Je Pařížská dohoda pro Ameriku nefér?

Abychom mohli Trumpovo tvrzení zhodnotit, musíme porozumět tomu, že když se zeptáme, o kolik by státy měly seškrtat emise skleníkových plynů, tak se v podstatě ptáme, jak distribuovat limitovaný zdroj. Je to jako kdybychom se bavili o tom, jak rozdělit jablečný koláč, když by víc hladových lidí chtělo velký kus, i když se z koláče tolik velkých kusů nedá nakrájet.

V případě klimatické změny je koláčem kapacita atmosféry absorbovat naše emise, aniž došlo ke katastrofické změně klimatu naší planety. Lidé, kteří chtějí velké kusy, jsou země, které by rády vypouštěly velká množství skleníkových plynů.

Všichni známe jeden způsob, jak rozdělit koláč: dát každému stejný kus. Pro atmosféru by to znamenalo vypočítat, jaké množství skleníkových plynů může svět bezpečně vypustit ke konkrétnímu datu a vydělit to současnou světovou populací. Výsledkem by byl podíl kapacity atmosféry absorbovat skleníkové plyny per capita k určenému datu.

Svět je ale rozdělen na suverénní státy, ne jednotlivce, navíc neexistuje způsob, jak jednotlivci přidělit jeho část emisí. Musíme se tedy posunout k alokaci pro každou zemi. Abychom to udělali v souladu se „stejnými kusy,“ musíme vynásobit podíl per capita populací státu a získat tak její emisní kvótu.

Byla Pařížská dohoda, na základě tohoto standardu, nefér k USA? Těžko. USA mají aktuálně méně než pět procent světové populace, ale vypouštějí téměř patnáct procent skleníkových plynů. Pokud férovost znamená, že by kus koláče měl mít pro každého stejnou velikost, jsou to Spojené státy, kdo je nefér, protože si uzurpují kus třikrát větší, než by měly mít.

Oproti tomu Indie, která má sedmnáct procent světové populace a vypouští méně než šest procent skleníkových plynů, by měla nárok na téměř třikrát větší podíl emisí. Mnoho dalších rozvojových zemí používá ještě menší zlomek svého per capita  podílu na atmosféře.

Možná, že rovnocenné kusy nejsou nejférovější cestou jak rozdělit koláč. Jedna očividná námitka je, že rovnoměrné rozdělení nebere v potaz, jak moc lidé, kteří o kusy koláče usilují, ty kusy opravdu potřebují. Jsou opravdu hladoví, nebo už jsou dobře nakrmení a jde jim o dezert?

Zohlednění potřeby ale nijak nepodpoří Trumpův argument, že se USA v rámci Pařížské úmluvy nakládalo nefér, protože Američané by snadno mohli omezit luxus, jako je cestování na dovolenou, klimatizace a spotřeba masa, zatímco méně zámožné země se potřebují industrializovat, aby své populace dostaly z hloubek chudoby, které jsou pro USA neznámé.

Ještě jiný pohled na to, co je fér, objevíme, když se na skleníkové plyny budeme dívat jako na znečištění a aplikujeme princip, že kdokoliv znečištění způsobil, měl by za to zaplatit. Důvod, proč je klimatická změna problém právě teď, je, že během posledních dvou století některé země vypouštěly do atmosféry velká množství oxidů uhlíku a dalších skleníkových plynů.

Žádná země za tu dobu ovšem nevypustila víc skleníkových plynů než USA. To je pádný důvod, proč po USA požadovat radikálnější omezení než po jiných zemích, zejména vzhledem k tomu, že USA pokračuje ve vypouštění skleníkových plynů v mnohem větší míře per capita, než další velcí producenti, jako je Čína či Indie. Pokud problém způsobily dřív industrializované země, zdá se rozumné po nich chtít, aby k jeho nápravě taky udělaly nejvíc.

Mohli bychom se na historické přispění zemí ke klimatické změně podívat taky optikou podílu per capita v průběhu času. Jiné země můžou tvrdit, že USA svůj historický podíl per capita už využily, a tyto země by proto měly mít možnost v budoucnosti vypouštět více, takže bychom se alespoň dostali blíže k rovnocennému podílu per capita. (Jiné země tolik co USA a Evropa již použít nemůžou, protože by globální oteplování přesáhlo 2oC, což je bod, kdy se klimatická změna – podle vidění většiny vědců – stala nepředvídatelná a dost možná katastrofická).

Takže na základě tří nejpřesvědčivějších principů férovosti, které se dají aplikovat na klimatickou změnu – rovnocenný podíl, potřeba a historická zodpovědnost – by Spojené státy měly udělat drastické škrty v emisi skleníkových plynů. V případě principu stejného podílu by emise USA neměly být vyšší než třetina těch dnešních a v případě dalších principů by to bylo ještě méně. Prezident Barrack Obama namísto toho přislíbil, že USA do roku 2025 sníží emise o pouhých 27 procent (v porovnání s rokem 2005). Trumpovo tvrzení, že Pařížská klimatická dohoda byla pro USA nefér, neodolá kontrole. Ve skutečnosti je pravda opak: USA z ní vyšly velice dobře.

Pokud nyní OSN selže v dosažení aspoň toho nejskromnějšího cíle nastaveného v Paříži a nedokáže dosáhnout redukcí nezbytných pro stabilizaci naší planety, co by měl pak dělat zbytek světa? Čína a Evropská unie již naznačily, že setrvají u svých závazků. Neměli bychom ale USA jednoduše dovolit, aby měly prospěch z toho, že jiné země se budou omezovat, a přitom by samy pálily neomezené množství fosilních paliv, aby jejich průmysl měl levnou energii. Namísto toho by občané světa měli vzít věci do svých rukou a bojkotovat produkty vyrobené v zemi, která tak očividně odmítá dělat svou roli v záchraně planety.

Copyright: Project Syndicate, 2017. www.project-syndicate.org; obrázek Avivi Aharon, Shutterstock.com