Má cenu chodit demonstrovat?

Na první dobrou je zkoumání vlivu demonstrací na politický život triviální konání, že? Stačí se podívat, jestli po demonstraci dojde k nějaké změně, nebo nikoli – hotovo. Problém je ale v tom, že historické ohlédnutí nedokáže odlišit, jestli by ke změně bylo došlo i bez demonstrace. Ať už demonstraci vyvolal skandál politika, mizerný zákon nebo rostoucí frustrace, z definice šlo o nepopulární události – a na takové by politici museli pravděpodobně reagovat i bez demonstrací, protože by se oprávněně báli ztráty voličské přízně, nebo by prostě vyhráli jiní politici. Jinak řečeno, není jasné, zda a případně kdy jsou demonstrace příčinou změny a tvořivou silou dějin, nebo jsou jen jedním z projevů téhle síly a samy o sobě žádný reálný dopad nemají.

Americký ekonom Stan Veuger se proto s kolegy pustil do komplexnější analýzy toho, jestli demonstrace nějaké měřitelné změny přinášejí. Využili vzniku amerického pravicového hnutí Tea party, odnože republikánské strany volající po minimalistickém státu, odbourání regulací a snížení daní. Do politického života v USA hnutí poprvé významně zasáhlo 15. dubna 2009, kdy uspořádalo po celých Spojených státech různě početné demonstrace a pochody na podporu republikánských a/nebo libertariánských kandidátů.

Když je hezky…

Asi si říkáte, že velikost demonstrace nelze použít k vysvětlení, jestli daný pravicový politik nakonec vyhrál volby nebo ne. V oblastech, kde bydlí republikáni, pochopitelně přišlo na republikánskou demonstraci víc lidí a zároveň v okrsku nakonec zvolili republikána. Toho by ale zvolili i bez demonstrování. Správná námitka. Veuger proto využil zcela náhodného šoku, který mimořádně ovlivňoval počet demonstrantů – počasí. V některých oblastech totiž lilo a přišlo málo demonstrantů nebo se nakonec demonstrace ani nekonala (i když daný volební okrsek byl třeba i silně republikánský), jinde naopak bylo krásně a demonstrace nečekaně nabyla obrovských rozměrů.

Koupí si vás?

Kupte si vy dřív Babiše!

Velký rozhovor s Andrejem Babišem v papírovém Finmagu, který právě vyšel

„Vy mě bavíte s tím, že bych někoho ohrozil. Jste nasáklý nesmysly, že jsem ohrožení demokracie. Tak proč mě lidi zvolili?“

Michal Kašpárek podnikl cestu do hlubin Babišovy duše. Co šéf ANO čte, čemu věří a co všechno mu brání v plánu udělat z České republiky rodinnou firmu?

Koupit časopis Finmag

Veugerův tým dále shromáždil data o aktivitách na sociálních sítí, peněžních příspěvcích poslaných jak hnutí, tak přímo republikánské straně, data o počtu demonstrantů na akcích, které následovaly, nebo o počtu zmínek a zpráv v tisku. Na těchto datech pak ukázal, že tam, kde se díky hezkému počasí sešlo víc lidí, začalo hnutí následně mnohem víc mohutnět než v oblastech, kde pršelo a demonstrace byly ubohé. Tam, kde hnutí „náhodně“ posílilo, pak skutečně s mnohem větší pravděpodobností vyhráli v následujících volbách republikánští kandidáti. Ti navíc cítili mnohem silnější podporu a v kongresu hlasovali víc libertariánsky (než jejich konzervativnější kolegové, v jejichž okrscích hnutí takovou sílu nezískalo). Efekt prvních demonstrací z roku 2009 je přitom obrovský, z Veugerova modelu vyplývá, že každý jeden protestující nakonec značil až o 14 hlasů víc pro republikány ve volbách a trvalý posun politických preferencí v okrsku. Navazující studie pak ukázaly, že demonstrace ale nesmí být násilná a vyhrocená, agresivní protesty ztrácejí sympatie většiny voličů.

Řeči a činy

Demonstrace tedy neměly okamžitý účinek a neměnily názory nebo chování politiků – ani demokratů, ani republikánů. Co dokázaly, byla aktivizace lidí – když bylo hezky a „povedla“ se velká demonstrace, občané viděli, že nejsou jen hrstkou nespokojenců, a získali naději, že můžou něco změnit. Začali se víc angažovat, vytvořili spolky, které se zapojovaly do veřejného života (účastnily se zasedání městských či krajských zastupitelstev) a které agitovaly u sousedů, spoluobčanů a nerozhodnutých voličů. Nasbíraly příspěvky a vstoupily do strany, v níž pomáhaly kandidátům, kteří se zavázali konat pro jejich věc. Zkrátka, demonstrace je úspěšná, když nasměruje víc občanů od planého žvanění do politického konání – a teprve jejich činy nakonec vedou k reálné změně.