Když cesta je cíl

Půl roku porůznu vydělává na cestu, půl roku putuje. Většinou pěšky, občas stopem. Na letošek ale výpravu nenaplánovala. Pobude prý „jen“ několik měsíců na Islandu. Chce teď hlavně sestříhat dva filmy a napsat knížku o svých pěších cestách po hřebenech Karpat a Kavkazu a po Balkáně. „To se nedá spojit s nějakou expedicí,“ vysvětluje.

Zastihl jsem ji po přednášce ve východočeském Broumově, kam chodila na gymnázium. Návraty do Čech už tolik neprožívá. „Poprvý to byla velká pecka, podruhý už jsem věděla, co mám čekat, to už byla menší pecka, a teď už to bylo v pohodě.“

Pecka v dobrém, nebo špatném? ptám se.

„Člověk chce být s blízkýma, který nosil v hlavě celou tu dobu, a najednou tě nikdo nechápe. Za ten půlrok jsem toho zažila strašně moc, a tady bylo furt všecko stejný, stejný uvadlý ksichty, a já si uvědomila, jak je ten život vlastně marnej a o ničem.“

Viktorčin život na cestě je negativ toho, co se žije tady. „Mám hlad, je mi zima, spousta pohybu, jsem hodně sama nebo s cizíma lidma… Máš totální svobodu a můžeš spát, jak dlouho chceš, dělat, co chceš. Tady musíš vstávat ráno do práce a poslouchat nějakýho idiota-šéfa, třeba. Mám pocit, že život v horách je zdravej. Tady mi to moc zdravý nepřijde. Ale je to hodně o přístupu, jakej člověk k věcem a situacím kolem sebe zaujímá. A o to se snažím – naučit se žít doma ke stejný svý spokojenosti, jako to umím na cestách.“

Za snem

S Viktorkou jsme maturovali v témže roce a dokonce na stejné škole. A přitom jsem neměl tušení… Po Evropě, hlavně tedy na Slovensko a občas do Alp, cestovala sama od sedmnácti. Nejvíc ji ale na cestování bavilo a stále baví navštěvovat místa, kam se jinak než pěšky dostat nelze.

Od dvanácti toužila vydat se po hřebenech Karpatského oblouku. Uplynulo dalších třináct let, než si sen splnila. „Měla jsem pocit, že musím studovat, dělat tohleto a tamhleto.“ A tak studovala filozofickou fakultu a pracovala v obchodě s ultralehkým vybavením na cestování. „Pak jsem pochopila – ne, tohle je to, co chci, tak jdu do toho, a opustila jsem školu a práci.“

Jen to nejlepší

Zkušenosti z obchodu dokáže na cestách zúročit. Ví přesně, co chce a utrácí málo. Skoro všechno vybavení dostane buď zadarmo, nebo výměnou za recenzi. „Oslovuju ty firmy sama. Dostávám ty věci a testuju.“

Před první cestou, po hřebenech Karpat, jí žádný výrobce nic dát nechtěl. Nevěřili jí. Měnit se to pomalu začalo po Viktorčině návratu z první cesty do Banátu. Vůči nabídkám sponzoringu je ale opatrná. „Když mě někdo oslovoval, byla to třeba firma, od který bych si nevzala ani kapsičku na krk. Věci mi nabízely i dobrý firmy, ale většinou už sama vím přesně, co chci, takže většinu nabídek jsem odmítla, protože už jsem měla vyhlídnutý jinde, co jsem považovala za nejlepší na trhu. Vybírám si vysloveně to nejlepší. Přece nebudu používat a doporučovat lidem špatný věci, to by mi byla hanba.“

Naráží tím na gear list, který zveřejňuje na svém webu. Každou součást výstroje pro něj poctivě převažuje. „Cestuju co možná nejvíc nalehko. Výrobci to mají většinou špatně. Ubíraj, a někdy paradoxně přidaj.“ Nikoho prý ale k ničemu nenabádá. „Já jsem to prostě sepsala a lidi se tím inspirujou sami od sebe. Spousta lidí si ten gear list tiskne, pak si něco tužkou poopraví a takhle chodí nakupovat.“

S denním rozpočtem člověka v exekuci

Na cestě má jediné dva pevné body, start a cíl. „Vždycky si na pár týdnů odskočím někam dobrovolničit, někdy udělám kolečko autostopem, nebo jedu ještě někam jinam. Ale vždycky tam body A a B hrají nejdůležitější roli, protože nic víc si předem neplánuju.“

Takhle procestovala Karpaty, došla pěšky do Istanbulu a loni přešla Kavkaz od Černého moře ke Kaspickému. Co se jídla týče, snažila se vždycky cestovat nízkonákladově a dodržet rozpočet jedno euro na den. U poslední výpravy se to ale nepodařilo: „V horách sežereš třikrát víc než normálně. Strašně jsem spalovala kalorie, takže jsem projedla dvě eura denně.“ Úplně přesně to ale spočítané nemá. Zakládat si účtenky nevydržela ani první týden. Nicméně podle toho, co měla na účtu, za těch sedm měsíců utratila asi třiatřicet tisíc, zhruba 157 korun denně. „Ale bylo to včetně cesty z Čech do Gruzie a pak z Ázerbájdžánu zpátky domů, dvou víz a koupě novýho foťáku.“

Kde lišky dávají dobrou noc. A vlci. A medvědi

Na Kavkaze jí původní fotoaparát spadl ze srázu, zblízka vídávala vlky a šakaly; během cesty si také vymkla kotník. „Věděla jsem, že ho musím hodně chladit, nosit staženej a že to časem bude dobrý, jen nesmím moc chodit, takže jsem se šetřila, chladila se, odpočívala.“ Těsně po úrazu tak ušla nejvýš pět deset, kilometrů denně.

Do konce cesty si ale nebyla jistá, že to zvládne. „Kotník bolel až ke Kaspickýmu moři. Myslela jsem, že už ho mám dobrej, jenže pak jsem zas blbě šlápla, udělalo to [citoslovce křupnutí] a noha bolela jak čert. To se mi stalo ještě několikrát.“

Zaráží mě, že i přesto všechno tvrdí, že zas tolika potížím nečelila. „Myslím, že víc problémů mám v normálním životě. To jsou samý krávoviny, který se tváří jako veledůležitosti, přitom člověka jenom zdržujou od věcí, který sám považuje za podstatný. Potkávat ty divoký zvířata pro mě byl krásný zážitek, ne problém. Problém trochu byl, že mi byla zima a že jsem občas smrděla, protože jsem byla moc prochladlá na to, abych se koupala v ledový vodě.“

V Rumunsku, na Balkáně i Kavkaze místní na její příchod reagovali dost podobně. „Většinou jsou dost v šoku. Nechápou, proč tam jdu, samotná holka. Snažej se bejt nápomocný, jsou na mě zvědaví.“ Je obezřetná. I tak se kvůli pohostinnosti tamních obyvatel zdržela v gruzínské Adžárii o týden déle, než očekávala.

„V Rumunsku jsem tolik lidí nepotkávala. Taky tam byli pohostinný lidi, ale většinou jsem si dávala pozor, protože to často byli chlapi, ožralí a doráželi na mě.“ Vyholit si před cestou do Banátu hlavu moc nepomohlo. Nejjistější bylo se civilizaci, pokud možno, vyhýbat.

V jiných zemích i úrovních vnímání

„Pomalé cestování dává poutníkovi možnost lépe poznávat krajinu, kulturu a jejich postupnou proměnu, místní obyvatele a jejich zvyky,“ píše Viktorka na svém webu. Připomenu populární putování do Santiaga de Compostela, srovnání ale odmítne hned: „Svatojakubská cesta je poutnická-turistická dálnice, kde máš vybavení na všechno a chatky na přespání. Všichni, které tam potkáváš, počítají s tím, že jsi poutník. Když jdu divokou přírodou, tak většinou trasy, které nikdo přede mnou neprošel, takže na to lidé reagují jinak a jsou překvapení. Nemám ten komfort, že bych věděla nebo si mohla zjistit, co mě čeká druhý den.“

Duchovní rozměr ale má prý i její putování. „Mám určitý duchovní zážitky, ale nechci se tvářit jako nějaký esoterik. Prostě mi to chození po horách dělá strašně dobře na duši, těle, mysli. Pomáhá mi to uvědomovat si věci z perspektiv, ze kterých bych je jinak nemohla vidět. V karpatském oblouku se mi třeba úplně změnilo vnímání času. Linearita času úplně ztratila smysl a logiku. Najednou jsem pochopila, jak skutečně relativní čas je. To bych si předtím nedokázala uvědomit, pokud bych to neprožila.“

Zajímám se, jak se to vnímání času liší od toho našeho, v tuzemsku. Prý ne. Je to o tom jít sám po horách a žít určitým způsobem. „Když se veškerý čas řídí jen podle toho, jestli je noc nebo den a postupně je víc zima než v létě, je to úplně něco jinýho, než když sleduješ každou hodinu, máš program a teď musíš bejt tady, pak tady, a jestli nestihneš být do půl hodiny v práci, tak budeš mít průšvih. Pak mezi časem a prostorem není zas až takový rozdíl. Nevím, jestli je to teď pochopitelný pro někoho, kdo to neprožil.“