Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Experimenty na voliči

Jakub JetmarOndřej Sliš
Jakub Jetmar, Ondřej Sliš
11. 1. 2018
 6 600

Brněnský politolog Roman Chytilek mluví o pokusech, které zkoumaly, jak ovlivní volby nálada voličů, o tom, jak je pro ně důležitý vzhled kandidátů, nebo to, že provedli názorový obrat.

Experimenty na voliči

Úvodní část rozhovoru s politologem Romanem Chytilkem začínala šachem a končila nedávnými sněmovními volbami a Andrejem Babišem.

Druhou a závěrečnou část tedy logicky otevřeme volbami prezidentskými. Ale pak už rychle k experimentům s politikou a vědeckému zkoumání chování voličů.

Jak ovlivní výsledek prezidentských voleb fakt, že jde o dvoukolové hlasování?

Kandidáti by měli mít rozumně rozloženou kampaň. Nevolit strategii, která je sice dostane do druhého kola, ale za tu cenu, že ho docela určitě prohrají. To se podle mě trochu povedlo Karlu Schwarzenbergovi, když asi čtyři dny před prvním kolem vyzval ideově blízké soupeře, třeba Vladimíra Franze, aby z voleb odstoupili a podpořili jeho postup do druhého kola. To považuju za to úplně nejméně povedené v jeho kampani. Volby začínají jako malá událost – někde odevzdáte kandidaturu a oni vás zaregistrují, jenže kampaň pak nabude obřích rozměrů. Je to sněhová koule, nabaluje se na to úsilí velkého množství lidí. A už jenom kvůli nim nemůžete z voleb jen tak odstoupit a někoho podpořit. Tohle podle mě byl učebnicový příklad, jak si snahou o dobrý výsledek v prvním kole zhoršit výsledek ve druhém.

Jsem ale znechucený z toho, jak se o dnešních prezidentských volbách informuje v médiích. Hrozně tam převládá soustředění na první kolo. Poslední průzkum, který jsem viděl, říkal, že favoritem je prezident Zeman. Což je dost dobře možné, ale z dat, která tam prezentovali, to vůbec nevyplývalo. Když politik vede v prvním kole, ale je nepřijatelný pro mnohem víc voličů – to pak vzniká pochybnost, jestli to celé vyhraje.

Pořád berete voliče jako nejdůležitější politickou instituci? Nejsou volby jen takovým svátkem, zatímco skutečná moc spočívá někde jinde?

Pořád za tím stojím. Voliče mám rád, ale mám pocit, že k sobě mají čím dál míň respektu. Vidím polarizaci, která možná souvisí s novými médii. Před pár lety byla ideálem deliberativní demokracie. Že se lidé sejdou, baví se o nějakém tématu a nakonec dojdou ke konsenzu. Na fórech na sociálních sítích se toho ale naplňuje jen část. Lidé se skutečně sejdou, ale zdá se, že jim někdo zapomněl říct důvod, tedy že mají dojít konsenzu. Možná se tam ve skutečnosti chodí spíš navzájem povzbuzovat. Nebo nesmiřitelně pohádat.  A já nevím, co je z toho horší.

Řeknu vám, jak to na mě působí psychologicky. Teď na mě vyskočil na Facebooku článek o politice, který psal člověk z vaší generace. V tom článku byla spousta faktických chyb. Měl jsem rozepsanou odpověď, kde jsem na to chtěl upozornit, ale když jsem viděl, jak mu naskakují lajky a pochvalné komenty, přiznám se, že jsem to smazal. Bál jsem se, že se tam strhne hádka – mám pocit, že sociální sítě podporují jen lidi s určitým temperamentem. A právě takový temperament nemusí způsobovat, že debata o politice skončí lépe, než začala.

Myslíte, že je v Česku ohrožená liberální demokracie?

Není ohrožená víc, než byla před parlamentními volbami. Obecně bych ale řekl, že liberální demokracie je všude v regionu o hodně křehčí, než jsme si byli ochotní připustit. A myslím si, že tady bohužel část veřejnosti doplácí na dědictví spojené s Václavem Havlem. Převrat u nás totiž proběhl způsobem, kdy se od začátku hodně zdůrazňovaly nějaké ideály. V okolních zemích to probíhalo s menším patosem. My na sebe byli v řadě věcí přísnější, a teď jsme i proto zklamaní. Jsme si obtížněji schopni připustit, že ty věci nemusí být napořád. A dáváme to různě najevo, třeba ve volbách.

Co nás ovlivňuje při volbách, jste zkoumal i experimentálně. Je něco důležitého, co ovlivňuje naše rozhodování u urny, ale nemluví se o tom?

Mě hrozně zajímá, jak ovlivňuje politiku nálada lidí…

Blbá nálada třeba?

Ale ano, tahle Havlova věta mě inspirovala. Jak souvisí nálada s ochotou se podílet na politice. Zkoumali jsme to jednoduchým pokusem.

Účastníci výzkumu museli zaplatit symbolickou částku, aby mohli ovlivnit výsledek voleb. V jedné skupině mohli ovlivnit situaci tak, že to skončí buď dobře, anebo ještě líp. Mohli trošku nebo hodně získat. V druhé skupině se situace mohla vyvrbit buď zcela katastrofálně, anebo skončit jen o něco hůř než status quo.

A teď která skupina byla více ochotná participovat, co myslíte?

[dlouhé ticho, pak přes sebe] – Že to dopadne dobře. – Spíš spasitelé těch blbých situací.

Pro nás to byla taky hádanka. Dopadlo to ale zcela jednoznačně ve prospěch těch pozitivních situací.

Abychom to ještě opepřili, tak ve třetí skupině to mohlo dopadnout jen buď špatně, anebo dobře. V téhle situaci se participovalo nejvíc. Vyzkoušet i tuhle skupinu nás napadlo kvůli prezidentským volbám v Rusku roku 1996. Tehdy obhajoval mandát Boris Jelcin a nevedl si dobře. Vlastně to byla dost tragická pozice, Jelcin zaostával nejen za vedoucím komunistou, ale i za dalšími kandidáty. A on v téhle situaci řekl: „Podívejte, já jsem při všem respektu anebo možná i bez něj k ostatním kandidátům jediný, kdo se může utkat s komunistickým kandidátem a porazit ho.“ On tedy neříkal, že je menší zlo, ale ten, kdo zlo zastaví. To je přesně strategie, která se i v našem experimentu ukázala jako taková, která nejvíc mobilizuje voliče.

Jsem proto zvědavý, jestli někdo z kandidátů, kteří kandidují v prezidentských volbách, kde je víceméně jasné, že první kolo vyhraje Zeman, řekne, že na rozdíl od ostatních ho jediný v druhém kole může porazit.

Kromě nálady jste zkoumali i to, jak může šance politika ovlivnit jeho vzhled. Jak to dopadlo?

Záleží na tom, kolik informací o kandidátovi máte. Pokud spoustu, pak na vzezření nezáleží. Třeba v Česku dobře znáte strany, jejich ideologii a v parlamentních volbách není vzhled důležitý.

Ve chvíli, kdy je ale informace, jak politik fyzicky vypadá, tou první, kterou získáte, pak se teprve na to nabaluje další info. To je možná situace méně známých kandidátů v nadcházejících prezidentských volbách.

Hezky to ilustrují zahraniční výzkumy. V nich přijdete do laboratoře, kde vám ukážou dva muže nebo ženy a vy máte zhodnotit, který je atraktivnější. Nic jiného. Vtip je v tom, že to jsou reálné dvojice z různých voleb ve Spojených státech. A zajímavé je, že v 65 až 75 procentech případů hodnotí lidé jako atraktivnější toho, který volby vyhrál. V momentě, kdy ale máte o politice množství dalších informací, úloha vzhledu dramaticky klesá.

Vy jste zkoumal i to, jak důležitá je pro voliče integrita politiků.  Jak to dopadlo?

Vezměte si, že máte nějaký postoj k migraci a ten souzní s názorem politika. Jenže ten o tématu mluvil před rokem úplně jinak. A teď vadí to?

Vyšlo nám, že důležitou proměnnou je palčivost tématu. Pokud téma berete jako životně důležité, pak kandidátovi tu změnu kabátu klidně odpustíte. Když mají voliči pořádnou paměť, třeba v USA, tak je integrita důležitá.

Jak vás vlastně napadají témata na experimenty?

To přichází často od lidí, kteří se pohybují mimo politologii, ale zajímá je politika. Třeba jeden můj známý se mě často ptal, kdy konečně budeme mít volební systém, kde se nejenom kandidáti volí, ale i škrtají.

To je Janečkova Demokracie 2.1 s více pozitivními hlasy, ale i s negativními hlasy, že?

Jasně. V momentě, když s tím Janeček přišel, tak už jsem to měl trošku promyšlené a mohl jsem mu k tomu něco říct.

A je to podle vás dobrý systém?

Říkat i to, co nechcete, taková strukturovaná preference, to má budoucnost. Třeba když se město rozhoduje, co nového postavit, tak se to hodí. Stejnou možnost by ale lidé mohli mít i v reálné politice. Ten volební systém je nicméně náchylný k některým strategickým manipulacím.

Pokud se například bojíte, že byste mohli dostávat od voličů negativní hlas, tak přesvědčíte ke kandidatuře ještě někoho, kdo je horší než vy.

Pak je tu ještě taková představa, kdy třeba vedle svého umírněného levicového kandidáta podpoříte umírněného pravičáka, abyste porazili extrémisty. Chovají se tak ale reálně lidé? Já třeba často čtu, že lidé nechápou voliče Okamury. Podle mě ale jejich jednání smysl dává. Ti lidé si často uvědomují umírněnost statusu quo, a když chtějí, aby se posunul, záměrně volí hodně radikální stranu. Uvědomují si totiž, že výsledek bude někde mezi stávajícím stavem a tím, co chce ta radikální strana. Využít ale můžete každý systém, ukázaly to už zmíněné strategie preferenčních hlasů u ANO anebo TOP 09.

Už jsme mluvili o informovanosti, o lepším způsobu volení. Myslíte, že věci jako participativní rozpočet skutečně povedou lidi k tomu, že se do politiky zapojí?

Ten samotný princip, že některá zastupitelstva lidem říkají Chceme abyste rozhodli, co se bude dít s částí našeho rozpočtu, je určitě věc, která může vzbuzovat zájem o politickou participaci. Vede k pocitu zodpovědnosti a pocitu, že na tom hlasu záleží. Zrovna na komunální úrovni se ale lidé poměrně zapojují. Mně se líbí vysvětlení, které to spojuje s pověstí, kterou si tato nejnižší úroveň získala za minulého režimu. Ta říká, že v komunálu jste mohli dělat povolenou opozici. Nemohli jste sice dělat opozici vůči režimu, ale svobodně jste mohli rozhodnout, co budete dělat pro něj. Ale možná to celé spočívá zkrátka v tom, že je tahle úroveň nejbližší našim životům.

Roman Chytilek

Roman Chytílek

Jednačtyřicetiletý Roman Chytilek je výraznou postavou české politologie. Působí na brněnské Fakultě sociálních studií, kde je zároveň proděkanem pro studium. Zabývá se metodologií, volbami a politickými stranami, teorií racionální volby a experimentální politologií. Je autorem či spoluautorem čtyř monografií a řady dalších publikací. Aktuálně se zabývá na české poměry jedinečnými experimenty, ve kterých spolu s kolegy zkoumá, jak ovlivňuje nálada lidí jejich ochotu podílet se na politice nebo jak je pro voliče důležitá integrita politiků.

Jeho velkým koníčkem jsou šachy. Čtvrtým rokem vede světový žebříček hráčů v korespondenčním šachu. Rád sleduje seriály s politickou tematikou, které pak využívá při svých přednáškách. Je aktivním fanouškem Komety Brno.

A jaká je podle vás smysluplná politická participace?

Žádnou zázračnou formulaci nemám. Myslím, že je důležité volit a mluvit o politice, i když váš názor v dané chvíli úplně nevítězí.

Myslím si ale, že se u nás dost podceňují politické strany. Mají zkrátka špatnou pověst a to možná trošku souvisí s Václavem Havlem. Některé věci z jeho odkazu příliš nepřetrvaly, ale odpor vůči politickým stranám, docela ano. Já si myslím, že v politickým stranách se dá participovat docela smysluplně.

Když řešíme ideální způsob podílení se na politice, informovanost, deliberativní demokracii, dovolte mi zmínit ještě jeden poslední experiment. S pesimistickým vyzněním. Můj kolega Michael Tóth zkoumal, jak se při politickém rozhodování chovají lidé, kteří mají hodně času, a jak ti, kteří mají času málo. Účastníci se v krátkém čase seznámili s takovým pexesem, kde byly pozice kandidátů a potom volili. Druhá skupina měla času naopak habaděj. Ukázalo se, že když vybírali tu nejlepší reprezentaci svých zájmů, tak na tom, kolik času dostali, nezáleželo. Ti se spoustou času ho zkrátka nevyužili.

Závěrem může být, že se informovaná volba dala stihnout velmi rychle, anebo pravý opak i ti, kteří měli čas, udělali stejně špatně informované rozhodnutí.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte (27)

Vstoupit do diskuze
Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.

Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje v newsletteru blogu popovrchu.cz a na goodreads.com. Vystudoval nová média na Univerzitě Karlově.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo