Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Abyste mohli být s druhými, musíte umět být sami se sebou

Kdo nedokáže být o samotě, ztrácí schopnost myslet.

V roce 1840 popsal Edgar Allan Poe „energii šílenství“ stárnoucího muže, který se od úsvitu do soumraku protlouká ulicemi Londýna. Svému nesnesitelnému zoufalství mohl na krátkou chvíli ulevit, jen když se ztratil ve vřavě anonymního davu. „Tento starý muž,“ psal Poe, „je ztělesněním, je duchem zločinu.“ (…) „Nedokáže být sám; je mužem davu.“

Tak jako řada jiných básníků a myslitelů v průběhu věků se i Poe pokoušel vyzdvihnout význam samoty. Říkal si, jak „ohromné neštěstí“ je ztratit schopnost být jen sám se sebou, být uvězněný v davu, vzdát se svojí jedinečnosti v uspávající konformitě. O dvacet let později myšlenka samoty ovládla také představivost Ralhpa Walda Emersona, i když z docela jiného úhlu. S odvoláním na Pýthagora napsal: „Ráno – samota; … příroda může konečně oslovit představivost tak, jak to mezi ostatními není možné.“ Emerson nabádal ty nejmoudřejší učitele, aby svým žákům vštípili, jak důležité jsou „období samoty a zvyk na ni“, zvyk, díky kterému je vůbec možné „vážné a abstraktní myšlení“.

Ve dvacátém století formovala idea samoty jádro myšlení Hannah Arendtové. Jako německo-židovská emigrantka, která uprchla před nacismem a našla azyl ve Spojených státech, strávila Arendtová většinu svého života studiem vztahu mezi jedincem a polis. Svoboda podle ní náleží jak privátní sféře – vita contemplativa –, tak veřejné neboli politické sféře – vita activa. Chápala, že svoboda zahrnuje víc než jen lidskou schopnost jednat spontánně a tvořivě ve veřejném prostoru. Zahrnuje podle ní taky schopnost myslet a usuzovat v soukromí, kde samota dodává jedinci sílu k rozvažování svých činů, k rozvoji vlastního svědomí a schopnost uniknout kakofonii davu a konečně se zaposlouchat do vlastních myšlenek.

ČERSTVÝ FINMAG

„Čekárny jsou plné lidí, z nichž třetina má sedět úplně jinde, třetina je nedovyšetřená a jen té zbývající třetině může doktor pomoct ihned,“ vysvětluje válečný chirurg Tomáš Šebek, proč rozjel virtuální poradnu uLékaře.cz.


„Jak je možné, že Potomci lidí, Minority Report a Blade Runner tak dobře vyhmátly naše dnešní problémy? Stačilo si všímat věcí, o kterých se nemluví v televizi, říká tvůrce prvního z nich,“ píše naše nová posila Táňa Zabloudilová.


„Ayn Randová inspiruje už třetí generaci libertariánů a anarchokapitalistů. Nechybělo přitom moc – a v Leningradě by ji nutili točit komunistickou propagandu.“ Další díl našich nepřátel státu věnujeme Náčelnici Ankapů Ayn Randové. Mimochodem, ona sama anarchokapitalisty opovrhovala.


Nepřítomnost myšlení

V roce 1961 angažoval Arendtovou časopis The New Yorker, aby zaznamenala proces s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních strůjců holokaustu. Arendtová si kladla jedinou otázku: Jak se mohl někdo dopustit takového zla? Vždyť na něčem jako šoa se mohl podílet jen šílený sociopat. Arendtová byla zaskočená Eichmannovým nedostatkem imaginace a téměř dokonalou konvenčností. Zatímco Eichmannovy činy byly čiré zlo, tvrdila, Eichmann sám jako člověk „byl docela obyčejný a všední, nikoli démon nebo monstrum. Nebylo na něm známky pevného ideologického přesvědčení.“ Jeho amorálnost – schopnost či dokonce dychtivost páchat zločiny – připisovala „nepřítomnosti myšlení“. Podílet se na masovém vraždění Eichmannovi zkrátka dovolila jeho neschopnost zastavit se a přemýšlet.

Poe vytušil, že v člověku davu se skrývá cosi zlověstného. A právě tak si Arendtová všímá, že „člověk, který nezná tu tichou souvztažnost (ve které zakoušíme svá slova i své činy), ten nemá problém si protiřečit, což znamená, že nikdy nebude schopný ani ochotný nést plnou zodpovědnost za své výroky nebo činy; nebude se ani zdráhat spáchat jakýkoli zločin, neboť se bude moci spolehnout, že na něj okamžitě zapomene“. Eichmann se vyhýbal sókratovské sebereflexi. Nedařilo se mu navrátit se sám k sobě, do stavu samoty. Zrušil v sobě vita contemplativa, a proto se mu nepodařilo započít podstatný proces tázání a odpovídání, jenž by mu umožnil prozkoumat význam věcí, rozlišit mezi faktem a fikcí, pravdou a falešností, dobrem a zlem.

„Je lepší zlo strpět než činit,“ napsala Arendtová, „protože můžete zůstat přítelem trpícího; kdo by ale chtěl za přítele vraha a kdo by s ním chtěl žít? Dokonce ani jiný vrah ne.“ Není to tedy tak, že nemyslící lidé jsou monstra, že smutní náměsíčníci světa dřív spáchají vraždu, než by čelili sami sobě v samotě. Co Arendtové ukázal Eichmannův případ, bylo, že společnost může fungovat svobodně a demokraticky, jedině když je složená s jedinců zapojených do aktivního přemýšlení – takového, které vyžaduje samotu. Arendtová věřila, že „žít společně s ostatními začíná schopností žít sám se sebou“.

Samota je cvičení

Ale co když, mohli bychom se ptát, se samota promění v osamělost? Nestane se z nás izolovaný jedinec, odstřižený od potěšení z přátelství? Filozofové odedávna opatrně rýsovali významnou dělicí čáru mezi samotou a osaměním. Ve spisu Ústava nabídl Platón 380 let před naším letopočtem podobenství, ve kterém Sókratés oslavuje osamoceného filozofa. V alegorii jeskyně filozof uniká z temnoty podzemního doupěte – a od ostatních lidí, kteří mu dělají společnost – do světla kontemplativního myšlení. Sám, avšak ne osamělý, se filozof konečně naladí na svůj vnitřní i vnější svět. V samotě je konečně slyšet rozhovor, který bez hlasu „vede duše ve svém nitru sama se sebou“.

V odkazu k Platónovi si Arendtová všimla: „Myšlení, existenciálně řečeno, je osamocená, ale nikoli osamělá činnost; samota je situací, kdy dělám sama sobě společnost. Osamělost se dostaví (…), až když postrádám společnost, po které toužím a nemohu ji najít.“ V samotě Arendtová nikdy netoužila po společnosti, nedožadovala se kamarádství, protože zkrátka nikdy nebyla skutečně osamělá. Její vnitřní já se přátelilo s tím, s kým mohla vést konverzaci – tichým hlasem, který vždy klade onu živorodou Sókratovu otázku „Co tím myslíš, když říkáš, že…?“ Naše já, byla si Arendtová jistá, „je tím jediným, od koho nikdy nemůžeme utéct – snad jen, když úplně přestaneme myslet“.

Její varování bychom si měli připomínat i dnes. V našem hyper-propojeném světě, ve světě, ve kterém můžeme komunikovat nepřetržitě a okamžitě přes internet, si málokdy najdeme prostor o samotě ke kontemplaci. Zkontrolujeme si e-maily stokrát za den; rozešleme tisíce zpráv za měsíc; obsesivně rolujeme feedem na Twitteru, Facebooku nebo Instagramu, toužíme být čtyřiadvacet hodin denně ve spojení, jak se svými blízkými, tak i s náhodnějšími známými. Hledáme přátele přátel, exmilence, lidi, které sotva známe, lidi, o kterých nemáme vůbec vědět. Máme neustálou společnost.

Arendtová nám ale připomíná, že pokud ztratíme schopnost samoty, svou dovednost být sami se sebou, pak přijdeme o schopnost myslet. Riskujeme, že se rozpustíme v davu. Riskujeme, že budeme „smeteni,“ říká Arendtová, „vším tím, co dělají ostatní a v co věří“ – zůstaneme v kleci bezmyšlenkové konformity, neschopní rozlišit „správné od špatného, krásné od ošklivého“. Samota není jen stav mysli nezbytný pro rozvoj individuálního vědomí – a svědomí –, ale také cvičení, které nás připravuje k  zapojení do společenského a politického života. Než dokážeme být s druhými, musíme se naučit trávit čas sami se sebou.

Z originálu uveřejněného na Aeon.com pro Finmag přeložil Kamil Hrabal 

Aeon counter – do not remove

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK