Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Až vzlétnou prasata…

Pavel Jégl
Pavel Jégl
27. 11. 2017

Říká se, že peníze jsou klíč otevírající všechny zámky. Odemknou zámek k evropské armádě?

Až vzlétnou prasata…

Dvě desítky států Evropské unie se v listopadu zavázaly posilovat a koordinovat svou obranu a bezpečnost. „Je to historický okamžik pro Evropu,“ pravila vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Italka Federica Mogheriniová, když vyhlašovala iniciativu nazvanou Stálá strukturovaná kooperace (The Permanent Structured Cooperation, PESCO).

Nemá smysl počítat kolikátý „historický okamžik“ při stavbě evropské obrany už Unie ohlásila. Patří se ale připomenout slova klasika, podle nichž opakování oslabuje sílu a pravdivost použitých slov. A také vyslovit pochyby zda x-tý projekt svého druhu neskončí tak, jako podobné iniciativy v minulosti – tedy tím, že Evropané potvrdí své odhodlání bojovat za starý kontinent do poslední kapky americké krve.

Ale ironii stranou. Projekt, který má spustit unijní summit v prosinci, se od těch minulých přece jen liší. Počítá se společným rozpočtem na obranné a bezpečnostní projekty.

Vychází nový Finmag

Finmag. Zhruba nejlepší časpois na světě

Co v něm taky najdete

Kdyby kacíř Luther shořel

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. Říkává se, že za rozvojem kapitalismu je píle a pracovitost, kterou části západní Evropy vštípily protestantské církve. A co kdyby žádné protestantské církve a protestantská morálka nebyly?

Bitcoin – nová vkladní knížka

V samoobsluze tím nezaplatíte. Přesto se bitcoinu i dalším kryptoměnám daří čím dál líp. nejen jako platidlům, ale především jako praktickému úkrytu a nosiči bohatství.

... a vlci už jdou sem

Sedm set kilometrů za třináct dní. Pěšky. Pro dnešní ultrasportovce žádná výzva. Ovšem ve čtyřicetistupňových mrazech, bez doprovodu, aljašskou divočinou s nočním zpěvem vlků? Jan Venca Francke vyhrál nejdelší a nejdrsnější závod na světě.
Chci Finmag

Obrana za evropské peníze

Státy, jejichž ministři zahraničí a obrany připojili pod PESCO svůj podpis (Evropská unie minus Británie, Dánsko, Malta, Irsko a Portugalsko), se zavázaly zvyšovat obranné rozpočty (to ovšem slíbily a až na výjimky nedodržely už na summitu NATO ve Walesu před třemi lety), sladit obranné plánování a domluvit se na specializaci armád tak, aby se vzájemně doplňovaly a neduplikovaly (seznam závazků zde).

Taková dělba má smysl. Z expertíz vyplývá, že evropští členové NATO dávají na obranu dohromady zhruba polovinu toho co Spojené státy. Přitom vykazují jen 15 procent jejich vojenských schopností.

PESCO počítá s evropským obranným fondem (rozpočtem), který má doplňovat rozpočty národní. Evropská komise ho už založila. Ročně do něj chce vkládat až 5,5 miliardy eur. Z těchto peněz se mají spolufinancovat společné projekty schválené třiadvacítkou států, které se na iniciativě podílejí. Státy by měl motivovat třeba ke společným nákupům výzbroje.

Obranný fond patrně vyvolá zájem zbrojařů. Podle analytiků by do PESCO mohl přilákat i některé z unijních zemí, které zatím zůstaly stranou.

Nespoléhat na Trumpa

Za projektem PESCO, jak jinak, stojí francouzsko-německý tandem, který po brexitovém referendu tlačí na další integraci Unie. Představy Francie a Německa se ale rozcházejí.

Francouzi chtěli, aby PESCO tvořilo jádro států, které zařídí zdroje a zbraně a budou ochotny vojensky zasahovat v zahraničí. Němci však trvali na tom, aby projekt byl inkluzivní, aby zahrnul co nejvíc států Unie, pokud možno všechny. Jejich názor převážil.

Angela Merkelová neměla problém s tím, aby na projekt kývla, mimo jiné pro špatné zkušenosti s Donaldem Trumpem. Shrnula je do věty, kterou formulovala v květnu v Mnichově: „Doby, ve kterých jsme mohli plně spoléhat na ostatní, takříkajíc skončily.“

Německá kancléřka nicméně nad Amerikou nezlomila hůl. Odmítá kolizi s NATO. Podle německých představ má aliance dál zajišťovat obranu Evropy před vnějším nepřítelem, zatímco Evropané se postarají o mise na udržení stability ve svém okolí.

Vzlétnou prasata?

Často zmiňovanou otázkou je, jestli nová iniciativa neporodí evropskou armádu.

To je nepochybně přání předsedy Evropské komise Jeana-Claude Junckera. Tento Lucemburčan letos v červnu v rozhovoru pro německý týdeník Welt am Sonntag prohlásil, že Evropská unie by měla mít svoji armádu co nejdřív. 

„To začnou dřív létat prasata,“ reagoval na twitteru někdejší britský velvyslanec ve Spojených státech a bezpečnostní analytik Christopher Meyer. 

Nahlíženo penězi mu lze dát za pravdu. I kdyby nakrásně Unie dala ročně do společného balíku na bezpečnost a obranu 5,5 miliardy eur, jak předpokládá, armádu, na které by se dalo stavět, by za to nepořídila.

Pro srovnání: je to jen o něco víc, než co by měli na svou obranu dávat Češi, pokud by se drželi závazku z Walesu. Podle něj mají státy na obranu věnovat dvě procenta HDP.

Bruselská Evropa má ale úplně jiné parametry než Česko.

Bez Ameriky není velení

Evropská unie už v minulosti mezinárodní vojenské jednotky vytvořila. Zatím ale o sobě dávají vědět zřídkakdy.

Před čtvrtstoletím vznikly ve Štrasburku Eurocorps, jejichž jádrem je francouzsko-německá brigáda. Působily v operacích na udržení míru (peacekeeping) v Bosně a v Afghánistánu.

Počátkem roku 2007 se Evropská unie pochlubila bojovými jednotkami rychlé reakce (Battle Groups). Jednotky o síle 1500 mužů jsou připraveny k bojové operaci. Zatím k ní nedostaly příležitost, byť se jejich nasazení několikrát zvažovalo.

Akce bojové skupiny musí jednomyslně schválit šéfové států a vlád a zároveň země, z nichž vojáci pocházejí. A v tom je kámen úrazu.

Lisabonská smlouva odbourala jednomyslné rozhodování ve většině oblastí, avšak zahraniční a bezpečnostní politika mezi ně nepatří. Unie se v těchto oblastech málokdy shodne. Proto evropským diplomatům často nezbývá než sedět na zadku a přenechat práci národním diplomatům a vládám unijních států. Totéž by se dalo říct o obranné a bezpečnostní politice. Také vojáci většinou sedí na zadku.

NATO je rovněž založeno na konsenzu. Jenže dominují v něm Američané, jejich převaha ve vojenských kapacitách a schopnostech je zjevná. Není divu, USA vydávají na obranu 3,7 procenta HDP, zatímco jejich evropští spojenci jen kolem 1,2 procenta HDP. Evropa je tedy pro Spojené státy spíš klient než partner.

Tato převaha vysvětluje, proč se bez Američanů v alianci nepohne myš a proč se jejich stanovisku v klíčových záležitostech nikdo nestaví na odpor.

NATO pojistí jen na něco

Je tedy společná bezpečnostní a obranná politika Evropské unie na kočku? To si nemyslím.

Stačí připomenout rok 1997, kdy američtí senátoři debatovali o přijetí prvních zemí z někdejšího sovětského bloku – Česka, Maďarska a Polska – do NATO. Samosebou se zajímali se o to, jaké závazky z rozšíření pro Spojené státy vyplývají. Vyžádali si k tomu od výzkumného centra Kongresu analýzu. Zpracoval ji Paul Gallis a dospěl k  závěru:

„Článek 5 Severoatlantické smlouvy automaticky nezajišťuje použití síly na pomoc spojenci, který by byl napaden. (…) NATO považujeme za organizaci kolektivní obrany, ne kolektivní bezpečnosti. (…) Pomoc spojencům není bezpodmínečná.“

Jednoduše řečeno, Američané neříkají, že budou chránit Evropany za všech okolností. Poskytují jim jaderný štít proti Rusku. Nedávají jim však záruky, že budou v jejich okolí udržovat bezpečnost.

Je tedy namístě, aby se o ni Evropa starala. I bez společné armády.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (16)

Vstoupit do diskuze
Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo