Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dokonalost je past

Pokud uvěříte, že se dá vytvořit dokonalá společnost, v horším případě (když budete mít v rukou moc) stvoříte dokonalé peklo. Nechtějte mít všechno hned nejlepší, stačí, když zítra bude o něco líp než dneska. Vyměňte utopické ideály za protopii.

Utopie je idealizovaná představa dokonalé společnosti. Utopismus je uvádění těchto myšlenek do praxe. A právě tady začínají problémy. Slovo utopie prvně použil Thomas More jako titul svého díla z roku 1516, díla, kterým začíná celý moderní žánr. A vymyslel ho dobře. Utopia znamená doslova „žádné místo“, protože pokud se nedokonalý člověk pokouší o dokonalost – osobní, politickou, ekonomickou či sociální – nutně selže. Odvrácenou stranou ideální utopie jsou reálné dystopie – neúspěšné sociální experimenty, represivní politické režimy a arogantní ekonomické systémy, které vznikly při převádění utopických snů do praxe.

Nedávejte snílkům moc

Víra v to, že lidi můžete dovést k dokonalosti, vede nutně k omylům, když se pak navrhuje „dokonalá společnost“ pro bytostné nedokonalý druh. Nedá se říct, že by existoval jeden „nejlepší“ způsob, jak žít, už jen proto, že existuje nepřeberné množství variací, jaký život by lidé chtěli. A není tedy ani žádná nejlepší společnost, jen nejrůznější variace na přehršel motivů, jak nám je diktuje naše přirozenost.

Utopie jsou mimořádně zranitelné, například když sociální teorie založená na kolektivním vlastnictví, komunitní práci, autoritářském právu a centrálně řízené ekonomice narazí na naši přirozenou touhu po autonomii, individuální svobodě a svobodné volbě. Ba co víc, přirozené rozdíly ve schopnostech, zájmech a preferencích v rámci jakékoli skupiny lidí vedou k nerovnostem ve výsledcích a rozhodně nedokonalým životním a pracovním podmínkám, což utopie zasvěcené ideálu rovnosti výsledků nemůžou tolerovat. Jeden z původních obyvatel komunity Nová harmonie, kterou založil v 19. století Robert Owen v americké Indianě, popsal svou zkušenost následovně:

„Vyzkoušeli jsme všechny myslitelné formy organizace a vedení. Měli jsme takovou miniaturu světa. Zopakovali jsme francouzskou revoluci s tím rozdílem, že jejím výsledkem byla zoufalá srdce namísto mrtvých těl […] Zdálo se, že to byl samotný přírodní zákon rozmanitosti, který nad námi vládl […] Naše ‚společné zájmy‘ byly v přímé válce s individualitami jednotlivců s okolnostmi i s pudem sebezáchovy.“

Utopické projekty 19. století byly relativně neškodné, protože – navzdory mnohdy vysokému počtu členů – postrádaly politickou a ekonomickou moc. Dejte jim je a z utopických snílků se rázem stanou dystopičtí vrazi. Lidé jednají podle svých přesvědčení. A když jste přesvědčení, že jediná věc, která vám nebo vaší rodině, klanu, kmeni, rase, církvi brání v cestě do nebe (případně v nastolení nebe na Zemi), je někdo druhý nebo nějaká jiná skupina lidí, nezastavíte se před ničím. Od jednotlivých vražd ke genocidám, zabíjení druhých ve jménu náboženského nebo ideologického přesvědčení má ve světových konfliktech na účtu hodně mrtvých, od křížových výprav přes inkvizici a šílenství náboženských válek až po náboženské kulty, světové války, pogromy a genocidy století minulého.

Ve jménu obecného blaha vás naporcují na orgány

To s čím pracuje utopistická logika, je dnes už proslulé „tramvajové dilema“, „trolley problem“. Tedy myšlenkový experiment, ve kterém se většina lidí kloní k variantě zabít jednoho člověka, zachráníme-li tím dalších pět životů. Funguje to takhle: Pět dělníků pracuje na kolejích a nevidí tramvaj, která se na ně řítí. Vidíte ji, ale navíc svíráte v ruce rukojeť výhybky, můžete tramvaj poslat na jinou kolej. Tam by tramvaj zabila jediného dělníka. Jak byste se zachovali?

