Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Proč se tolik bojíme uprchlíků

Vojtěch Hodboď
Vojtěch Hodboď
7. 11. 2017
 12 710

„Už několik let pozorujeme, že mladí odkládají přechod do dospělosti,“ říká psycholog Jan Šerek. Může v tom být strach převzít odpovědnost, ale i nemožnost najít jistotu v práci – často jsou mladí skupinu nejvíc ohroženou nezaměstnaností. Tato nedozrálost se odráží v příklonu mladých k radikalismu, v ochotě naslouchat populistům i ve snížené toleranci k cizímu.

Proč se tolik bojíme uprchlíků

Vždy minimálně 800 mladých lidí ve věku 15–30 let z vybraných států Evropy odpovídalo na otázku, jak velký mají strach z uprchlíků. Češi, ačkoli na rozdíl od Švédů nebo Němců s uprchlíky prakticky nemají zkušenost, vyjadřovali největší obavy. Jejich hlavní příčinou může být právě absence osobní zkušenosti. „Čím víc mají mladí lidé přátel mezi imigranty, tím jsou tolerantnější,“ říká mi Jan Šerek. Na Masarykově univerzitě se dlouhodobě zabývá politickou psychologií a socializací mladistvých, a tak jsem se ptal, čeho se mladí Češi bojí, proč se stále víc radikalizují a jak je lépe zapojit do společenského života.

Nejdřív jsme ale probrali jedno téma související, totiž proč jsme ochotni naslouchat populistům.

Tipoval jste, že v amerických volbách vyhraje Donald Trump?

Asi ne. Myslel jsem, že vyhraje Hillary Clinton. Týden před volbami jsme o tom ale diskutovali se studenty a varoval jsem je, aby Trumpa nepodceňovali. Často máme sklon podceňovat pravděpodobnost nějaké události jen proto, že nám připadá příliš nepředstavitelná.

Jak si jeho vítězství vysvětlovali vědci?

Ne všichni tipovali, že vyhraje Hillary Clintonová. Například Stephen Reicher a Alexander Haslam v článku Politics of Hope naopak spíš předpovídali vítězství Donalda Trumpa.

A proč podle nich vyhrál?

Protože dokázal pro velkou část svých voličů ztělesnit, co pro ně znamená být Američanem.

Trump přece není běžný Američan…

To je pravda. Otázku, proč by měl dělník z továrny v Detroitu volit miliardáře, který bude prosazovat především své zájmy, si kladlo mnoho lidí. Reicher s Haslamem říkají, že nevolíme člověka, který je nám podobný, ale spíš ideál a hodnoty, které reprezentuje.

Jaký ten ideál byl?

Donald Trump řadě Američanů ztělesnil to, čím by sami chtěli být. Uspěl v byznyse, ale zachoval si tvář a vystupování člověka z lidu. To samo o sobě ale nestačí. Aby byla jeho vize Ameriky skutečně působivá, bylo třeba rovněž jasně vymezit okruh lidí, kteří jeho ideály a hodnoty sdílejí a kteří je naopak odmítají. Porážka těch druhých pak byla prezentována jako cesta ven z našich problémů. Aby mohly být Spojené státy „great again“, musíme nejdřív zatočit s určitými skupinami, které nám v tom překáží – s přistěhovalci z Mexika, novináři nebo elitami z Washingtonu.

Pořád nerozumím, proč populistům důvěřujeme. Zvlášť v době ekonomické prosperity.

To může být právě ten důvod. Slavný psycholog Daniel Kahneman zjistil, že když se snažíme zabránit ztrátě nějaké věci, vyvolává to v nás silnější emoce a ochotu riskovat, než když se snažíme takovou věc získat. Pokud má tedy člověk velký majetek nebo společenský status, má zároveň velké obavy, že ho ztratí, a je ochoten riskovat, aby této ztrátě zabránil. Jinými slovy: koupím si drahý byt, přijde krize, nemůžu splácet složenky, a tím pádem se přestěhuji do menšího. Tahle ztráta statusu je pro člověka velmi bolestivá. Populisté jsou proto paradoxně často úspěšní v dobách prosperity, protože umějí takového strachu využít. „Teď se máte dobře, ale pokud si nedáte pozor, tak o svůj majetek nebo postavení můžete rychle přijít.“ Proto byl u voličů Donalda Trumpa velmi spolehlivý faktor to, v jakém sektoru průmyslu pracují. Volili ho zejména ti, kterým se nyní daří relativně dobře, ale obávají se, co bude dál.

Předčil Donald Trump svojí soupeřku ještě v něčem dalším?

Dalo by se říci, že Trump lépe naplnil to, co Haslam a další označují jako nový přístup k psychologii leadershipu.

A co to znamená? Respektive, jak se liší nový přístup od toho starého?

Předpokládá se, že jsou určité vlastnosti, které dělají z člověka dobrého lídra za každé situace. Zmíněný nový přístup ale říká, že tyto obecné vlastnosti nestačí. Nový lídr musí být především schopný reagovat na to, čemu v danou chvíli věří a co prožívají členové jeho skupiny. Úspěšní populističtí lídři dokážou tyto často vágní představy občanů pojmenovat, sjednotit a dát jim nějaký smysl. A to je přesně to, co voliči následně ocení – možnost identifikovat se s jasně vymezeným, kolektivně sdíleným pohledem na svět.

Nabízí se u Donalda Trumpa srovnání s Andrejem Babišem? Jsou si v něčem podobní?

Určitě ano. Andrej Babiš v roce 2013 vyprávěl podobně čitelný příběh o „zkorumpovaných politicích“, kteří rozkrádají „naše daně“. A další rok nebo dva opakoval, že by do „politiky nikdy nešel“, ale už se na to „nemohl dívat“. Přitom stejně jako Donald Trump ani Andrej Babiš není průměrný občan České republiky. Řadě lidí ale nabídl zajímavou alternativu – konečně je tu politik, který se nechová a nemluví jako politik.

Kampaň obou politiků doprovází mediální skandály, polopravdy a lži. Záleží vlastně voličům populistů na pravdě?

To je zajímavá otázka. Všichni žijeme s představou, že lhát se nemá – například od blízkých to očekáváme. Pokud nám ale politik nabídne příběh, který nás zbaví nejistoty, tak jsme pravděpodobně nakonec ochotní akceptovat i jeho některé „kosmetické“ nedostatky. Dokonce to vypadá, že je plus, pokud ta různá překrucování zapadají do příběhu. Jestli lhaní Donalda Trumpa potopí, to zatím nevíme. Žádný jiný prezident ale neměl tak brzy tak rekordně nízkou důvěru.

Vyzkoušet si demonstraci

Na univerzitě se zabýváte zejména politickou socializací mladé generace. Jak jste se k tomu dostal?

Tématu se věnuji dlouhodobě. V poslední době mě ale zvlášť zaujaly výsledky mezinárodního výzkumu v rámci projektu CATCH-EyoU, který stále probíhá a kterého se Česká republika účastní. Věnujeme se mladým lidem ve věku od patnácti do třiceti let a sledujeme, jaký mají vztah k důležitým tématům současného světa.

O jak velký výzkum se jedná?

Minimální počet respondentů v každé z osmi zúčastněných zemí je 800. V České republice je to dokonce přibližně 1300 účastníků.

Co vám zatím z dat vyplývá?

Pokud si vezmeme například téma uprchlíků, obavy mladých Čechů jsou v porovnání s ostatními zeměmi Evropy největší.

Čeho se konkrétně bojí?

Z dat víme, že jsou to dvě věci. Za prvé mají pocit materiálního ohrožení. To se projevuje typicky obavami o to, že „nám vezmou práci“. Za druhé jde o symbolické ohrožení spojené s tím, že „nám zničí tradice“. Tyto důvody vedou k nižší toleranci a upírání sociálních a kulturních práv žít společně na jednom území.

Států jako Německo nebo Švédsko se téma uprchlíků dotýká mnohem bezprostředněji než České republiky. Nemůže to být tím, že u nás nejsou studenti na migranty zvyklí?

Ano, to je jeden z možných důvodů. Z různých evropských výzkumů se ukazuje, že čím víc mají studenti mezi imigranty přátel, tím jsou k nim jako skupině tolerantnější. V České republice je pochopitelně trochu složitější tento poznatek ověřit v praxi, protože těžko najdete třídu, ve které je třeba třetina imigrantů jako v jiných zemích.

Můžou v tom hrát nějakou roli média, způsob, jakým téma prezentují?

To je velmi důležitá otázka. V půlce roku 2014 jsme dělali výzkum mezi středoškoláky a zjišťovali jejich postoj k imigrantům. V tomto období to ještě nebylo v médiích příliš významné téma. Těch samých dětí jsme se ale zeptali znovu na konci roku 2015 – v médiích už to bylo několik týdnů téma číslo jedna. Za onen rok a půl jsme zaznamenali výraznou změnu, děti měly na imigraci ve všech ohledech mnohem negativnější názor. Mezi dětmi navíc nebyly žádné rozdíly. Mysleli jsme si například, že příklon k negativnímu postoji nebude tak silný u gymnazistů nebo dětí, které mají vzdělanější rodiče. Nic takového se nepotvrdilo. Zdá se, že téma skutečně zasáhlo celou generaci. Bohužel nemám data, na kterých bych to mohl přímo dokázat, ale mediální vlivy jsou u takové masivní změny jedním z podezřelých faktorů.

To je zajímavé. Mladí lidé jsou svobodnější než kdykoliv předtím, můžou cestovat, utvářet si vlastní názor, rozhodovat o své budoucnosti, u rodičů mají často dobré zázemí. Jaké jsou další příčiny jejich obav?

Zejména právě vyhlídky do budoucnosti, kterou nevidí příliš nadějně. Teď sice mají hodně možností, jisté bydlení a kapesné, ale zároveň se blíží období, kdy se budou muset osamostatnit a o všechny zmíněné výhody přijdou.

Takže jednoduše řečeno nevědí, co z nich jednou bude a z toho mají strach.

Je to tak. Holandský psycholog Wim Meeus zkoumá, proč má tolik mladých lidí sklon k radikalismu a autoritářství. Říká, že společnost od mladých lidí očekává, že po určitém období experimentování přijmou dospělou roli – najdou si stabilní práci, založí a zabezpečí rodinu. Zároveň ale společnost v mnoha ohledech mladým lidem dosažení takové dospělé role velmi ztěžuje – pracovní smlouvy pro mladé bývají často jen na dobu určitou, nezaměstnanost v řadě evropských zemí nejsilněji postihuje právě tuto generaci a tak dál. Mnoho dospívajících proto má pocit, že je pro ně dospělost a s ní spojená stabilní identita de facto nedosažitelná – Wim Meeus pro to užívá pojem „no future“. Už několik let nejen v oblasti politické socializace pozorujeme, že mladí lidé přechod do dospělosti odkládají. Přestože má tento vývoj i své pozitivní stránky, například možnost déle se vzdělávat, nedobrovolný odklad dospělosti může být zároveň významným zdrojem životní nejistoty a frustrace.

V ten moment tedy vzniká prostor pro populisty, kteří s tím strachem a nejistotou umějí pracovat…

Jak jsme zmínili v případě Donalda Trumpa, pokud mám obavy, ze kterých pramení pocit nejistoty, hledám určitou skupinu nebo ideu, která mě jich zbaví a dodá jistotu. Příklon k radikálním netolerantním a autoritářským pohledům na svět tak může být prostředkem, jak znovu nabýt životní jistotu, o kterou mě připravila nemožnost stát se „plnohodnotným” dospělým. Často při tom navíc najdu skupinu stejně smýšlejících lidí, můžu získat nové přátele – a najednou svůj život považuji za smysluplnější. Je to přirozená lidská tendence: snažíme se utéct z nejistoty a vytvořit si přehlednější svět kolem nás. Z dat, která zatím máme, to vypadá, že se u nemalé části mladé generace potřeba autoritářského vedení skutečně objevuje.

Poslední věc, která mě zajímá. Jak moc jsou mladí lidé společensky aktivní? Liší se například nějak od svých rodičů?

Řekl bych, že jsou spíš aktivní jiným způsobem. Často se říká, že dnešní mladá generace je politicky míň aktivní než generace předchozí. Ale vůbec to není tak jednoznačné. Například na sociálních sítích jsou mnohem aktivnější než jejich rodiče. Co se týče tradičních nástrojů občanské participace, jako je členství v politické straně, kontaktování politiků či účast ve volbách, tak jsou aktivní méně.

A jak je zvednout od počítače“?

To jsme mimochodem také zjišťovali. Obecná poučka říká, že pokud má mladý člověk správně nastavené hodnoty, tak se chce angažovat. To ale platí jen částečně. Je naivní doufat, že tady čeká početná skupina dospívajících, která je připravena kdykoliv zasáhnout. Mladá generace často nemá s aktivismem žádnou zkušenost, takže ji musí nejprve získat. Skutečně si „vyzkoušet“ jít na demonstraci třeba proto, že na ni jdou kamarádi. Skrz podobnou zkušenost se potom utváří jejich motivace do budoucna.

To znamená, že by města nebo různé spolky měly pro mladé takové příležitosti vytvářet?

Rozhodně ano! Nemá smysl měnit postoje mladých lidí a dokola jim vysvětlovat, že by měli být odpovědní za svět kolem sebe. Lepší cesta je nejprve zvýšit jejich zájem a cíleně vytvářet příležitosti, do kterých se můžou zapojit. Zkrátka, pokud se obec chystá vykácet les, ať zástupci obce udělají ve škole se studenty kulatý stůl. Nebo ať ochránci přírody vytvoří hnutí Za náš les a nabídnou mladým možnost zapojit se do konkrétních aktivit, které pomůžou kácení zabránit.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
1
+

Sdílejte

Diskutujte (7)

Vstoupit do diskuze
Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous,... Více

Související témata

donald trumpimigracemigraceuprchlíci
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo