Kdo potřebuje WHO?

Světová zdravotnická organizace (WHO), součást OSN, je velká a zastaralá organizace. Je zbytečně drahá a koná přímo proti tomu, co si sama vytkla za cíl, totiž proti „veřejnému zdraví“. Je načase zaujmout k ní přiměřený postoj – a přestat ji financovat.

WHO a Ebola: příběh selhání

V roce 2014 zachvátila řadu afrických zemí epidemie eboly. Vložili jsme tehdy svou důvěru do mnoha mezinárodních organizací, které měly pomoct západoafrickým zemím, jako je Libérie, Sierra Leone, Guinea nebo Nigerie zastavit šíření viru a dostat lékařskou péči k těm, kteří by ji jinak neměli. Patřila mezi ně i Světová zdravotnická organizace se svým ambiciózním plánem. „Světová zdravotnická organizace,“ píše se přímo v jejích dokumentech, „se zaměří na prevenci výskytu nových ohnisek eboly, a to tak, že bude sledovat výskyt onemocnění a bude podporovat ohrožené země při tvorbě pokročilých plánů připravenosti“

S tím si ovšem dovolují zdvořile nesouhlasit odborníci. Ve zprávě Reuters z roku 2015 se píše, že tým expertů, svolaný Harvardským institutem světového zdraví (Harvard’s Global Health Institute – HGHI) a Londýnskou školou hygieny a tropické medicíny (London School of Hygiene & Tropical Medicine – LSHTM), dospěl k závěru, že obrovské množství lidského utrpení zůstalo institucemi „z velké míry nepovšimnuto“.

Ukázalo se, že ačkoli si funkcionáři WHO byli rizika epidemie vědomi už na jaře, přesto Světové zdravotnické organizaci trvalo až do srpna, než vyhlásila stav ohrožení veřejného zdraví a začala něco dělat. Tedy až v měsíci, kdy o problému s epidemií věděla už i široká veřejnost.

Světová zdravotnická organizace má ovšem své priority. V tom samém roce, kdy ve svých zprávách opomíjela počínající epidemii, vydávala tato součást OSN zprávu o reklamě na tabákové výrobky. Co je na tom zarážející, je to, že se v ní nezabývala jen marketingem tabáku v západní Evropě a Severní Americe, ale právě taky v zemích zasažených ebolou. Citujeme ze zprávy:

„Tabákové společnosti najímají v Guineji atraktivní mladé ženy jako specialisty na marketing, ve skutečnosti pak ale pracují jako takzvané „cigarette girls“. Jejich zaměstnání spočívá v tom, že nabízejí cigarety v klubech, před obchody a na dalších veřejných místech.“

Takže v Guineji umře 2500 lidí na ebolu, ale Světová zdravotnická organizace, místo aby se věnovala závažným zdravotnickým problémům, které můžou přerůst ve světovou epidemii, zaměří radši pozornost na cigarety. Tehdejší generální ředitelka WHO Margaret Chanová držela v roce 2014 – právě v době kdy se propukla ebola – v Moskvě projev na šesté Konferenci smluvních stran, které se účastní Rámcové úmluvy WHO o kontrole tabáku. Deklarovala v něm, že boj proti kouření je největší prioritou WHO.

A tak se to u WHO má s hlavními prioritami. Organizace přesunula svou pozornost od přenosných chorob k nepřenosným onemocněním, jejichž příčinou jsou tučná jídla, kouření nebo pití. Široké souvislosti epidemií, které zasahují celé státy, ji nechávají chladnou, radši si hraje na chůvu a reguluje, jak se lidé chovají v osobním životě. Je to opravdu to, co od ní daňoví poplatníci chtějí?

Peníze do kanálu

Podle Washington Post jsou roční cestovní náklady Světové zdravotnické organizace 200 milionů dolarů. To znamená 28 500 dolarů na každého jednoho zaměstnance. Samozřejmě, když místo eboly bojuješ s kouřením, líp se to dělá ze sedadla v první třídě.

Pokud se vám zdá, že v poslední větě jsme zašli už trochu moc daleko – inu podívejte se na hotel Coral Strand na Seychellách, kde se ubytovali experti na kontrolu tabáku z Jižní Afriky, Mauricia, Keni, Ugandy a Libérie, když se přijeli poučit o seychellských „komplexních zákonech na kontrolu tabáku“, které – jak ujišťuje tamější vláda – „právě začínají platit“. Za zhruba tři sta dolarů za noc hotel nabízí pěkné pokoje, v ceně jsou vodní sporty mimo areál hotelu, badmintonová hřiště a bar na pláži pro všechny zdravotnické experty, které by stihla žízeň

V březnu 2017 uvedla agentura Associated Press, že Světová zdravotnická organizace vydala na cestovních nákladech pro 7000 zaměstnanců víc než na potírání malárie, tuberkulózy, na boj proti AIDS a žloutence a na vylepšování mentálního zdraví a boj se závislostmi. Zároveň ovšem WHO požaduje navýšení rozpočtu, protože jak se zdá nestačí jí peníze na to, aby mohla plnit svou roli toho, kdo zajišťuje zdravotní péči.

Charita to zvládne líp

Porovnejme teď WHO s organizací Lékaři bez hranic, která je téměř kompletně financovaná ze soukromých zdrojů. A která – což se široce uznává – byla v boji proti ebole podstatně efektivnější; podnikla rozsáhlou operaci, při které využila řadu dobrovolníků a výzkumníků. Cestovní náklady Lékařů bez hranic byly 195 tisíc dolarů – což je podstatně méně než 560 tisíc dolarů, které vydala přímo na Afriku (dalších 60 tisíc dolarů šlo do Amerik, 4800 na Oceánii, 60 tisíc na Evropu a 364 tisíc na Asii).

Takový je tedy rozdíl ve výkonnosti, pokud se podíváme na cestovní výdaje.

Ve studii The Costs of Public Income Redistribution and Private Charity (Journal of Libertarian Studies, 21/2, 2007, s. 3–20) dokázal Joseph Rolph Edwards na číslech, že soukromá charita je bezpochyby podstatně výkonnější. Tvrdí, že vládní organizace spotřebuje na svůj provoz minimálně dvě třetiny získaných peněz, a má-li tedy na pomoc vydat 200 milionů dolarů, potřebuje sehnat 600 milionů.

„Když vezmeme v úvahu, že soukromá charita vydá na pomoc minimálně dvě třetiny každého darovaného dolaru, pak by na vydanou pomoc ve výši 200 milionů dolarů potřebovala sehnat jen 300 milionů. To znamená, že dokáže na dobrou věc dát stejnou sumu jako vláda, ale stačí jí na to pouhá polovina peněz. Ty získává od dobrovolných dárců, soukromých agentur (a od rodin). Dokáže tak ušetřit kompletně všechny náklady, které vláda skrze vynucené daně přenáší na veřejnost.“

Ty průměrné dvě třetiny z jednoho dolaru přitom ještě nezahrnují náboženské charity, které často mají nižší provozní výdaje, protože pracují na darovaných pozemcích.

Vypadá to, že ten, kdo se zasazuje, že lidem v tísni se má pomáhat, by se měl obracet spíš na charity než na vládu. Organizace typu Lékaři bez hranic ukazují, že motivace lidí, kteří věří ve svoji věc, přináší mnohem větší užitek než peníze utopené v neefektivní byrokracii.

V debatě o tom, jestli potřebujeme tu kterou mezinárodní organizaci, bychom neměli brát ohled na to, jaké deklaruje cíle a úmysly, ale na dosažené výsledky. Milton Freidman měl pravdu, když říkal: „Jedna z největších chyb je soudit politiku podle toho, čeho chce dosáhnout, a ne podle toho, jaké má výsledky.“

Z pohledu na výsledky Světové zdravotnické organizace vyplývá jediná věc: Je čas se s ní rozloučit.

Z originálu publikovaného na FEE.org pro Finmag přeložil Gabriel Pleska. Na úvodním obrázku varuje Světová zdravotnická organizace Konžany před ebolou. Je nebezpečné se v lese dotýkat zejména zvířat na zem spadlých. Fotografoval Sergej Urjadnikov / Shutterstock.com