Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mírný pokrok je k smíchu, chceme všechno, nebo nic

Když mírný pokrok nestačí, zlatý věk je nenávratně pryč a utopie zůstávají pořád nedosažitelně vzdálené, znamená to jediné: neodvratně musí přijít konec světa, jak ho známe. Jenže vykřikovat, že svět je na pokraji zhouby, přivádí svět – na pokraj zhouby.

Ze všech stran se dnes ozývá, že náš svět se nezadržitelně řítí do propasti. Zprava slyšíme, že „Západ“ a „židovsko-křesťanskou civilizaci“ drtí dva mlýnské kameny – z jedné strany jsou to pohanští cizáci, z druhé a z druhé zakuklení extremisté. Levicová rétorika všeobecného úpadku poukazuje na státní převraty, šmírování bezpečnostními službami a samozřejmě nepochybný – i když pořád tak nějak se nedostavující – kolaps kapitalismu. Německý sociolog Wolfgang Streeck věští, že si budeme muset vybrat mezi kapitalismem a demokracií. Jak je u hlasatelů konce světa zvykem, nabízí Streeck lidem jen dvě možnosti – buď očistec, nebo ráj. Jako tolik jemu podobných před ním tvrdí, že už jsme prošli vestibulem pekla. „Než kapitalismus definitivně vezme čert,“ píše v knize Jak zanikne kapitalismus (2016), „bude ještě chvíli postávat v předpeklí, mrtvý nebo polomrtvý z předávkování sebou samým. Každopádně nám tu pořád bude zaclánět, protože nikdo nebude mít dost síly, aby tělo v rozkladu někam uklidil.“

Myšlenka všeobecného úpadku je možná to jediné, na čem se krajní levice i pravice shodnou. K Julianu Assangeovi, avatarovi apokalyptického populismu, se modlí jak neonáckové, tak „křižáci sociální spravedlnosti“. Jednomu reportérovi zvěstoval, že americká moc, zdroj veškerého světového zla, se chýlí ke konci stejně jako starověký Řím. „Možná je to začátek konce,“ šeptal s úsměvem a opakoval to jako mantru anděla pomsty.


Tentokrát to spláchne všechny

Pád Říma je skutečně nepřehlédnutelný kandidát na precedens. A tak se světoví dějepisci sehráli svou roli hlasatelů zkázy. V témže roce, kdy vyšel první svazek Úpadku a pádu římské říše anglického historika Edwarda Gibbona (1776), daly britské kolonie v severní Americe vale svému zámořskému panovníkovi. Někteří to považovali za předzvěst. První světová válka uvedla katastrofismus do moderní doby. Jeho nejslavnější inkarnací se stala kniha Zánik Západu německého dějepisce Oswalda Spenglera (1918). Krveprolití ve Flandrech a pandemie španělské chřipky, která téhož roku vyhladila pět procent lidské populace, jako by jeho argumenty potvrzovaly. Spengler si neodpustil ani proroctví. Prohlásil, že do konce století bude moci západní civilizaci zachránit jen všemocný krizový manažer, kteroužto myšlenku si všemožní autokraté s nadšením berou k ruce dodnes.

Je už to takový dnešní folklór říkat, že večírek skončí spíš dřív než později. Lidé se jen rozcházejí v tom, jak přesně bude konec vypadat. Dočkáme se nějakého biblického kataklyzmatu, které všechno smete z povrchu zemského? Nebo to půjde postupně, malthusiánsky vyhladovíme nebo postupně mravně padneme?

Naše moderní doba katastrofická je v ovšem jedinečná v tom důležitém ohledu, že v bryndě nejsou jen Zápaďané, ale kvůli globalizaci i zbytek světa. Topí se v ní celý lidský druh. Vzhledem k závislosti na globálním obchodu a hrozbě globálního oteplování stojíme společně na prahu šestého hromadného vymírání. Měli bychom se méně starat o životní styl a více o samotný život.

Něco končí, něco začíná

Katastrofisté mají leccos společné. Lidé jim popřávají více sluchu v dobách nepokojů a nejistoty. A také mají obvykle za to, že od pekelného chřtánu nás může zachránit pouze nějaká silná katarze nebo charismatický spasitel.

A hlavně všichni přehlížejí známky zlepšení, které ukazují, že cesta z bryndy nemusí být vyloženě drastická. Běžná, šedivá a skromná řešení katastrofisté nevidí, protože je přirozeně lákají velkolepé, totální a všeobjímající alternativy. Proč se párat s malými, postupnými změnami, když můžete překotit celý systém?

Katastrofisté tvrdí, že vnímají celkový obraz. Popis toho, co vidí, je vždycky velkolepý, strhující, absolutní. Vezměte si například jeden z nejslavnějších bestsellerů všech dob, zprávu Římského klubu Meze růstu (1972). Prodalo se jí přes 30 milionů výtisků a byla přeložena do 30 jazyků. Toto „zamyšlení nad složitou situací lidstva“ představilo poplašeným čtenářům fresku všeobecného úpadku, vyšperkovanou sebejistými tvrzeními o „zpětnovazebních smyčkách“ a „interakcích“. Ve skutečnosti měla hodně společného s pastorem Thomasem Malthusem, včetně posedlosti klesajícími výnosy. Malthus, jemuž nedal spát úbytek orných ploch, neviděl na obzoru žádný zdroj rostoucích výnosů, alespoň ne zpočátku. Pár jeho přátel ho nakonec přesvědčilo, že problém nedostatku jídla vyřeší mechanizace a kolonialismus. V pozdějších vydáních Eseje o principu populace (1798) metal autor kotrmelce ve snaze svůj obrat vysvětlit. Podobně se zachovali systémoví analytici MIT. Dokázali nasimulovat celý svět, jenže nebyli s to do simulace zapracovat malé jiskřičky lidského důmyslu, imaginace a přizpůsobivosti, z nichž některé mají potenciál nalézt tolik nových zdrojů uhlíku, na kterých si o pár generací později klidně můžeme upéct planetu.

Jedním z mála oponujících hlasů byl v sedmdesátých letech Albert Hirschman. Kouzlo katastrofismu mu dělalo starosti. Varoval, že katastrofisté se svým zaostřením na celkový obraz často přehlížejí protichůdné trendy, pozitivní příběhy a záblesky řešení. A rovnou nabídl vysvětlení – katastrofisté si pletou porodní bolesti změny s koncem celého systému. Nevidí, že z popela starých pořádků se často rodí nové.

Chceme všechno, nebo nic

Proč je katastrofismus tak neodolatelný, když mu dějiny jen málokdy dají za pravdu? Hirschman měl za to, že katastrofismus je jen pokračováním starobylé prorocké tradice. Ta prý fascinuje zejména intelektuály, kteří jsou posedlí „fundamentalistickými“ výklady a nakonec vždycky nějak dojdou k závěru, že společenské problémy jsou v rámci stávajícího systému neřešitelné. Revolucionáři vidí vždycky na obzoru utopickou alternativu. Reakcionáři zase dystopii. Výsledkem je antagonistický způsob myšlení, přesvědčení, že kyvadlo dějin se houpe od jednoho velkého, všeobjímajícího, krajního systému k jeho opaku. Ve srovnání s mírným pokrokem, kompromisy a ústupky – nuuudaaa! – dokáže velkolepá vize totální reorganizace učarovat nejednomu idealistovi.

Obliba smělých a velkolepých řešení má ale i své stinné stránky. Neschopnost vidět přes les stromy neokázalých úspěchů a nadějných signálů může často nadělat víc škody než užitku. Hirschman svého času viděl, jakou cenu si katastrofismus může vybrat. Vyrůstal ve Výmarské republice, kterou chtěli strhnout stejně komunisté jako fašisté, každý ve jménu své vlastní utopie, ačkoli ve všem ostatním byli na kordy. Viděl, jak jeho země padá do „ideologické pasti“ a ve 30. letech podléhá extremismu.

O několik desetiletí později sledoval, jak skepticky Latinská Amerika pohlíží na možnost demokratických reforem. Tamější pozvolný skluz do takzvané fracasománie – sklonu vidět všude selhání – zastřel skutečné, postupné pokroky a úspěchy, které pouze nedostály příliš vysokým očekáváním. Lidé začali vkládat stále větší naděje do stále extrémnějších řešení a podléhali pokušení „rázných činů“. Studenti Univerzity v Buenos Aires se přidávali k pouličním guerillám. Na opačném konci spektra pak argentinští reakcionáři naříkali nad úpadkem západní civilizace a začali formovat polovojenská komanda smrti. Když v březnu 1976 konečně přišel státní převrat, vojenská junta o sobě prohlásila, že „je nástrojem národní reorganizace“. Hirschmanovi blízcí přátelé postupně odcházeli do ilegality nebo do zahraničí a on sám zažíval silné déjà vu. Začal jej stíhat přízrak ideologické pasti z jeho mládí. Když ho německý vydavatel požádal, aby napsal zvláštní předmluvu k německému překladu jeho slavného díla Odchod, protest a loajalita (1970), živě si připomněl Berlín v roce 1933.

Potíž s katastrofismem je v tom, že nás utvrzuje v tom, že jakékoli jiné než nejlepší (a tedy nereálné) řešení základních problémů, je morálně nedostatečné. A podporuje naši nespokojenost se změnami, kterých se nám přitom opravdu povedlo dosáhnout. Tím nechci říct, že hluboce zakořeněné problémy neexistují. Ale brát je za důkaz nevyhnutelného zániku může znamenat ochuzení naší imaginace: nejvýš se pak dokážeme upnout k myšlence převratu, totální změna – nebo nám zbude fatalistická rezignace.

Z anglického originálu, publikovaného na Aeon.com, pro Finmag přeložil Aleš Drobek

Aeon counter – do not remove
Jeremy Adelman

Jeremy Adelman

Jeremy Adelman uči historii na Princetonu, kde rovněž vede kabinet světové historie. Jeho zatím poslední kniha je Worldly Philosopher: The Odyssey of Albert O. Hirschman. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 19 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Richard Fuld | 4. 1. 2018 12:26

Velmi dobrý článek, podle mne adresovaný především všem zdejším katastrofilům, jejichž prototypem je pan Altman. Jak ale plyne z reakcí pana Altmana, je zřejmé, že onen vzkaz vůbec nezaregistrovali. :-)

Stejně jako skalní komunisti budou vždy tvrdit, že kapitalismus to má sečteno a je jen otázkou času, kdy se zhroutí, zdejší anarchokapitalisté setrvávají na myšlence, že současný nedostatečně rizý kapitalismu se zcela nevyhnutelně už brzy přetaví v ten ryzí. :-)

+10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK