Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Marek Orko Vácha: Žijeme v šestém vymírání

Vojtěch Hodboď
Vojtěch Hodboď
26. 4. 2017
 65 421

Marek Orko Vácha je přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty na UK a katolický kněz. Žil na Antarktidě a půl roku v klášteře, vydal několik knih. Náš rozhovor se týká zejména zprávy Living Planet Report, kterou média úplně ignorovala.

Marek Orko Vácha: Žijeme v šestém vymírání

„Otupěli jsme! Není to nic exkluzivního ani děsivého – kormorány poleptané naftou a utýrané gorily jsme všichni viděli už mockrát.“ Ekologickou krizi vnímá Marek Orko Vácha jako šanci. Varuje před eutanazií duše a mimo jiné nabízí návod na to, jak žít v době nejistoty, ve které „už zpochybňujeme opravdu úplně všechno“.

… a ještě vyhynuly žirafy

Na konci roku 2016 vyšla Living Planet Report, zpráva o stavu naší planety. V médiích jsem zaznamenal pouze pět krátkých článků, z toho dva jste napsal vy…

No vidíte, třeba to teď začne zajímat víc lidí. Dobře, že se ptáte.

Proč to pro média není zajímavá zpráva?

A proč by měla? Nikdo nepřišel o život, nikdo nespáchal atentát, nikdo nebyl unesen. Není to nic exkluzivního ani děsivého, takže to novinář těžko protlačí mezi hlavní titulky. A zespodu to také nikdo netlačil, není tu moc lidí, kteří by se věnovali etice ochrany přírody. Navíc pokud si zvykneme na slovník jako „trojnásobná vražda“, „letecká katastrofa, kterou nikdo nepřežil“, „v domě uhořeli tři lidé“, už nás jen tak něco nevytrhne. O to méně pak procentuální úbytek živočišného druhu. Otupěli jsme. Kormorány poleptané naftou nebo utýrané gorily jsme viděli mockrát, takže nad tím vším s klidem mávneme rukou.

„Od roku 1970 let se populace ryb, ptáků, obojživelníků, plazů a savců snížila ve světovém průměru o 58 %. Nejvýraznější pokles zaznamenali sladkovodní živočichové, kterých je o 81 % méně.“ To jsou hlavní zjištění z Living Planet Report. Na první pohled je zpráva alarmující. Vám to nepřijde?

Kdyby vymřel známý druh, jako je lev, slon, žirafa, tak by se zpráva někde objevila. Provazochodec přešel na laně Niagaru. Zpěvačka zhubla o osm kilo a ještě tedy Vyhynuly žirafy. Jenže žádný druh nevyhynul, takže se optikou novinářů nic neděje.

Další čtení

Z rozhovorů Vojty Hodbodě pro Finmag

Když začínal, nádorové onemocnění přežily tři procenta dětí  –  dnes jich i díky němu přežije více než osmdesát procent. Přečtěte si návod, jak žít bohatý a smysluplný život od člověka, kterému se to podařilo.

Josef Koutecký: V doteku je ukryto veškeré bohatství

Ze zpovídajícího se stal zpovídaný. A protože je Tomáš Poláček česká špička přes rozhovory, měli jsme si původně povídat o tom, jak se rozhovory dělají. Po prvním pivu se to poněkud vymklo z rukou. Vzniklo povídání o fotbale, Klausovi se Zemanem i potížích s erekcí.

Tomáš Poláček: Kdybych byl šéf, třetinu novinářů vyhodím

Táhne mu na osmdesát. Dál ale vykonává praxi psychiatra, píše knihy a články, učí budoucí lékaře, přednáší. Svůj názor na moderního člověka vyjadřuje poněkud neurvale, až bezohledně. Snad je to lety praxe prověřený způsob, jak jednoho donutit k sebereflexi, když „šťourat se v sobě je vždycky riziko, že tam najdu nějakou potvoru. Proto se mi to nechce.“

Radkin Honzák: Jsme pořád stejní a pořád stejně blbí

Omlouvám se, ale vy to zlehčujete.

Ptáte se, proč média zprávu ignorují, tak vám odpovídám, že jednoduše není dostatečně skandální. Munici ostrých slov jsme vystříleli. Od osmdesátých let už jsme mnohokrát řekli, že je za pět minut dvanáct a jestli se něco nezmění hned… Už není čím šokovat, už nemáme žádná silnější slova.

Co je příčinou tak masivního úbytku zvířat?

Ty příčiny jsou poměrně známé – ničíme si životní prostředí, znečišťujeme vzduch a vodu, bezhlavě lovíme ryby. Do toho přidejte změnu klimatu, která nutí populace ke stěhování na výhodnější místa.

Ze zprávy vyplývá, že zmíněný úbytek se děje v délce jednoho lidského života.

Slavní evoluční biologové Freeman a Herron předpokládali, že za sedm tisíc let se počet druhů sníží o padesát procent. Tehdy to znělo strašně, protože to je logicky vteřinka. Ed Wilson, velmi těžká váha současné evoluční biologie, dnes píše, že se to stane do sta let.

Jakých oblastí se to nejvíc týká?

Nejvíc trpí takzvané hot spots, typicky korálové útesy nebo deštné pralesy. V západní Evropě jsme díky národním parkům a chráněným krajinným oblastem k enviromentalistice citliví a ledasco dokážeme zachránit.

Zároveň poprvé v historii spotřebujeme víc přírodních zdrojů, než kolik dovede Země vyprodukovat.

Ano. Když spočítáme všechny ekologické stopy člověka, skutečně žijeme na ekologický dluh.

Na druhou stranu, ve dvacátém století přibylo na planetě šest miliard lidí. Nebyla taková situace zkrátka nevyhnutelná?

Na to neexistuje odpověď. Nikdo neví, kolik toho planeta utáhne ani jestli je všechno primárně vina člověka. Vymíralo se vždycky. Můžeme si připomenout pět velkých vymíracích událostí, zejména vymírání na konci křídy před 65 miliony lety, kdy vymřeli dinosauři. Rozdíl je ale v tom, že v žádném jiném období se nevymíralo tak rychle a tak masově jako dneska, takže dnešní dobu můžeme s klidným svědomím nazvat šestým vymíráním. V historii je to bezprecedentní jev, který nemá za čtyři a půl miliardy let této planety obdoby.

Jaké jsou důsledky toho, že vymírá tak velký počet druhů?

To je velmi důležitá otázka. Pomůže nám pochopit, proč je Living Planet Report důležitý. Pokud vybijete nějaký druh, je navždy ztracený, takže výše zmíněné počty jsou v tomto kontextu obrovskou ztrátou. Navíc to má další úhel pohledu – představte si, že je třetí světová válka a přežijí jen lidé v pavilonu X ve Vinohradské nemocnici. Druh jako takový se sice zachrání, ale většina jeho genů je ztracena – všech obyvatel Amerik, Austrálie nebo Afriky. To se teď děje také, zachráníme sice z posledních kusů bílého nosorožce, ale většina genů tohoto druhu je už nenávratně pryč.

Ve zprávě také dále zaznělo, že lidstvo tímto vstupuje do nové geologické doby – do takzvaného antropocénu. Co si pod tím můžeme představit?

Antropocén je doba, ve které je člověk určujícím hráčem na povrchu země a zásadním způsobem ovlivňuje její povrch i její znečištění. Zmíněný Ed Wilson k tomu navíc přidává pojem Eromozoikum – což znamená, že kvůli svému chování zůstaneme na planetě jako jeden z mála druhů. Jako takoví poustevníci, osamělí eremité. V seminářích hlubinných ekologů se zase někdy mluví o obráceném obrazu Noemovy archy, ze které do zapomnění odchází jedno zvíře po druhém, až teoreticky vzato zůstaneme úplně sami. Opravdu si upřímně myslím, že za dvě stě tři sta let budou naši prapravnukové kroutit hlavou nad tím, jak jsme mohli být k přírodě tak lhostejní. A vzdělanci se budou pravděpodobně ptát na to, kam se ztratila filozofie, umění a kam zmizelo náboženství. Rozhodně tuto dobu nebudou vnímat jako dobu Islámského státu, to je výboj na deset let, který rychle pomine, ale spíš jako na dobu, kdy jsme přehlédli, že archu Země opouštějí naši souputníci.

Chodit po špičkách

Zeptám se takto: jste pořád optimista?

Optimista není úplně vhodné slovo, protože optimista věří, že něco dobře dopadne – to si bohužel netroufnu odhadnout. Spíš bych řekl, že mám naději.

Jaký je mezitím rozdíl?

Velký, protože člověk, který má naději, ví, že on sám musí něco udělat, aby to dopadlo dobře. Nezáleží nutně na tom, jestli to dopadne dobře, a nemusíme být optimisté, nesmíme se ale vzdát naděje. Starý dobrý Carl Gustav Jung říká, že krize je šance. Možná, že díky současné krizi bude záchrana přírody pro další generace hlavní společenské téma – třeba bude pro mladé lidi stejně cool jako dnes hrnek výběrové kávy.

Co vám dává tuto naději?

I když tento závod děsivě prohráváme, v duši člověka se cosi probouzí. Zejména v mladé generaci. Mám dojem, že se objevuje stále víc lidí, kteří jsou ochotní obětovat čas i peníze na ochranu přírody.

Myslíte mladou generaci v České republice?

Myslím to celosvětově, ale i v České republice máme hodně příkladů. Z bojkotu na Šumavě například vznikl zajímavý film Nalezeni Na Ztraceném. Bylo nesmírně zajímavé pozorovat, jak se odnikud vynořila nábožensky nesmírně pestrá skupina lidí ryzích srdcí. Jako kdyby vodním vírem spojená v dobro. Ukazuje to, že společnost odspodu přece jen funguje a že jsou tady lidé, jejichž ekologické svědomí je stále citlivé. Rozhodně to nepovažuji za samozřejmost.

Marek Orko Vácha

Na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. Ve své doktorské práci na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity se zaměřil na etickou problematiku poznání lidského genomu a na genetiku chování. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity a farářem v Lechovicích u Znojma. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky.

Orko (ze sousloví Orlí oko) je přezdívka, která ho provází od skautských let.

A v celosvětovém měřítku?

Nejsem ekonom, takže chci kolem tohoto tématu chodit jen po špičkách. Ale pamatuji si, jak se nám v osmdesátých letech za podobné aktivistické skutky lidé smáli. Že prý nemáme žádnou šanci, protože sobectví a lhostejnost člověka stejně všechno převálcuje. A najednou, k údivu všech ekonomů, tady máme férový obchod, jehož objem každý rok narůstá. Zatím spíš tápeme, ale je v tom vidět snaha a naděje. Všechny alternativní cesty mají své chyby – například větrné elektrárny jsou ranou pro estetiku přírody, vrtule sekají ptáky a mění jejich tahové cesty, solární energie i řepka jsou v Česku…, jaké jsou. Na první pohled všechno špatně. Pozitivní je, že se alespoň pokoušíme! Bohužel je tu ale ještě jeden problém. I když se nám bude férový obchod dařit, naučíme se získávat energii z alternativních zdrojů, a ještě k tomu zachráníme několik druhů zvířat, stále jsme úplně na začátku.

Jak to myslíte?

Často se totiž zapomíná na politickou stabilitu. Pokud dopustíme, aby v saharské Africe proběhla občanská válka, první věc, kterou domorodec udělá, je, že v pralese zabije zvíře, aby nakrmil vlastní rodinu. Případně bude hledat způsob, jak se přestěhovat – což si ostatně Evropa nyní velmi bolestivě uvědomuje. Ochrana přírody jde ruku v ruce s investicí do diplomacie, což opravdu není triviální myšlenka.

Je pro politiky záchrana přírody momentálně důležité téma?

Ano, i to mi dává poměrně velkou naději. Jeden příklad za všechny – v prosinci 2015 se v Paříži konal summit, na kterém se sešlo přes sto devadesát vrcholných politiků na úrovni premiérů, což se nikdy předtím nestalo. Nešlo o žádné romantické setkání, nýbrž o setkání ryze pragmatické. Státy si totiž logicky začínají uvědomovat, že válka a s ní spojená vlna migrantů ekonomicky škodí všem.

Jaká jsou pro vás hlavní pragmatická zjištění z konference?

Pokud chceme globálně zasahovat do životního prostředí a nastavovat limity, musí se na tom shodnout celá planeta – to neznamená celá planeta kromě Číny nebo celá planeta bez Ruska. Takže poprvé v dějinách musí světová politika táhnout za jeden provaz. Za druhé se objevil jeden velmi zajímavý etický problém. Indie vystoupila s tím, že vyspělé státy sto padesát let znečišťovaly planetu, a teď chtějí plošně nastavovat limity. Jak toto eticky vyrovnat? Co dát rozvojovým zemím jako náhradu? Indie řekla, že jí buď všechno bohatě zaplatíme, aby mohla také pohádkově růst, nebo ji nechme také sto padesát let znečišťovat krajinu. Tento problém může skutečně hodně bolet.

Pokračování:

 

Foto: Profimedia

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (28)

Vstoupit do diskuze
Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous,... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo