Sundej tu čelenku, bledá tváři

Roky si stěžovali na „problémy“ typu bílý kuchař vaří mexické jídlo nebo nedostatečně citlivé halloweenské masky. Teď to vypadá, že se takzvaní bojovníci za sociální spravedlnost konečně prosadili. Na půdě Organizace spojených národů se bude brzy projednávat žádost severoamerických indiánů a jiných skupin „původních obyvatel“ o zákaz takzvaného kulturního přivlastňování. Jde o „rozšíření pravidel týkajících se intelektuálního vlastnictví tak, aby byly chráněny i věci, jako jsou originální design vymyšlený původními obyvateli, jejich tance, slova, tradiční lékařství“.

Je poněkud paradoxní, že původní obyvatelé chtějí zakázat pouze přivlastňovánísvé vlastní kultury. Proč zákaz nedotáhnout do logického konce a nezakázat kulturní přivlastňování plošně? Mimo jiné by to znamenalo, že severoameričtí indiáni by se museli vzdát veškeré vědy a technologií importovaných ze zbytku světa na severoamerický kontinent od roku 1492. Neboli by se museli zříci matematiky, psaní, obrábění kovů, peněz, všech jazyků, které se v Americe objevily po Kolumbovi, moderního lékařství a tak dále.

To by většina z nich pochopitelně odmítla, protože okamžitý návrat do doby kamenné by znamenal návrat do éry, kdy člověk bojoval o holé přežití, kdy byl zcela vydán na milost matce přírodě, která, jak známo, si na milosrdenství příliš nepotrpí.

Jak se krade kultura?

Jde ovšem především o nepochopení konceptu vlastnictví. Vlastnit můžeme fyzický objekt, jako je dům nebo oděv, který jsme si koupili nebo sami vyrobili. Který se vyskytuje v omezeném množství. Jde o koncept stejně starý jako lidská civilizace. Oproti tomu intelektuální vlastnictví je monopol, který stát přiznává fyzickým či právnickým osobám, aby si od nich nikdo bez souhlasu „nevypůjčoval“ něco, co je fundamentálně neomezené – myšlenky. Tenhle monopol pak plodí pochybnou praxi, jako jsou pokusy o patentování genů (roku 2013 zamítnuté Nejvyšším soudem Spojených států), tedy snaha dočasně zakázat výzkum určitých genů všem kromě držitelů patentu. Nebo nepřetržité lobování Disney Studios, která dělají všechno možné, aby se z myšáka Mickeyho nestalo volně šiřitelné dílo, což se podle amerického autorského zákona mělo stát už roku 1984.

S kulturou je to pak podobné jako s takzvaným intelektuálním vlastnictvím. Kultura zahrnuje „návyky, názory a tradice určité skupiny lidí vztažené na určité místo a čas“. Dáme-li stranou krajní případy nucené asimilace, jako byly neblaze proslulé kanadské indiánských internátní školy, kam kanadská vláda násilně sestěhovávala indiánské děti, lze obecně říci, že lidé cizí kulturu přejímají dobrovolně a individuálně. Žádná komunita není monolit sestávající z uniformních jedinců. Člověk danou kulturu přijímá za svou, protože je to tak či onak v jeho zájmu – ať pro tuto chvíli (když tak obdarovává milovanou osobu) nebo pro věčnost (když se chodí modlit do nějakého svatostánku). I pokud vezmeme v úvahu tlak vrstevníků a okolí, přebírání kultury je pořád dobrovolné.

Sebrali nám blaf a udělali z něho jídlo, syčáci!

Jde-li o dlouholeté tradice, je obvykle nemožné přesně určit, kdo „vynalezl“ to či ono. A i když to možné je – kořeny hudebních žánrů jako blues nebo jazz jsou dobře známé – kulturní tradice jsou pořád jen nehmotné nápady, které zkrátka obohatily život každého, kdo je užíval.

Navíc platí, že kulturní ideje či tradice můžou kontaktem s jinými kulturami a lidmi jen získat. Vezměte si například takový poutine – tradiční jídlo sestávající z hranolků, měkkého tvarohu a zahuštěného masového vývaru, které se stalo symbolem Québecu. Někteří Québečané si stěžují, že si teď Kanada poutine „přivlastňuje“ jako svůj národní symbol a že se „poutinové“ kulinářské festivaly najednou konají v celé zemi od pobřeží k pobřeží. Zvláštní způsob jak oslavit to, že se dnes cosi dřív považované za sprostou nezdravou bufetovou stravu připravuje jako delikatesa na mnoho způsobů – s klobásami, kuřecím masem, ostrou omáčkou a podobně.

Za takové „přivlastnění“ bychom měli být jen rádi, protože názorně dokazuje, že „kultura poutinu“ je živá a zdravá. Kdyby zůstala uvězněná na území Québecu, možná by dnes vůbec neexistovala, jelikož stagnace a prostředí, které brání dalšímu vývoji, je pro každou myšlenku obvykle smrtící. Představte si například, že by Céline Dionová odmítla začít zpívat anglicky, protože chtěla zůstat „ryzí Québečankou“. I při jejím talentu by jí asi bývaly rychle došly zdroje inspirace a jen stěží by se stala jedním z komerčně nejúspěšnějších umělců všech dob. Vzhledem k tomu, že frankofonní trh je podstatně menší, možná by přestala zpívat úplně.

Lidé × naši lidé

Přesně taková pomalá smrt čeká indiánskou kulturu, pokud si její členové prosadí své. Pokud si „cizáci“ už dál nebudou moci půjčovat prvky indiánských tradic, podstatně se tím omezí skupina lidí, kteří s nimi přijdou do styku. A menší zájem povede k tomu, že se z původně živoucích idejí nakonec stanou sociologické a archeologické artefakty, které naleznou uplatnění nanejvýš na několika multikulturních festivalech.

Zkrátka a dobře, původní národy ze všech koutů světa by měly vítat kulturní vývoj. Výraz „přivlastňování“ má negativní, násilné konotace. Lidé jsou jeden živočišný druh, takže nemá smysl zvlášť vyčleňovat nějakou sadu idejí, protože to byli „naši lidé“, kdo je objevil nebo pojmenoval. Právě naopak bychom si měli přát, aby naši kulturu přejímali druzí. Možná budou chtít vypátrat, jaký má původ, a přijdou k nám na návštěvu.

Jednotlivé kultury se můžou vzájemným stykem jen obohatit. Dá se říct, že ty, které se vyvíjejí – neboli jsou nejvstřícnější vůči změně – jsou také nejsilnější. Není divu, že angličtina nemá nejmenším problém s přejímáním cizích slov, které popisují cizí a nové jevy, na něž by stará anglosaština nestačila.

Z anglického originálu přetumočil pro Finmag, s laskavým svolením autora a pod licencí Creative Commons Attribution 4.0, Aleš Drobek