 2:1 díky mým dvěma gólům. Nestávalo se mi to moc často, ovšem můj otec nepovažoval za nutné mi k tomu pogratulovat. V pondělí, tedy o den později, se přišel z továrny, kde pracoval, podívat jako obvykle na náš trénink. Trenérův asistent se s ním dal do řeči a chtěl mu říct, že můj nedělní výkon nebyl vůbec špatný. No, bylo to poprvé a naposled v mé kariéře, co jsem dostal desítku v novinách… A jak zareagoval můj otec? Odpověděl asistentovi, že jsme všichni parta kopyt a odešel ze stadionu! Byl jsem dvacet let profesionálním hráčem a odehrál jsem za kariéru 871 zápasů, ale ani jednou jsem svého otce neslyšel říct, že by se mi jeden zápas povedl. Tím chci jenom ukázat, jaká byla tehdy mentalita. Trenéři byli perfekcionisté.

Letošního šampionátu v Rusku se účastní jak Chorvatsko, které předvádělo možná nejatraktivnější hru na mistrovství Evropy před dvěma lety, tak i Srbsko, jehož junioři vyhráli mistrovství světa do 20 let v roce 2015. Znamená to, že „jugoslávský“ fotbal těží pořád ze své slavné minulosti a svých zkušeností?

Talent zůstává. Práce s mládeží zůstává. Bohužel ale chybějí slušní funkcionáři – ‚slušní‘ ve všech smyslech slova. Je příliš těch, kteří chtějí rozhodovat o všem, i o tom, čemu nerozumějí. Dnes tito lidé vidí především svůj vlastní zájem. Je to ale už i politická věc.

V roce 1999 jste krátce trénoval bosenskou reprezentaci. Ta bude v Rusku chybět, čtyři roky po historické účasti na mistrovství světa v Brazílii. Budete tedy fandit Chorvatsku a Srbsku?

To, co si přeji, je, aby vyhrál fotbal. Pokud by oba týmy mohly dojít do finále, byl bych jedině rád. Davor Šuker, který předsedá chorvatskému svazu, je můj dobrý přítel. Ale nejsem fanoušek jednoho či druhého. Pokud budou hrát dobře, budu fandit jejich fotbalu – jugoslávskému fotbalu.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Charles de Gaulle kdysi prohlásil, že „politika je příliš vážná věc, aby se mohla svěřit politikům“. Diego Maradona pro změnu jednou poslal jednoho novináře do háje s tím, aby se radši staral o mezinárodní politiku – protože fotbal je příliš vážná věc. V případě Jugoslávie jsou fotbal a politika spojené nádoby. Radovan Karadžić, odsouzený v roce 2016 Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii ke čtyřiceti letům vězení (mimo jiné za zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a za genocidu ve Srebrenici), byl jednu dobu v polovině 80. let… psychologem FK Sarajevo. Jak na něj vzpomínáte?

Dodnes je pro mě těžké nerozčilovat se, když o něm mluvím. V té době ale pracoval coby psychiatr v sarajevské nemocnici. Do klubu ho přivedli, aby nám pomohl s motivací v době, kdy se mužstvu nedařilo. Je to chlap, který se narodil v Černé Hoře, jeho rodina pochází z Kosova, hájil zájmy Srbů v Bosně a je zodpovědný za masakry a smrt několika tisíc lidí. Lidsky mu nelze nic odpustit. Nicméně si pamatuji jeho velké projevy, když byl v Sarajevu. Tehdy vykládal o velké Jugoslávii a o Titovi. Nedokážu pochopit jeho myšlenkový vývoj, změnu jeho postoje.

Karadžić ale nebyl jediný zločinec. Znal jsem osobně některé další, bavili jsme se spolu v hospodě, potkávali se na dovolené. Člověk tehdy nemohl tušit, co se z nich stane. Četba a pochopení historie jsou velmi náročné. (Následuje delší pauza.) Když se k tomu člověk vrací a přemýšlí o tom… Jak je to vůbec možné? Ale ano, jak Karadžić, tak i jiní jsou zkrátka lidé, se kterými jsem žil, dělil se s nimi o jídlo a občas poklábosil u šálku kafe, jako to teď děláme my dva.

Jaký byl ale Karadžić člověk?

Byl to týmový psycholog, jakých je dnes spousta. Bude vám něco vykládat, klást otázky, bude se snažit vás rozesmát nebo bude mlčet… Je iks způsobů, jak hráče namotivovat. Jeho projevy byly vždy pozitivní. Nebyla u něj jediná známka čehokoli zvláštního. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se z něj stane řezník. (Poznámka: Ani během třinácti let od svého útěku, než byl dopaden srbskou policií, Radovan Karadžić nepřestal fotbal sledovat. Jeden z jeho synovců později prozradil, že jeho strýc v době, kdy byl hledán jako válečný zločinec a s falešnou identitou pracoval na soukromé klinice v Bělehradě, často jezdil do Itálie na zápasy Siniši Mihajloviće a Dejana Stankoviće v dresech Lazia a Interu.)

Po zbytek svého života se asi budu snažit najít odpověď na otázku, jak v něm mohly současně existovat dvě tak odlišné osobnosti. A obávám se, že ji nikdy nenajdu.

Nezkrácený text si můžete přečíst v aktuálním vydání českého čtvrtletníku pro fotbalovou kulturu Football Club.