Výsledky výzkumů ukazují, že většina lidí by výhybku přehodila. Jestliže dnes i lidé z osvícených západních zemí souhlasí s tím, že je morálně přijatelné zabít jednoho člověka pro záchranu pěti dalších, představte si, jak snadné je přesvědčit lidi žijící v autokratických zemích s utopickými aspiracemi, aby souhlasili se zabitím tisíce lidí pro záchranu pěti tisíců, nebo s vyhlazením milionu, aby mohlo pět milionů prosperovat. Co je to pár nul, když je řeč o nekonečném štěstí a věčném blahu?

Tramvajové dilema podle BBC

Fatální chybu v utilitárním utopismu nejlépe ilustruje další myšlenkový experiment: Představte si, že jste zdravý náhodný přihlížející v nemocniční čekárně. Lékař má zrovna na pohotovosti pět pacientů, z nichž každý umírá z jiných příčin. Všichni můžou být zachráněni – vy byste ovšem musel být obětován, vaše orgány by posloužily k transplantacím. Chtěli byste snad žít ve světě, kde se tohle může stát nevinnému člověku, jen když se octne ve špatný čas na špatném místě? Určitě ne. Každý lékař, který by se o takovou krutost pokusil, bude taky okamžitě obviněn a odsouzen za pokus o vraždu.

Přesto právě tohle se v minulém století odehrávalo v největších experimentech utopických socialistických ideologií: v marxisticko-leninsko-stalinistickém Rusku (1917–1989), fašistické Itálii (1922–1943) a nacistickém Německu (1933–1945) – všechno to byly velkolepé pokusy dosáhnout politické, ekonomické a sociální (nebo dokonce rasové) dokonalosti a všechny vyústily v desítky milionů lidí zavražděných rukou vlastního státu, případně usmrcených v konfliktech s ostatními státy, které byly vyhodnoceny jako překážky na cestě do ráje. Marxistický teoretik a revolucionář Lev Trockij vyjádřil utopickou vizi v pamfletu z roku 1924:

„Lidský druh, ta sraženina jménem homo sapiens, vkročí do dalšího stádia radikální transformace, a vlastníma rukama se stane objektem těch nejkomplikovanějších metod umělé selekce a psychofyzikálního výcviku. […] Průměrný lidský typ se pozvedne do výšek Aristotela, Goetha nebo Marxe. A nad tímto hřebenem se vztyčí nové vrcholy.“

Tento nerealizovatelný cíl vedl k takovým bizarním experimentům, jaké vykonával třeba Ilja Ivanov, jehož Stalin ve 20. letech zaúkoloval, aby se pokusil zkřížit člověka s opicí a vytvořit tak „nový nepřemožitelný druh lidské bytosti“. Když Ivanov ve svém pokusu vytvořit lido-opičího hybrida selhal, nechal ho Stalin zatknout, uvěznit a vyhnat do exilu v Kazachstánu. Podobně dopadl i Trockij – jakmile získal jakožto jeden z prvních sedmi členů původního politbyra moc, nechal vybudovat koncentrační tábory pro ty, kdo se odmítnou připojit k tomu velkolepému utopickému experimentu, který se vyvinul až v souostroví gulag. To stálo život miliony ruských občanů, kteří byli rovněž považováni za překážku v cestě za nastávající vysněnou utopií ráje. Když se Trockého vlastní teorie trockismu vymezila vůči stalinismu, nechal ho Stalin popravit v Mexiku roku 1940. Sic semper tyrannis.

Malé kroky pro lidstvo. Ale denně

Ve druhé polovině 20. století revoluční marxismus v Kambodži, Severní Koreji a mnoha dalších státech v Jižní Americe a Africe ústil ve vraždění, pogromy, genocidy, etnické čistky, revoluce, občanské války a státem placené konflikty – to všechno ve jménu nastolení nebe na Zemi, které vyžadovalo odstranění obtížných disidentů. Celkem 94 milionů lidí zahynulo rukou revolučních marxistů a utopických komunistů v Rusku, Číně, Severní Koreji a dalších zemích – a to je závratné číslo i ve srovnání s 23 miliony zabitých rukami fašistů. Když musíte vyvraždit desítky milionů lidí, abyste dosáhli svého utopického snu, dosáhli jste leda dystopické noční můry.

Utopickou snahu o dokonalé štěstí odhalil jako mylný cíl už George Orwell ve svojí recenzi na Hitlerův Mein Kampf:

„Hitler […] správně pochopil falešnost hedónistického přístupu k životu. Téměř celé západní myšlení až do poslední války, v podstatě celé progresivní myšlení, mlčky předpokládalo, že lidské bytosti netouží po ničem jiném než po klidu, bezpečí a absenci bolesti. […] Hitler ví, že lidské bytosti nechtějí jen komfort, bezpečí, krátkou pracovní dobu, hygienu, antikoncepci a všeobecný selský rozum; chtějí také – alespoň občas – boj a sebeobětování.“

Když dva mluví o tomtéž

Fabiánský socialismus na rozdíl od komunismu nesází na revoluční zvrat. Své ideje prosazuje postupně. O to ale účinněji. Velkou Británii, zemi se silným respektem k právu, svobodě a vlastnictví, například přetváří od druhé světové války ve stát, který se rychle blíží naplnění většiny bodů Komunistického manifestu. A to i tehdy, když socialisté vůbec nejsou u moci.

Fabiánský socialismus: Dračí setba
Fabiánský socialismus: Volte menší zlo, salámová metoda a další taktiky

A další články Josefa Tětka na Finmagu

K široké oblibě fašismu a socialismu pak Orwell dodává:

„Zatímco socialismus, a o hodně drsněji i kapitalismus, říká lidem ‚nabízíme vám dobré časy‘, Hitler jim říká ‚nabízím vám boj, nebezpečí a smrt‘. A nakonec se přesto celý národ vrhne k nohám jemu… Neměli bychom podceňovat takovou emotivní přitažlivost.“

Čím bychom tedy měli nahradit ideu utopie? Jednu odpověď možná nabízí další neologismus – protopie – vzestupný posun po krůčkách směrem k zdokonalení, ovšem nikdy dokonalosti. Futurolog Kevin Kelly, který slovo vymyslel, ho vysvětluje následovně:

„Protopie znamená, že dnešní stav je o něco lepší než včera, byť je třeba lepší jen maličko. Protopii je o hodně těžší si představit. Protože protopie s sebou přináší stejně nových problémů jako nových benefitů a výsledky téhle komplexní interakce mezi fungujícím a rozbitým  je velmi těžké předpovídat.“

Ve své knize Morální archa (2015) jsem ukázal, jak právě protopický pokrok nejlépe vyzdvihuje monumentální morální výdobytky uplynulých staletí: úbytek válek, zrušení otroctví, konec mučení a trestu smrti, univerzální volební právo, liberální demokracie, občanská práva a svobody, manželství stejnopohlavních párů a práva zvířat. To všechno jsou příklady protopického pokroku v tom smyslu, že se jich dosáhlo krůček po krůčku.

Protopická budoucnost není jen praktická, ale i uskutečnitelná.

Z originálu uveřejněho na AEON pro Finmag přeložil Petr Bittner

Finmag na Mars!

Finamg předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.

Michael  Shermer

Michael Shermer

Michael Shermer je vydavatel magazínu Skeptic, sloupkař ve Scientific American a elitní stipendista na Chapman University v Kalofirnii. Jeho poslední knihou je Nebe na zemi. Vědecký výzkum posmrtného života, nesmrtelnosti... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 40 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Novak Josef | 15. 3. 2018 15:51

Autor popísal veľa o tom, ako by malo byť SPRÁVNE rozhodované pre rôzne modelové prípady. Vo všetkých tých príkladoch určil nejakú osobu, ktorej úlohou je ROZHODNÚŤ o živote alebo smrti iných ľudí.
Vo všetkých príkladoch autor predpokladá autoritatívnu , despotickú, etatistickú , komunistickú, demokratickú, ...... spoločnosť, v ktorej svoj osud nesmú riadiť jednotlivci sami za seba. Ale múdry NIEKTO za iných. Múdra vláda, cisár, despota, parlament.
Autora ani nenapadlo, že spoločnosť, v ktorej NIETO má právo prehadzovaním výhybky zachraňovať alebo zabíjať - je DESPCIA. A je celkom jedno, ako tú výhybku prehodí.

Autor proste hľadá múdru a spravodlivú diktatúru, despociu.

+5
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 16. 3. 2018 14:56

Fungovali? Pro Boha. Ti chicágští odborníci to tam jen dorazili. :-)
Pinochet byl jen pravicový Stalin jen v menším měřítku.

-4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK