Josef Šlerka: Jak umlčet média

Nejdřív studoval v Brně dramaturgii, nakonec absolvoval pražskou estetiku. Živil se jako novinář, programátor na volné noze nebo šéfvývojář. Spoluzaložil překladatelský časopis Splav, pomáhá pořádat literární festival Šrámkova Sobotka. Učí na Studiích nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do DVTV chodí analyzovat chování lidí na sociálních sítích. Od loňského léta vede Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Nálepku renesančního člověka třiačtyřicetiletý Josef Šlerka odmítá: „Neumím na nic hrát. Zpívám falešně. Neumím malovat.“ Jenže když si v kanceláři naproti Karolinu při přemýšlení hladí špičatou bradku, nevěříte mu to. K dokonalému dojmu rudolfínského alchymisty mu chybí jenom nabíraný límec.

Když slyšíte o tisícovkách lidí sdílejících mailem varování, že by Česko po zvolení Jiřího Drahoše prodávalo děti pedofilům a na orgány, vidíte v podpoře nezávislé žurnalistiky o to větší smysl – nebo byste se radši zavřel ve sklepě a bouchal si heroin?

Ani jedno. Je hezké, že operujete s tím číslem. Takových pět tisíc lidí vypadá jako strašně velká skupina, ale pojďme to vztáhnout k pěti milionům voličů – a je z toho marginální zlomek. Jde o jeden z mozkových podvodů tohoto typu statistik. Vůči čemu nějaké číslo nebo fakt zakotvíte. Možná je to v kostce celý problém dnešní žurnalistky. Zeptáte se mě na pikošku, která je sama o sobě ptákovina, jenže ukazuje na něco důležitějšího: fenomén mailů mezi seniory. Ale to už v té otázce nezaznělo.

Připravoval jsem si tím půdu pro vážnější dotaz: Dá se teď po prezidentských volbách nějak odhadnout, nakolik je rozhodly vymyšlené zprávy?

Na to je hrozně málo výzkumů. Dělaly se hlavně po amerických prezidentských volbách. Jeden seriózní je ze Stanfordu, jeden z Princetonu. Ukazují, že se ta síla přeceňuje. Trumpovo vítězství byla nahodilost. Kdyby prohrál, což se při tom počtu hlasů mohlo v trochu jiném systému stát, tak bychom si dnes hrdě četli studie o tom, jak jsou lidi vůči fake news imunní. Když se podíváte do dějin tajných služeb, tak ani ty samotné to nějak zvlášť neměří a říkají, že to ani nejde. Pokud jde o poslední volby, myslím, že daleko větší roli hrála kauza lithium v těch parlamentních než hnojomety v prezidentských. Ale pořád je ještě brzo na vyhodnocení.  

Tuším správně, že jste skeptický k pojmu „doba postpravdivá“?

Jo. Strašně mě to irituje. Celá ta terminologie: doba postfaktická, postpravdivá, fake news. Jsou to vyprázdněné pojmy. Za prvé se snaží tvrdit, že dřív byla nějaká doba pravdivá a faktická. Ne! Za druhé se z toho stal svým způsobem bič. Všichni se ptají, jestli je to důsledek internetu. Ono to ale začalo nejpozději u Fox News: celostátní televize, která byla programově ideologická. Dávno před internetem. Navíc a vlastně v protikladu k tomu se v Česku etablovala názorová žurnalistika jako žánr.

Síť Reddit nedávno smazala fórum Deepfakes, ve kterém lidi klíčovali do porna obličeje slavných hereček. Není tohle přece jen nový level? Co když příště někdo místo mailů o prodávání dětí naklíčuje kandidáta do filmu Cannibal Holocaust, jak jí lidské srdce?

V těch řečech o postfaktické nebo postpravdivé době je znát russelovsko-carnapovské myšlení, ve kterém pravda znamená korespondenci mezi výrokem a stavem světa. V mém filozofickém světě je pravda otázkou koherence celého konstruovaného světa. Můžete říct, že je měsíc kousíček nad vrbou, a bude to skvěle fungovat, když chcete sbalit ženskou. Ale když na tom postavíte kosmický program, zfailuje. Naklíčované video dlouhodobě neobstojí a neobstojí v celkovém obrazu a jednání člověka. Krátkodobě ovšem natropí zle.

Takže není efektivní bojovat proti fake news voláním „lež! lež!“ a lepší je řešit hodnotový systém, ve kterém ty zprávy vznikají?

Ne že bych měl něco proti tomu, aby se o lži říkalo, že je to lež. Nicméně se studenty jsme zakládali falešné facebookové profily, které se snažily vypadat a chovat jako profily fanoušků stran jako SPD. Viděli jsme na nich, jak vypadá kanál vybraných příspěvků skalních příznivců. Studenty překvapilo, že se k těm lidem dostávají články Alexandra Mitrofanova nebo Jiřího Pehe. Jenže s komentářem: podívejte se na ty havloidy! Ta informace pak potvrzuje jejich vlastní svět. Příliš se upínáme na fakticitu zpráv, ale ve skutečnosti se boj odehrává v rámování.

Takže tomu nárůstu přispěly tradiční strany třeba tím, že neřešily problémy lidí v exekucích?

To je sice důležité, ale nevidím žádnou jednotlivou věc, jejímž odstraněním by se všechno vyřešilo. Přijde mi zásadní, že je tu velká skupina lidí, která ztratila respekt ve společnosti nebo má takový pocit. Jedním z indikátorů může být výzkum po prvním zvolení Miloše Zemana prezidentem. Zvýšilo se tehdy procento lidí, kteří řekli, že byl najednou jejich hlas slyšet.

Josef Šlerka na fotkách Daniela Hamerníka

Další obrázky v galerii (10)

Jak jim ten respekt vrátit?

Možná by pro řadu z nich bylo zadostiučiněním, kdyby neměli pocit, že půlku až dvě třetiny svých životů prožili zbytečně. Často se mluví o vyrovnání Německa s Hitlerem. Německo zešílelo. Ale zešílelo na patnáct let a největší bláznovství se odehrálo na ploše šesti let. U nás ten režim existoval čtyřicet roků a lidi v něm odžili svoje životy. Můžeme si o tom myslet ledacos, ale je strašně krutý jim říct: Úplně jste to podělali. Držte hubu.

Starší a nejstarší generace prožily dvojitý šok. První z pádu režimu a rozpadu jakékoliv orientace, druhý z globalizace. Nejen, že se ti lidé dozvěděli, že posledních čtyřicet let bylo špatně, ale ještě zjistili, že to, co umějí, dlouhodobě nepřežije. Při takovém ohrožení jde stranou spousta věcí. Navíc v kombinaci s problematickým vztahem k tradičním hodnotovým strukturám. Není tu ani silné křesťanství, ani silná národní hrdost. Kdyby jedno z toho bylo silné, mohlo by to fungovat jako pohon. Sice by to mohlo skončit jako v Maďarsku nebo Polsku, ale taky nemuselo. Každopádně tu není ani jedno.

Pojďme k novinám. Na podzimním Czech Internet Foru jste v přednášce Kdybych já byl Babišem vykreslil možnou budoucnost, ve které vláda dusí média zajišťovacími příkazy, kriminalizací novinářů, zestátněním veřejnoprávní televize a rozhlasu…

A ani jedno z toho jsem si nevymyslel. Jsou to transpozice postupů, které se v posledních dvaceti letech ve střední a východní Evropě staly.

Asi to bylo efektivní oslovení dárců pro Fond nezávislé žurnalistiky. Ale realisticky: jakou sám dáváte pravděpodobnost tomu, že se třeba půlka těch věcí do příštích voleb stane?

Zabijte mě, ale já to fakt nevím. Přednášku jsem nedělal kvůli dárcům, ale abych na jednom místě shrnul možnosti a zveřejnil je. Lidi si tu prezentaci hodně pamatují a rychle jim naskakuje, když se podobné tendence objevují. Tím pádem se už v zárodku objevují protipohyby. O to mi šlo. Pro další vývoj bude klíčové, jaká motivace vládnutí převládne u Andreje Babiše. Síly, které by měly chuť takovou likvidační politiku provést, k tomu totiž tu moc nemají. Babiš a hnutí ANO jsou hodně nabroušení na veřejnoprávní média, úpravy v téhle oblasti se dají očekávat. Budou se ale dít parlamentní cestou, a pokud bude jen trošičku standardní, bude to na dlouho. Taky můžou do koalice s ANO vstoupit ČSSD a KDU-ČSL, dát si nezávislost veřejnoprávních médií jako podmínku a pragmatického Babiše to přestane zajímat.

Jak krmit informační bulimiky? Máme držet děti dál od televize a chytrých telefonů? Co by české novinařině přinesl úspěšný model placeného obsahu? Jak souvisí Vítězslav Nezval s étosem startupů?

Odpovědi najdete v druhé půli rozhovoru, který si celý můžete přečíst v jarním Finmagu. Ten zamířil na stánky před pár dny. Můžete tam zamířit taky – anebo si Finmag objednejte přes web. Digitálně nebo v papíru. Jedno číslo nebo předplatné. A pozor: k digitálnímu předplatnému získáváte přístup ke kompletnímu archivu Finmagu. Zkratka k rozhovoru pro předplatitele vede tudy.

Všechny fotografie: Daniel Hamerník