Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Politika nejsou šachy

Ondřej SlišJakub Jetmar
Ondřej Sliš, Jakub Jetmar
10. 1. 2018
 7 502

O špičkových politicích se často mluví jako o šachistech, kteří jsou schopní promýšlet politickou partii mnoho tahů dopředu. Roman Chytilek je špičkový korespondenční šachista a zároveň politolog. Proč si myslí, že paralela mezi šachy a politikou nefunguje?

Politika nejsou šachy

Jste ještě pořád nejlepší na světě v korespondenčním šachu?

Ano, ten žebříček ještě vedu.

Často čteme, kde počítač zase poráží člověka. Skládání hudby, čínská desková hra go, stále lepší překlady. Platí to i pro šachy, ovšem v korespondenčním šachu s počítačem spolupracujete. Neblížíme se ale i tam bodu, kdy to budete počítači spíš kazit?

To je strašně aktuální. Začíná panovat shoda na tom, že takový limit existuje a že se mu blížíme. Takovým kritériem je ta věc, že když spolu hrají dva počítače, většinou už to končí remízou. Ty nejlepší programy se srovnatelným hardwarem se nedokážou porazit.

Když jsem chtěl před deseti lety vyhrát turnaj, musel jsem soupeře porazit ve víc než polovině partií. Právě teď se účastním turnaje devíti nejlepších hráčů, a jestli se mi povede porazit někoho v jedné partii, tak to nejspíš vyhraju.

Šachové partie se strašně zpřesňují, a když si přehrávám cizí korespondenční partie, tak je bez počítače zkrátka nechápu.

A kde je tedy ten prostor pro člověka, kde něco přidáváte vy?

Úloha lidí začíná být v tom, že třeba bezpečněji dovedou do remízy hodně ohroženou partii. Taky dokážu donutit počítač, aby pracoval o něco víc ekonomicky, než by to zvládl sám. Jsem schopný lépe poznat, které varianty jsou kritičtější, a u těch mu povolím, aby nad nimi přemýšlel víc, než by to udělal sám.

Člověk taky líp odhadne situaci ve chvíli, kdy je ve hře poměrně málo figurek. Počítač neví, že to dopadne určitým způsobem. Několikrát se mi třeba podařilo zachránit ohroženou partii tím, že jsem zahrál tah, který budí zdání velké převahy pro jednu stranu. A počítač to tak vyhodnotí. Já jsem ale jako člověk věděl, že to soupeř nedokáže využít. Že je to sice velká, ale planá převaha.

Takže vlastně používáte i znalosti ze sociálních věd, ze studia lidského chování?

Já nejsem informatik a myslím, že jsem turnaje hrál vždycky s výrazně slabším hardwarem, než měli soupeři. A to musím nějak vyrovnávat.

Všiml jsem si třeba, že se stáváme otrokem té hodnotící funkce počítače. On vám vypočítá hodnocení různých variant. Jestli pro vás znamenají výhodu, nevýhodu, anebo jsou neutrální. A já si všiml, že soupeři často špatně nesou, že když se jim hodnocení dostává do minusu. To minus nemusí znamenat prohru – ale oni se mu zkrátka vyhýbají. To je koncept Kahnemanova obtížného smiřování se se ztrátou, kterého dokážu využít. Hrál jsem tak, aby soupeři volili pokračování, kde ten minus bude co nejmenší – které ale vedlo k tomu, že se jejich pozice pomalu, ale neúprosně zhoršovala. Zároveň si myslím, že jsem vůči takovému zkreslení imunní. Nedělá mi problém okamžitě akceptovat nějaké velké minus, když jsem si jistý, že partii neprohraju.

Profesí jste politolog. Existuje podobnost mezi politikou a šachem?

Takové ty levné paralely politiků, že musí uvažovat spoustu tahů dopředu… Já si to nemyslím. V šachu můžete být teoreticky připravení na cokoliv, kdežto v politice skoro na nic. Šachy jsou zkrátka uzavřená hra s vlastními pravidly.

Když ale přišla řeč na strategické plánování – politici často dobře kalkulují. Vezměte si jako příklad současnou situaci, kdy se podporují Zeman a Babiš. Podle mě to souvisí se souběhem prezidentských a parlamentních voleb. Jednotlivé kroky v jejich spojenectví jsou teď vzájemně vynutitelné – Zeman pověří Babiše sestavením vlády, Babiš nenasadil vlastního kandidáta. Kdyby teď nebyly prezidentské volby, situace se mohla vyvíjet úplně jinak.

Obhajoval jste většinové volební systémy, které často znamenají málo stran v parlamentu, silné vlády. V Česku máme poměrný systém, který může nést opačné výsledky. Berete to tak, že vám historie dává za pravdu?

Ano, máme teď rozdrobenou Sněmovnu… Podle mě je ale důležitější zřetelnost hranice mezi tím, kdo vyhrál a kdo prohrál. Od voleb uplynul nějaký čas, a když se sečetly hlasy, tak se třeba říkalo, že KSČM utrpěla porážku. Jsme si tím dneska tak jistí? Matematicky ano, ty volby prohrála, odešla od ní veliká část voličů. Ve většinovém systému by to znamenalo, že by podíl té strany na moci klesl. V poměrném systému ale volby nekončí vyhlášením výsledku. Musí se sestavit vláda – a to vůli občanů kopíruje jen do určité míry. Ve volbách nevolíte vládu, ale konkrétní stranu. S tím, jak se to promítne do sestavování vlády, pak nemusíte být tak úplně spokojeni…

Většinové volební systémy jsem proto v minulosti obhajoval. Je tu ale nezbytná podmínka, aby fungovaly – vláda musí respektovat opozici, neztěžovat volební soutěž. Před pěti až deseti lety bych si byl o něco jistější, že se v Česku to bude naplňovat. Takže příznivcem jsem stále, ale už opatrnějším.

Po volbách mluvilo o mnoha ústavních změnách – rušení Senátu, přímá volba starostů a další. Co vám přijde nejdůležitější, co by nemělo zapadnout?

Tady vás asi překvapím. Nejhorší návrh, který jsem zachytil, je zavedení internetového hlasování, se kterým přicházejí Piráti. Často se řeší, jestli svým hlasem můžete něco ovlivnit. Proč chodíte volit, když jste jedna šestimiliontina volebního výsledku? Podle mě to úzce souvisí s tím, že ve volební místnosti vidíte další lidi, kteří přišli odvolit. Vytváří se tak jakýsi pocit důvěry v demokracii. Možná si trošku sentimentálně říkáte, že jeden hlas sice nerozhoduje nic, ale hlasy všech těch lidí kolem vás už ano. Tohle by internetové hlasování hodně narušilo, prázdnější volební místnosti by vedly k úvahám o tom, jestli to nějak souvisí s apatií lidí.

A druhý důvod souvisí s mými hodnotami: mám raději umírněnou než extrémní politiku. Výsledky experimentů z Británie ukazují, že pokud si u voleb můžete vybrat ze stejné nabídky a liší se jen to, že hlasujete buď v nějaké volební místnosti obálkou, anebo na internetu, tak  elektronicky častěji volíte extrémní a radikální strany. To médium asi přináší pocit anonymity, není tam sociální nátlak spoluobčanů. Takže je to pro mě jeden z nejnebezpečnějších návrhů, které se objevily.

A pokud jde o ostatní návrhy – to dobře shrnul Tomáš Lebeda. Příklady zemí, kde to či ono z těch návrhů existuje, jsou. Nikde to všechno neexistuje pohromadě. Taková kombinace by nebyla dobrá.

Mnoho lidí překvapilo, jak funguje přepočet hlasů na mandáty. Že hnutí ANO stačilo na jedno křeslo mnohem méně hlasů než třeba STANu. Kdyby TOP 09 a STAN, případně i ODS šly do voleb společně, mohly získat víc mandátů. Udělaly strategickou chybu?

Nemluvil bych o chybě. Chybu dělá politologie, pokud strany vnímá jako jednotné aktéry. Tak to přece není. V každé straně nebo koalici jsou například politici, kteří si nepřejí její dobrý výsledek.

Důvodů je ale víc. Vždycky bude existovat silný odpor vůči sjednocování stran. Může tam být spousta personálních problémů, voliči to navíc můžou vnímat jako zradu…

Myslíte si, že voliči hnutí ANO jsou pořád protestní? V jednom rozhovoru jste tvrdil, že je jen otázkou, jaký bude další marketingový projekt…

Mýlil jsem se kriticky. Že to hnutí přetrvalo, podle mě souvisí s dvěma věcmi, možná třemi.

Jednak se Babišovi předhazuje, že nezastává skoro žádné politické pozice a navrhuje jen věci, které chtějí všichni. Tak to podle mě není. Z ANO se stala víceméně normální strana – ukázali, že umí vládnout i v kraji a komunálu. A že normálně hlasují o konfliktních tématech. Pro lidi se zkrátka stávají volitelnými.

Druhá důležitá věc, o které se nemluví – v parlamentních volbách skvěle nominovali kandidáty. Docela se přehlíží, jak zajímavě funguje preferenční hlasování. Poučka, že v poměrném systému, který je i u nás, volíme spíš strany než kandidáty, nutně neplatí.

Roman Chytilek

Roman Chytílek

Jednačtyřicetiletý Roman Chytilek je výraznou postavou české politologie. Působí na brněnské Fakultě sociálních studií, kde je zároveň proděkanem pro studium. Zabývá se metodologií, volbami a politickými stranami, teorií racionální volby a experimentální politologií. Je autorem či spoluautorem čtyř monografií a řady dalších publikací. Aktuálně se zabývá na české poměry jedinečnými experimenty, ve kterých spolu s kolegy zkoumá, jak ovlivňuje nálada lidí jejich ochotu podílet se na politice nebo jak je pro voliče důležitá integrita politiků.

Jeho velkým koníčkem jsou šachy. Čtvrtým rokem vede světový žebříček hráčů v korespondenčním šachu. Rád sleduje seriály s politickou tematikou, které pak využívá při svých přednáškách. Je aktivním fanouškem Komety Brno.

Vždycky ale volíme stranu...

Jistě, někdo volí stranu. Spousta lidí ale volí primárně osobnosti a to v našem systému znamená, že zakroužkováním pak „přibalíte“ i stranu. V tomhle ohledu postupovalo ANO velmi chytře. Na jejich kandidátkách jste našli lidi s něčím, co bych nazval velkým sociálním kapitálem. Takže třeba v Karlovarském kraji nominujete na třetím místě paní, která byla ředitelkou nemocnice. Spousta lidí ji zná a bude ji volit, přestože by si to u strany jako celku jinak dobře rozmyslela.

Racionální je v téhle situaci umisťovat oblíbené politiky na „nevolitelná“ místa. Vezměte si Dominika Feriho v Praze. Kdyby byl na druhém místě, tak si volič může říct, že svůj hlas TOP 09 nedá, protože Feri se do parlamentu stejně dostane. Když je ale na posledním místě, zakroužkovat ho „musí“. Je to takový trik, který mi ale přijde legitimní a navíc chytrý.

A poslední věc, kterou bych nepodceňoval, souvisí s byznysem Andreje Babiše. Nemyslím teď cokoliv nelegálního, ale hodně lidí na něm může být ekonomicky závislých: zaměstnanci jeho firem, dodavatelé… Je to jen taková moje hypotéza, ale zkoušel jsem si to počítat a myslím, že by to mohlo klidně stačit na zdolání omezovací klauzule, pokud připočteme i rodinné příslušníky. Ale to je vysvětlení, které se vědecky hrozně těžko prověřuje.

V pokračování rozhovoru se zítra dotkneme prezidentských voleb, hlavně se ale zaměříme na to, čemu se v Evropě věnuje jen málokdo: na experimentální zkoumání politiky a chování voličů.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje v newsletteru blogu popovrchu.cz a na goodreads.com. Vystudoval nová média na Univerzitě Karlově.

Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo