Já jsem oběť, kdo je víc?

Stále viditelnější součástí amerického života jsou v posledních letech studentští aktivisté. Nicholas a Erika Christakisovi, profesoři Yaleovy univerzity, se dostali pod jejich palbu, když se pokusili vyzvat studenty ke kritickému zvážení nových nařízení o halloweenských kostýmech. Kontroverze dosáhla vrcholu, když se Nicholas Christakis setkal s demonstrujícími studenty na dvoře a pokusil se s nimi začít dialog:

V ještě nedávnější době došlo k fyzickému útoku na akademika Charlese Murraye z American Enterprise Institute a profesorku Allison Stangerovou z Middlebury College. Byli napadeni krátce potom, co je vyhnali ze sálu, kde měl Murray přednášet. Protestujícím se ho podařilo umlčet jednoduše tak, že ho přehlušili:

Takové chování je zavrženíhodné z mnoha různých důvodů. Kdyby nic jiného, tak i proto, že spousta toho, co protestující křičeli, je prostě fakticky mimo (Murray například dlouhodobě podporuje homosexuální sňatky, ale pokřik „rasista, sexista, homofob“ je asi příliš dobrý na to, aby zůstal nepoužit). Fakt, že se protestující nakonec uchýlili k násilí, vypovídá o jejich mravním přesvědčení (a je to jev, který se opakuje i při jiných podobných protestech), což dělá věc jen horší.

A máme tu zdánlivě úctyhodné lidi, kteří tohle primitivní jednání ochotně hájí. Osita Nwanevu v článku pro Slatetvrdí, že protestující se zachovali správně (a násilí, kterého se dopustili, tedy podle všeho bylo přijatelné), protože Trump: „Máme teď, v Trumpově éře stát na straně těch, kteří trvají na tom, že se bigotové rozhodně mají nechat zcela volně potloukat po síních vzdělání? Nebo si můžeme dovolit nesouhlasit?“ John Patrick Leary na serveru Inside Higher Educationvtipkoval, že protestující měli „plné právo ho ukřičet“.

Nesouhlas je jedna věc. Překřikování názorových oponentů nebo – ještě hůř – užití násilí k jejich umlčení je něco úplně jiného.

Kulturní evoluce: od cti k důstojnosti

Žijeme v zemi, která dlouho pyšní tolerancí projevu velmi široké řady rozmanitých názorů. Jak jsme se tedy ocitli v téhle situaci? Zopakujme si stručně, jak se vyvíjela americká kultura.

Kdyby si někdo myslel, že hrubozrnný tón dnešní politiky je nějaká historická anomálie, doporučil bych mu návštěvu v Googletownu, kde by si mohl přečíst si něco o souboji mezi Hamiltonem a Burrem. Ve zkratce zní příběh takto: Alexander Hamilton (bývalý ministr financí) a Aaron Burr (viceprezident Spojených států) jsou odjakživa političtí rivalové. Burr se dozví, že Hamilton se o něm na večírku vyšší společnosti v New Yorku vyjádřil obzvlášť nelichotivě, a vyzve ho proto na souboj. 11. července 1804 Burr Hamiltona postřelí, ten den nato umírá.

Tenhle surový okamžik amerických dějin představuje klasický příklad toho, čemu se ve společenských vědách říká „kultura cti“ – tzn. kultura, ve které reputace jednotlivce vzniká a je udržována obranou a případně i agresí vůči komukoli, kdo by zkusil dát najevo jakoukoli nadřazenost.

A pověst, reputace – co si o vás myslí ostatní – je ze všeho nejdůležitější.

Takových kultur je dnes v západním světě požehnaně málo, většinou je nahradilo cosi, co sociolog Peter Berger nazval „kulturou důstojnosti“. V kulturách důstojnosti je hodnota jedince vnitřní, nezávislá na veřejném mínění. Záleží pak na tom, jak člověk dokáže snášet všechny ty kopance, rány, facky osudu, které doprovázejí mnohá setkání mezi lidmi. Člověk, který má důstojnost, to dokáže v tichosti, většinou tak, že si věc s tím, kdo ho uráží, vyříká přímo a osobně. Pokud ji úplně nepřejde.

Kultury důstojnosti jsou nevyhnutelně individualistické. Neprojevuje se v nich rozšířené ponětí o společné vině. Naprosto zásadní je v nich, jak se kdo chová. Nemělo by nás tedy překvapovat, že západní společnosti během svého vývoje v převážné části 20. století začaly důstojnost stavět nad čest.

Abych se vyjádřil jasně – jedná se o dobrou věc. Většina z nás se se při představě, jak Mike Pence v souboji zabíjí Jacka Lewa, otřese hrůzou. Dnešní západní kultura je jistě mravně výš než její předešlé verze, ve kterých bylo normální otrokářství, sexismus a segregace. Kultura, ve které je standardem spíš důstojnost než čest, by se měla považovat za vítané zlepšení.

Kultura oběti

Pro mnoho mladých Američanů (ano, zdá se, že se jedná o výlučně americký jev) se ale představa tichého vyrovnání s vlastními trápeními stala pasé. Vraťme se k původnímu problému – věřím, že převážnou část dění na univerzitních kampusech v nedávných letech lze vysvětlit vzestupem toho, co sociologové Bradley Campbell a Jason Manning označují jako „kulturu oběti“. Říkají:

Kulturu oběti charakterizuje starost o společenský status citlivost vůči urážkám ve spojení a zároveň výrazné spolehnutí na třetí strany. Lidé netolerují urážky, byť neúmyslné, a reagují na ně tak, že na ně upozorňují úřady nebo širokou veřejnost. Hlavní formou deviace je dominance, viktimizace naproti tomu představuje způsob, jak si získat účast ostatních lidí. Člověk, kterému ukřivdili, který byl uražen, tak radši místo aby zdůraznil vlastní sílu nebo vnitřní hodnotu, zdůrazňuje útlak, který cítí, a společenskou marginalizaci.

Pusťte si ještě jednou videa výš: studenti se v nich chovají přesně tak, jak popisují Campbell s Manningem. Požadují potvrzení různých statusů oběti a nejsou ochotni účastnit se jakéhokoli dialogu s lidmi, se kterými nesouhlasí. Kategorie oběti představuje morální absolutní hodnotu – nikdo ji nemůže nijak zpochybnit.

Naše chápání kultury oběti a jejího vztahu ke kulturním válkám na univerzitách by bylo neúplné bez pojmu „rozšiřování konceptů“, se kterým přišel Nick Haslam: naše vnímání toho, co může ublížit, se rozšířilo a zahrnuje i neúmyslné verbální urážky a neomezuje se jen na otevřenou svévolnou fyzickou agresi.

Vidět to můžeme na všech videích výš, nejzřetelněji ale při konfliktu mezi studenstvem z Yaleovy univerzity a Christakisovými, když stížnosti přerostou do hyperbolické roviny; Christakis se pokusí dovolat společné lidskosti všech přítomných a jedna ze studentek odpoví, že takový apel je nevhodný, „protože my umíráme“!

Je těžké pochopit, jak by student jedné z nejprestižnějších univerzit na světě – ve výhodném postaveníi, kde absolutorium v podstatě zaručuje vstup do mocenských struktur – mohl být považován za příslušníka utlačované skupiny, natož skupiny, která je vyhlazována. Studenti na Yaleově univerzitě nehledě na rasu či etnickou příslušnost náleží ke kognitivní a sociální elitě. Myšlenka, že prostý e-mail o halloweenských kostýmech představuje existenční hrozbu, je holý sebeklam.

Tento poznatek ale pravděpodobně nemůže zmírnit povstání podobná těm na Yale a Middlebury. Jak podotýkají Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, studenti v těchto případech budou pravděpodobně používat emoční uvažování – budou si spíš utvářet domněnky o stavu světa na základě svých pocitů než se pokoušet hodnotit věc z nezaujatého, objektivního úhlu pohledu.

Kam kráčíš, kulturo oběti?

Být v roli oběti je dnes čím dál víc žádoucí postavení. K tomu neustále rozšiřujeme kritéria pro to, co z člověka oběť dělá. Výsledek je ten, že ti, kterým jde o společenský status, spolu neustále soutěží. Tato „olympiáda v utlačovanosti“ znamená, že status marginalizovaného se bude definovat čím dál víc na úkor ostatních. Kultura oběti tak ale zasévá semena vlastní zhouby.

Je ironické a překvapivé, jak kultura oběti v mnoha ohledech připomíná kulturu cti – obě například důsledně požadují řešení křivd, často veřejně. Lze dokonce podotknout, že role oběti získala výsadní postavení, za jehož zpochybnění se platí vysoká sociální daň. Na univerzitách se vynořuje nová sada norem zahrnující převrácenou čest prohlásit sám sebe za utlačovaného.

Nelze se pochopitelně divit, že kultura oběti narostla do takových rozměrů právě na elitních vysokých školách v jedné z nejbohatších zemí na světě. Podobná pošetilost totiž může kvést jenom za takhle relativně vlídných podmínek.

Světonázor, který někoho oceňuje za to, že je oběť, ve skutečnosti nemůže přežít mimo závětrné prostředí univerzitního kampusu. Skutečný svět – trh práce, splátky hypotéky a povinnosti dospělých lidí – nás sám od sebe přiměje, abychom důstojnost kladli nad roli oběti. Kapitalismus se zaměřuje striktně na výsledky a nijak mu nezáleží na našich subjektivních hodnoceních světa na základě emocí.

To je také hlavní důvod, proč bychom protestující z Yale a Middlebury neměli brát příliš vážně. Až budou nuceni čelit skutečnému světu, na svůj aktivismus zapomenou.

Originál, který vyšel na FEE.org pod licencí Creative Commons Attribution 4.0, do češtiny pro Finmag přetlumočil Filip Drlík. Přečtěte si článek v originále.