Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Josef Koutecký: Ve správnou chvíli vidět a slyšet

„Smysl života a jeho praktikování by mělo vést k vnitřnímu uspokojení sám se sebou,“ říká v pokračování rozhovoru zakladatel československé dětské onkologie.

V České republice pravděpodobně není nikdo, kdo by viděl umírat víc malých dětí. Odkud jste čerpal sílu být každé ráno v šest na klinice?

V první řadě jsem svoji práci miloval. Samozřejmě to vždy snadné nebylo, protože když odcházíte z práce, nezapomenete na to, co se děje za dveřmi, které zavřete. Lze ale najít takové vnitřní vyrovnání, kdy na jedné straně dáte pacientovi všechno, co můžete, a na druhé straně víte, že máte právo být od toho abstrahován a od života brát. Kdybych všechny ty strašné okamžiky nesl na krku jako rodiče umírajících dětí, tak bych se z toho brzy zbláznil.

Jak jste to vnitřní vyrovnání hledal?

Ze všeho nejvíce v báječné, milované a milující ženě a v rodině. Dále v nádherné hudbě, výtvarném umění, lásce k Praze, k naší řeči, ke zvířatům. A protože jsem věřící, tak samozřejmě ve víře.

Pochyboval jste někdy o své víře?

Ne, nepochyboval. 

Není kruté, že nás Bůh stvořil s tak strašlivými nemocemi jako je zhoubný nádor?

Musí být přece nějaké regulativum. Kdyby byli všichni zdraví, tak bychom se sem nevešli. Nádor je velmi specifická situace, ale za mnoho nemocí nebo zranění si může člověk sám. Je každého rozhodnutí, jestli skočí po hlavě do mělké vody, jak se stravuje nebo jestli žije celý život ve stresu. Bůh obdařil člověka svobodnou vůlí. Je na každém jednotlivci, jak s ní zachází.

Zajímalo mě, jestli jste si právě někdy neřekl, proč to Bůh dopouští.

Ne, to jsem si nikdy neřekl. Prostě jsem to vzal tak, že to tak je. Navíc nádory byly už v pravěku a postihují celou přírodu – v londýnském muzeu je kostra dinosaura, který měl zhoubný nádor kosti. Nemoci jsou součástí života od jeho počátku. A právě tak naše chování. Už Kain zabil Ábela.

A nestojí potom v jistém smyslu lékař proti přírodě, pokud léčí pacienta, který by jinak nepřežil?

Myslím, že nikoliv. Proč by nám jinak dal Bůh možnost se učit medicíně a neustále se v ní zlepšovat. Měli bychom pomoct tam, kde je možnost pomoct. Samozřejmě je to vždycky úhel pohledu. A můj úhel pohledu je tento.

Nad čím v poslední době nejčastěji přemýšlíte?

Když nepracuji, tak nepřemýšlím, ale spíš vzpomínám. Krásných vzpomínek mám nekonečně mnoho. Měl jsem nejšťastnější, vzájemně se respektující manželství a práci, která stála za veškeré úsilí. A k tomu požehnání vnímat krásu. Čím dál tím víc mám pocit, že život stál za to.

Pořád za to stojí.

To máte pravdu. I když teď je smutnější po odchodu dvou nejvzácnějších žen v mém životě –  manželky Jitky a dcery Dodly. A jak jsem už říkal, je teď provázený tělesnými bolestmi, kterých se už asi nezbavím. Já ale vždycky říkám, že je lepší, když to začne odspodu než od shora. Na tělesnou bolest si nejde zvyknout, ale je možné se s ní naučit žít.

Josef Koutecký

... ve fotografiích Ondřeje Trhoně

Foto: Ondřej Trhoň

Rád bych vám nyní položil jednu otázku, ale nevím, jestli není neslušná nebo vám nebude nepříjemná.

Otázky mi můžete dávat, jaké chcete, buď vám na ně budu umět odpovědět, nebo budu chtít odpovědět.

Dobře. Co jste si uvědomil po smrti své ženy Jitky?

To je opravdu těžká otázka… Zjistil jsem, že život není jenom příjemná cesta, ale že přichází chvíle, které jsou nesmírně trpké a je těžké je překonat. První týdny po Jitčině smrti jsem například nemohl poslouchat hudbu. Považoval jsem to téměř za hřích poslouchat hudbu bez ní. Scházela mi u toho.

Nyní už můžete poslouchat zase sám?

Ano, už mi to jde. V těchto momentech jsem jen s ní. Ale popravdě řečeno, díky víře jsem s ní stále.

Proč si myslíte, že jste spolu vydrželi tak dlouho?

Odpověď je jednoduchá, mladý muži, láska. Nikdy jsem nebyl své ženě nevěrný a postupem času jsme spolu byli natolik psychicky srostlí, že jsme si ani nepotřebovali nic říkat. Opakovaně se nám při poslouchání muziky, v těch chvílích, kdy zvlášť dotírá na nitro, stalo, že jsme si naráz stiskli ruce. Jak říká Seifert: „Někdy nás přivazují vzpomínky a není nůžek, jež by přestřihly ta pevná vlákna. Nebo provazy!“ Jenže když potom jeden odejde, ten náraz je strašně silný. Ale ty provazy existovaly za našeho společného života a drží stále.

Jak jste se s tím vyrovnal?

Všechno je najednou jiné, to si těžko dovedete představit. Jitčina smrt mi přinesla vnitřní spojení, které není ničím narušované. V běžném životě se běžně dohadujete, ale to tady najednou není a zůstávají jen krásné vzpomínky. Cítím, že je tu opět se mnou. Bolest je sice vyrovnanější, ale samozřejmě jsou chvíle, které jsou kruté a při kterých znovu a znovu pláču.

Co je na tom nejtěžší?

Víte, když nejsem na klinice nebo na fakultě, tak jsem doma. Já jsem doma nejraději, ale jsem tu pořád sám. A ta samota! Ta samota je zlá věc.

Jak proti ní bojujete?

Mám štěstí, že mám pořád chuť do práce a mám na čem pracovat. Už nedopíšu to, co bych napsat chtěl. Nesmírně mi pomáhá hudba. Hudba je ze všeho umění nejvyšší, protože vás nijak nesvazuje. Ať ji skladatel psal pod jakýmkoliv dojmem, mohu ji vnímat po svém. Říkal profesor Jirásek, že den bez hudby je ztracený, nebo ochuzený. A k tomu mám bezvadné syny a několik báječných přátel.

Stojíme před knihovnou, která je od podlahy až ke stropu kromě nespočtu knih plná cédéček s vážnou hudbou. Jaká je vaše nejoblíbenější skladba?

To je otázka, Bože můj! Na to snad nejde odpovědět. Takhle, nejraději mám komorní hudbu — miluju Dvořákova, Beethovenova, Haydnova a Schubertova kvarteta. Ale té hudby, nejen komorní, je mnohem víc. Hudba je nekonečná. Ale přece jen mě napadá jedna skladba, která se vymyká a je trochu mimořádná. Je to dvojkoncert od Brahmse pro housle, violoncello a orchestr. Ta skladba mi připomíná náš společný život s Jitkou. Jak se prolínají housle, což je Jitka, a violoncello, což jsem já. Orchestr je společnost, která nás obklopovala. Myslím, že v této skladbě je opravdu náš život. Vidíte, jaký já jsem poeta? Přitom celý můj život byl velmi racionální.

Pane profesore, co je to moudrost?

Moudrost je v první řadě požehnání. A cesta k moudrosti? Myslím, že umět včas a na správném místě vidět a slyšet. To neznamená poslouchat, protože když posloucháte, tak vám to může jít jedním uchem tam a druhým ven. Musíte slyšet. A neznamená to ani jen dívat se. Díváme se pořád, ale je důležité vidět. A to všechno skládat jako mozaiku do názoru na život a dokázat správně seřadit jako hodnoty.

Co chcete ještě vidět a slyšet?

Chtěl bych toho vědět ještě mnoho. Zejména o historii umění, ale to už dostudovat nestačím. Jinak jsem sám se sebou vnitřně vyrovnán a už jen těžko dosáhnu vnitřně vyšší hodnoty. Vnímám to především díky svému okolí. Lidé mě mají rádi, a to je strašně důležité. Takový ten pocit, když někam přijdu, tak že mě rádi vidí a rádi si se mnou povídají. Řada mých dětských pacientů má dnes rodiny a spokojené životy. Co můžu chtít víc? Lidé mě zastavují na ulici, v tramvaji a hovoří se mnou. Nesmírně mě těší pocit, že jsem svůj život nežil a nežiji nadarmo. To mi opravdu dává stále novou energii.

Vyrovnat se sám se sebou. To je přece obrovsky složitá věc.

Smysl života a jeho praktikování by mělo vést k vnitřnímu uspokojení sám se sebou, protože vnitřní smír je to nejkrásnější. Člověk má hledat vnitřní uspokojení sám se sebou a každý den usínat s pocitem, že nikomu a ničemu neublížil. Důležité je, abyste si to každý den alespoň uvědomil. Pokud se za něco stydíte, tak to můžete druhý den napravit. To je moje zásada, kterou jsem zjistil, když jsem trochu zmoudřel. No vidíte. Povídali jsme nakonec docela dlouho. Už vás zdržuju, že ano?

To určitě ne.

Aspoň vidíte, jak běží život starého muže. Nikdy jsem nepředpokládal, že budu profesorem. A už vůbec jsem nepředpokládal, že dostanu tolik různých vyznamenání. Vždycky jsem chtěl jen vyléčit dítě ze zhoubného nádoru, bez jakékoliv snahy o osobní kariéru. Ale to už pak úspěch nějak nese. Vyznamenání jsou v zásuvkách stolu, ale vztahy, kterými žiji, jsou se mnou stále. Jsou krásné – a o to jde. To je mimo jiné také odpověď na vaši otázku, co je to moudrost.

Foto: Ondřej Trhoň

Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous, ze kterého po čtyřech... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Tereza Krejčová | 15. 4. 2017 16:54

Miluju pana profesora Kouteckého a to doslova! Měla jsem tu čest se s ním osobně setkat přímo v Motole, kde i já pracuji.Nesmírně si ho vážím, on je pro mě dokonalým ztělesněním galantního,moudrého muže a (omlouvám se za ten výraz) klasického starého lékaře, který má charisma a respekt. Děkuji za velmi příjemný rozhovor,opět jsem měla slzy na krajíčku. S pozdravem Tereza Krejčová.

+41
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK