Češi můžou těžit z obnovy Sýrie. Čas je právě teď, říká obchodník z Bejrútu

Učebnici arabštiny od Charifa Bahbouha si koupil už na střední. Ve dvaceti projel Blízký východ stopem. V roce 2009 ho zaměstnavatel vyslal do Sýrie, aby dohlédl na stavbu produktovodu. Teď pomáhá českým podnikatelům zapojit se do obnovy Sýrie. Sedíme v kavárně v Praze, Ondřej je tu jen na skok, za pár dní se vrací do Libanonu. Jeho firma Dealtrade Group má už pár let základnu v Bejrútu. Předtím žil Damašku, ale plány mu zkřížila válka.

Co vás tolik táhne na Blízký východ? Co na něm máte rád?

Líbí se mi nezdolnost místních lidí – jsou vynalézaví, dovedou se s věcmi porvat, nacházet skuliny. Je to pravý opak české ukňouranosti a stěžování. Tady jsme zvyklí, že za nás někdo něco zařídí, že se postará stát, v arabských zemích jsou lidé pořád aktivní, pořád o něco usilují, snaží se.

V roce 2009 vás holding Tesla vyslal do Sýrie, abyste dohlédl na stavbu produktovodu z Homsu do Damašku. Musel jste si v arabském světě na něco zvykat?

Když jednáte s lidmi ze Sýrie, Jordánska, Libanonu nebo Iráku a jsou to profesionálové, chovají se úplně normálně evropsky. Akorát vědí, že my víme, že mají určitá specifika, nebo si myslíme, že je mají. Vědí, co od nich čekáme, a dokážou toho operativně využít. Když potřebují, tak tu mentalitu zahrají.

Chovají se v obchodě jinak než Evropani?

Platí všechny stereotypy, které známe třeba ze Tří veteránů. I když to samozřejmě myslím s nadsázkou. Na začátku je velká pohostinnost a zdvořilost, která ostře kontrastuje s tím, jak tvrdě se později vymáhají pravidla sjednaná ve smlouvě. U nás se dá v průběhu obchodu leccos přizpůsobit v zájmu společného cíle. Arabští obchodníci jsou neústupnější, dokážou být striktní až absolutně, takže můžete zažít, jak se pohostinný strýček náhle mění v nekompromisního kmotra. Proto klientům vždycky radím, abychom všechno dohodli pečlivě.

Liší se náboženské skupiny v Sýrii v tom, jak přistupují k obchodu?

V obchodu je tradičně vyhlášená sunnitská elita, na které posledních šedesát let stojí skoro veškerý dovoz, vývoz a výroba. Jsou to lidé úzce propojení s řemesly, hlavně s výrobou a zpracováním textilu, který je v Sýrii mimořádně konkurenceschopný. V rukou ho mají tradiční rodiny z Aleppa a Damašku. Pracují velmi efektivně.

Druhou skupinou jsou alavité, mezi které patří i prezidentská rodina. Většina jich pochází z pobřeží. Částečně zásobují Sýrii, ale také vytvářejí pobřežní mikroekonomiku, jejich vazba na pobřeží nabízí z hlediska obchodu velké příležitosti pro vstup do země.

Křesťané zas víc sázejí na globální síť – mají příbuzné v Libanonu, USA i Evropě, jsou mobilní a do značné míry internacionální, fungují víc nezávisle.

Když jste přišel do Sýrie, promítalo se nějak do byznysu, že je to autoritářský stát?

Nejdřív bychom museli definovat, co znamená autoritářský.

Nepociťoval jste jako obchodník ze strany státu nějaká omezení?

Naopak. Pokud člověk dodržoval základní zásady občanského soužití, byla v Sýrii – v podnikání i v běžném životě – obrovská svoboda. Pro spoustu lidí to asi bude znít kontroverzně, ale ty roky před válkou byly krásné, tehdy v syrské společnosti vrcholila liberalizace. Když v roce 2000 umřel Háfiz Asad a na jeho místo nastoupil jeho syn Bašár, Sýrie se začala ekonomicky rozvíjet. My jsme produktovod budovali pro státního zákazníka, to byla obrovská byrokracie, ale do soukromého sektoru stát zasahoval minimálně. To je ostatně asi obecný rys arabského světa, v tomto smyslu tam platívá žij a nech žít.

Občanská svoboda ale v Sýrii nebyla.

U nás máme pocit, že jsme svobodní jen proto, že jsme dobře organizovatelní. Tradiční blízkovýchodní národy jsou svobodné v tom smyslu, že tak organizovatelné nejsou. Každý, kdo něco chce, si tam za tím jde. Představte si, že by byl český zaměstnavatel vládcem někde na Blízkém východě. Tam by nenarážel na poslušné české třísměníky, kteří dělají za 48 korun na hodinu a mlčí. Na Blízkém východě jsou neustále skupinky, které se organizují a chtějí něčeho dosáhnout. Vládce nebo režim je každý den konfrontovaný s tím, že se něco děje. U nás lidi nanejvýš remcají v hospodě.

Takže je podle vás v Sýrii určitá míra represe nutná?

Je. Společnost tam je velmi diverzifikovaná. Z mého pohledu je Bašár Asad osvícený člověk, nebo aspoň byl na začátku, přišel s určitými ideály. Masově se začal zavádět internet, což je obrovský liberální skok. Internet mimochodem funguje perfektně a prakticky pořád i během konfliktu. Po nástupu Bašára se liberalizovala ekonomika, došlo k podobnému vývoji jako v 90. letech u nás, ovšem včetně toho, že se k podnikatelským příležitostem dostali dravci. Zároveň taky vznikla určitá očekávání na straně menšin. Tím, jak se režim liberalizoval, se v některých oblastech oslabil. Někteří sousedi mohli ekonomický růst Sýrie chápat jako hrozbu, někomu se to nemuselo líbit. Až se situace vyhrotila a přerostla do dnešního stavu.

V roce 2011 jste opustil zaměstnání, chtěl jste v Sýrii rozjet vlastní podnikání. Načasování to nebylo ideální, v tom roce vypukla válka.

Nebylo. Během působení v Tesle jsem získal hodně obchodních kontaktů a chtěl se osamostatnit. Proběhla taková moje syrizace.

Syrizace?

Začal jsem v obchodu napodobovat, co dělají místní. Každá zahraniční firma v Sýrii musí mít podle zákona svého zástupce. Nejčastěji ho dělají lidé, kteří třeba studovali u nás nebo pracovali v Evropě, vytvořili si vazby na evropské firmy a doma je zastupují. Řekl jsem si, že budu fungovat podobně, pracovat pro české a zahraniční firmy v Sýrii. Zaměřil jsem se ale spíš na poradenství. To jsem dělal do konce roku 2011, pak už situace nevypadala moc optimisticky, bylo potřeba se rozmyslet a zařídit. V roce 2012 jsem ze Sýrie odjel.

Měl jste nějakou bezprostřední zkušenost s válkou?

Na konci roku 2011 jsem byl jednat v Aleppu o modernizaci železnice, odtud jsem jel do Kámišlí a zpátky do Damašku. Blížili jsme se k městu Hasaka a docházel benzin, i proto, že bylo vedro a měli jsme zapnutou klimatizaci. Jen taktak jsme dojeli k pumpě, kde nás varovali: nejezděte do města, vzbouřenci uřízli primátorovi hlavu. Připadalo mi to jak historka z Karla Maye, válka byla teprve na začátku, chyběla zkušenost. Když jsme pak navzdory varování do města vjeli, všude byly zátarasy. Zastavila nás nějaká improvizovaná skupinka – v ruce tyče a jednodušší zbraně. Nakonec nás pustili, ale pak jsme viděli ve zprávách, že vláda do oblasti posílá armádu. Nejspíš to byla první „opoziční“ domobrana, která se zmobilizovala a využila nepozornosti, napodobila styl vojenských hlídek – ale bez konceptu. To je mimochodem příznačné pro veškerou opoziční činnost: napodobí vnější znaky, třeba armády, ale nedostanou se za ně. Kdyby se chtěla opozice někam posunout, nakonec stejně narazí na to, že jako každá vláda bude muset vycházet s „obtížnými“ skupinami.

Jinak se běžně stávalo, že člověka zastavili, otevřeli auto a ptali se: facebook vezeš? Rozšířená historka, taky jsem to zažil.

Bál jste se někdy o život?

Nebyl jsem v situaci, kdy bych se přímo bál o život. Větší adrenalin pro mě byl udržet se první roky války ekonomicky naživu. Když se v roce 2014 začala situace zlepšovat, zakotvil jsem v  Libanonu a pokusil se navázat na dřívější obchody.

Jak se v Bejrútu žije vaší ženě a dětem?

Mají se dobře, je tam víc výzev, ale myslím, že jsou spokojené. Mladší dcera chodí do školky, starší do školy. Přítelkyně mi pomáhá ve firmě, nedávno jsme spustili web Rebuildsyria.cz, práce je hodně. Jinak se věnuje dětem a domácnosti, má v Bejrútu okruh přátel.

Je život v Bejrútu bezpečný?

Myslím, že ano. Člověk vyrůstal s povědomím, že v Bejrútu je občanská válka, konflikty. Určité napětí tam samozřejmě je, s tím do toho jdete. Neděláte rizikové věci, protože s nimi počítáte, nemáte důvod je dělat. Víc se soustředíte na to vypracovat si cestičky, přemýšlíte, co a kde děláte. Z toho hlediska je to možná bezpečnější než v Česku. Je tam výborné klima i jídlo, moře, velmi pohodoví lidé. Máte internet a telefon, kdykoli zavoláte komukoli. A samozřejmě můžete sednout na letadlo a zaletět domů.

Jaké jsou teď v Sýrii obchodní příležitosti?

Především v obnově země. Ve stavebnictví, v dodávkách technologií na výrobu stavebních materiálů, ve stavební technice. Zrovna máme rozjeté rozšiřování cementárny v Damašku, kde technologicky radí jedna česká firma. Další česká firma by měla dodávat infrastrukturní vybavení na nové sídliště. Poptávka bude po alternativních technologiích – cihly se budou vyrábět ze sutin, kterých je v Sýrii dost. Ve hře je samozřejmě taky pořád varianta, že přijde investor. Kdo má rozum, říká, že by to měly být státy, které se podílely na zničení Sýrie: Saúdská Arábie, Turecko, Katar. Pak by se mohly stavební materiály dovážet a příležitost by dostal, kdo má nasmlouvanou síť dodavatelů, nabídne kompletní portfolio a otevře v Sýrii pobočku. Franšízy, to je další velká šance.

Proč mít franšízu v Sýrii?

V Damašku je obrovské množství opuštěných fabrik, které jsou v bezpečné zóně a dají se pronajmout za poměrně nízkou cenu. Je tam velmi levná pracovní síla, celkem kvalifikovaná. Spousta místních firem je připravená převzít výrobu jednodušších i středně obtížných technologií. Budete vyrábět levněji. Případně je možné pouze předat technologii.

Mít pobočku v Sýrii také znamená mít logisticky vyřešené východní Středomoří, můžete vyvážet do Jordánska, Libanonu, Řecka, na Kypr, do Egypta a tak dále. Příležitost je taky v nákupu nemovitostí, pomalu nabývají na ceně. Dále v proškolování Syřanů. Stejně jako Libanonci jsou především mladí lidé poměrně velmi vzdělaní v nových technologiích, je tam tedy potenciál v kvalifikovaných lidech, kteří jsou schopní dělat třeba programátory. Syřané nejsou žádní negramoti a zoufalci, i když jsou často v zoufalé situaci.

A samostatná kapitola je dovoz ze Sýrie.

Co se dá ze Sýrie dovážet?

Třeba textil. Už od suroviny – málo se ví, že se v Sýrii pěstuje bavlna. Na místě se zpracovává a šije se z ní všechno od ponožek až po pánskou konfekci, i na zakázku. Když znáte místní dodavatele, můžete si v Sýrii velmi levně objednat kompletní sérii nové konfekce. Proti Číně ji vyrobí za zlomek ceny a kvalitněji. A pak zemědělská produkce, třeba pistácie, olivy, vynikající jsou syrské jahody, opět za zlomek ceny. Kdo se teritoria bojí a má strach v Sýrii něco stavět a budovat, může outsourcovat lidi. Týmy se tam dají poskládat.

Ondřej Krátký

Vystudoval blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni. Baví ho jazyky. Kromě angličtiny, arabštiny a francouzštiny, které používá v Libanonu, mluví taky německy, rusky, španělsky, turecky a persky. „Nemám zvíře, neběhám, pořád sedím za počítačem nebo domlouvám v terénu obchody, jazyky jsou moje jediná záliba,“ směje se. „A taky hudba, ale už jen poslechově, rekreačně.“ Dva roky pracoval v Sýrii jako obchodní zástupce Tesla Holdingu. Pak založil firmu Dealtrade Group, zaměřuje se hlavně na energetiku, petrochemii, dopravu a komunikace. Na webu Rebuildsyria.cz pravidelně informuje o obchodních příležitostech v Sýrii i situaci v regionu.

O Dealtrade Group

Co českým podnikatelům v Sýrii nabízíte?

Poradenství, právní, ekonomické, administrativní. Informace o obchodních příležitostech, analýzy. 

Pomůžu vytipovat obchodního partnera, poradím, na co si dát pozor. Domluvím jednání, zařídím cestu do Sýrie, ubytování i dopravu v zemi, aby nebyla zbytečně nákladná a byla bezpečná. Zajišťuju smlouvy. 

Je rozumné chodit teď do Sýrie dělat obchody? Není to pořád příliš riskantní?

Každý byznys, který má stát za to, je trochu riskantní. Ale rozumím a nechci házet bonmoty. Řekněme, že je minimálně správná doba obeznámit se situací.

Největší problém, kterému Syřani čelili posledních pět let, je embargo, které na Sýrii několik států naprosto neférově uvalilo. Druhý problém je až kriminální selektivní ticho o určitých věcech, obrovská mediální nevyváženost toho, jak se o Sýrii informuje. Lidé v Evropě mají pocit, že válka je tam všude, že panuje totální rozvrat, že na konci tunelu není žádné světlo. Nechci tvrdit, že pravdou je úplný opak. Ale nejúrodnější je půda, která je delší dobu neoraná. Teď je ta doba. Konflikt už kulminoval, je za zenitem, všichni jsou vyčerpaní. Dojde k dohodě a Sýrie bude velmi zajímavá a přívětivá země pro byznys. Velmi rychle se ale tím byznysem zaplní. Je čas dělat první kroky.

Jaké jméno mají v Sýrii čeští podnikatelé, je na čem stavět?

V arabských zemích naše značka platí. Nechci, aby to zněla jako nějaká laciná zemanovská romantika zahraničního obchodu, ale jsou státy, které si nás váží nejen kvůli kvalitě, spolehlivosti a dostupnosti, ale i díky lidskému rozměru, nekoukáme na ně spatra, nechováme se elitářsky. Syřani nás považují za přátele, protože s nimi jednáme lidsky. Na rozdíl například od častokrát pokryteckých a krátkozrakých Francouzů, kteří mají v Sýrii velmi špatné jméno. Máme v tomhle ohledu proti řadě západních zemí navrch.

Změnila Syřany válka?

Zdá se mi, že ne. Atmosféra v Damašku je skoro stejná jako před válkou. Arabové obecně mají blíž k tradičnímu životu, vůči nástrahám a konfliktům moderní společnosti jsou odolnější než my, mají větší pud přežití. My všechno interpretujeme na základě toho, co jsme ztratili – máme pocit, že se musíme vrátit, znovu postavit zbořený dům, znovu umořovat hypotéku, točíme se v kruhu. Oni si řeknou, že něco skončilo a jdou dál, dívají se dopředu.