Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hip hop kraluje. Rock’n’roll je klinicky dead, těžko se mu věří

Rock’n’roll dávno přišel o přitažlivou auru oprsklé rebélie. Ta dneska zdobí hlavy hiphoperů. Je to jen povrchní dojem, klišé – nebo na tom něco je?

Bono Vox z U2 si myslí, že „dnešní hudba je hodně pro slečinky. Je na tom i ledacos dobrého, jenže jediné místo, kde se teď může vybouřit vztek mladých mužů, je hip hop, a to není dobré.“ Za svoje slova byl na Twitteru vyválen v medu a peří jako od reality odtržený šovinista a misogyn, racionální jádro ale jeho výrok skrývá. Éra, kdy se za rockovými buřiči na stadiony táhly zástupy, skončila nejpozději v minulé dekádě s vlnou indierocku a hip hop zažívá svůj zlatý věk.

Kdo má k lidu blíže

Obraz rokenrolu jako nezkrotné rebelie sice stále přežívá, ale spíš jen v menších městech, na venkově nebo v undergroundu. Největší stadionové kapely dnes tvoří rockeři, kteří jsou všechno možné jen ne nebezpeční. Pro ty starší jsou lajny koksu, Hell’s Angels, zničené hotelové pokoje a poskoci plnící jakékoliv jejich rozmary spíš už jen vzpomínkami na lepší časy. Životní styl těch mladších, jakkoliv někdy můžou navenek tato zažitá klišé oslavovat, je jim zase na hony vzdálený.

Pokud tedy někoho obestírá aura reálného vzdoru a skutečného nebezpečí, pak rappery. Přestože i mezi nimi je asi tolik úspěšných drogových dealerů, jako je mezi rockery praktikujících satanistů. Zapříčiněno je to kupodivu tímtéž, díky čemu dneska Marvel drtí DC Comics. Jaká je pravděpodobnost, že jako Spiderman Peter Parker narazíte na tyranského šéfa? A jaká zas, že se coby Bruce Wayne narodíte se stříbrnou lžičkou v puse? Jinými slovy trable rock’n’rollu jsou dnes hodně abstraktní, zato rapperská „poezie ulice“ alespoň budí zdání, že je s životní realitou fanoušků v těsnějším kontaktu. Temnota, o které hip hop pojednává, přes veškerou svoji vnějškovou přepálenost totiž vychází ze života milionů lidí, kterým jsou chudoba, kriminalita, násilí i rasismus důvěrně známé. Nebylo to tak vždycky, i rockeři měli taková témata. Stačí vzpomenout zmíněného Bona. Jeho U2 se proslavili mimo jiné i hitem Sunday Bloody Sunday, který odkazoval na takzvanou krvavou neděli (30. ledna 1972), kdy v severoirském Londonderry britští vojáci postříleli třináct pokojně protestujících Irů a několik desítek dalších zranili.

ČERSTVÝ FINMAG

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.


Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.


Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.


Pohádky tisíce a jedné noci

Ne náhodou rocková rebelie své vrcholy prožívala za války ve Vietnamu (1964–1975), Margaret Thatcherové (1979–1990) a Ronalda Reagana (1981–1989) nebo otce a syna Bushových (1989–1993 a 2001–2009). Pokušení bouřit se proti autoritám tehdy bylo velmi silné. Silné je i za časů rasismu nakloněného a výrazně machistického Trumpova úřadu. Rock’n’rollu se ale nedostává nových výrazných osobností se silným příběhem a vazbou na některou z utlačovaných skupin. Zazděná minulost sirotka Rogera Waterse z Pink Floyd, fobie zneužívaného Ozzyho Osbourna nebo trauma pankáče Joea Strummera ze  sebevraždy bratra, který se dal k náckům, už tolik neoslovují.

V tomhle směru je naopak velmi inspirativní příběh Ice T. V mládí kradl šperky, aby se dostal z pekla předměstí. Pak toho nechal, rozjel veleúspěšnou rapovou kariéru a nakonec, skepsi bílé i černé komunity navzdory, na prahu šedesátky uspěl i s obnovenými thrashovými Body Count.

Obdobně lze vysvětlit respekt, jaký si navzdory kolísavé tvůrčí formě drží selfmademan a „krstný otec slovenského rapu“. Co na tom, že se Patrik Rytmus Vrbovský k romskému původu z pochopitelných důvodů naplno začal hlásit až dodatečně, když už ho to stěží mohlo ohrozit. Příklady zkrátka táhnou, jakkoliv může cesta kluka z chudinské čtvrti na vrchol připomínat parafrázi pohádky o Ali Babovi a čtyřiceti loupežnících. Ostatně není náhodou, že se obrazy nezměrného bohatství líčené v Tisíci a jedné noci rodily ve strašlivé bídě.

Vzestupu hip hopu a rapu nahrává i to, že o vzpouře jen nežvaní. Kendrick Lamar, kterému byla letos jako prvnímu rapperovi v dějinách udělena Pulitzerova cena, už delší čas pokouší hranice žánru i trpělivost úřadů. Velmi tvrdě bojuje s institucionalizovaným rasismem i policejní zvůlí jako tvůrce, mecenáš i občanský aktivista. Byl to ostatně Lamar, kdo skoupil lístky na Černého pantera pro tisícovku nemajetných dětí. A těžko v tom hledat marketingový tah.

Čeští kluci z plakátů

V tuzemském kontextu byl rock, díky Plastic People, Vladimíru Mišíkovi nebo Pražskému výběru, symbolem nonkonformity naposledy před rokem 1989. Devadesátá léta vesměs prohýřil ve víru oslav znovunabyté svobody. Vyjma čím dál vyčpělejšího antikomunismu nemá žádné nosné téma. Příznačný je osud Davida Kollera.

Divočáci z Hentai Corporation, třebaže i oni vězí jednou nohou v undergroundu, jsou výjimkou z pravidla. Potvrzují pověst Česka jako země zakonzervovaných stylů. Vyznávají žánr v podobě, v jaké už byl všude jinde před dvaceti lety překonán. Být radikální, a zároveň současný zůstává tedy výsadou hardcore punkového undergroundu.

Ani tuzemská rapová smetánka si ale s autenticitou zrovna netyká. Vymyká se marnotratný syn Teny Elefteriadu Marko, známý pod přezdívkou Ektor. Pozornost si získal v českém kontextu vzácně věrohodnými texty z drogového podsvětí i násilnickými sklony. Poutavé je i vyprávění Michajlova o tom, jak se mu žije jako Ukrajinci v Brně.

Také angažovaný rap je s výjimkou několika tracků PSH věcí hudebního podsvětí. Pokoušejí se o něj hlavně jednotlivci a i ti mají zázemí v hardcore punkové scéně jako Martin Bonus Hůla. Slovensku lze jen tiše závidět z romského ghetta pocházejícího Pouličného autora tónov a Supu trefně popisujícího život v dluhové pasti. Už méně prostředí, z něhož vzešli.

Zaprodat se není pro každého

Z inspirace zámořskými vzory zůstal tuzemskému rapu jen způsob, jak se vyšvihnout nahoru. Je to stejné jako v politice. Stačí být vynalézavý v urážení oponentů a přehánění svých schopností natolik, až si vás začnou všímat sponzoři. Takhle se Ben Cristovao stal nejen výkonným rapperem, ale i tlampačem Red Bullu nebo kosmetiky Garnier. Obdobně zvedal prodeje Ektor vodce Kalašnikov.

Samozřejmě to neplatí se stoprocentní garancí. Rapper Marek Revolta Kaleta by mohl vyprávět, kdyby chtěl. O nevoli, jakou vzbudilo, když prasklo, že straight edge hnutí Seberevolta, kterému se propůjčil, je guerillová kampaň na fitness produkty.

Svobodnější cestou, byť výrazně většího odporu se dal grimeový Smack, který zase zviditelňuje módní kolekce své bývalé partnerky Anny Mimieux. Anebo James Cole, který po prodělané proměně vědomí raději peníze na nový projekt vybíral na HitHitu, než by „podporoval korporace a byl šaškem na odlidštěných korporátních dvorech“. Samozřejmě šlo o brutální nadsázku, přesto v ní lze odtušit zrnko pravdy.

Přesto jsou na tom rappeři po finanční stránce lépe než rockeři. Ti, pokud se nepodbízejí puberťákům jako Mandrage nebo Slza, nebývají pro hudební byznys zajímaví. Kvůli setrvale nízkým prodejům hudebních nosičů a rozšířenému pirátství jim zbývá jen koncertovat a fanoušky kasírovat u stánku s merchem. Patřit mezi špičku znamená od pořadatele inkasovat alespoň nějaký honorář.

Jsem taky hustla, ale čistej jako rock’n’roll

Zajímavé ale je, že jestli si někoho vyhrocení hopeři do huby neberou, jsou to rockeři. Spíš to vypadá, jako by nová hudební aristokracie zvolna přebírala způsoby té staré a hlásila se k ní. Trapový idol ‘Lil Peep o sobě mluví jako o novém Cobainovi. I bez úvah o okolnostech jeho předčasné smrti je to velmi výstižné přirovnání. Trap je vůči mainstreamovému gangsta rapu v obdobné opozici, jaké byli svého času sebezpytující lúzři z Nirvana k pompézně machistickým Mötley Crüe. Náhodou není ani to, že „strašnický král“ Smack poskládal dobrou pětinu řádek pro Immortal ze jmen svých rockových idolů.

Pro kytarovou hudbu se může ztráta dřívějších pozic stát podnětem k tomu přehodnotit své dosavadní směřování a stát se znovu podvratným živlem. To by mohla přinést možná radikální feminizace. Ostatně Anna von Hausswolff, Chelsea Wolfe, Myrkur jsou respektovanými osobnostmi už dnes. Je ale otázka, jestli rock’n’roll se sklony ženy spíš redukovat na ploché (respektive prsaté) sexuální objekty na něco takového vůbec přistoupí. Co na to Bono Vox?

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

31. 5. 2018 10:13

hip hop není hudba.

+17
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK