Polsko řadí zpátečku

Stejně jako my mívali a snad ještě mívají Poláci tendenci idealizovat si svoji zem v období mezi světovými válkami. K tomu jim pomáhá i historický fakt, že ještě dlouhé roky po konci druhé světové války bojovaly tisíce prokletých vojáků, partyzánů, za obnovu této druhé polské republiky. (První rzeczpospolita byla polsko-litevská unie v 16.–18. století). Meziválečné Polsko ale ve skutečnosti žádným ideálem nebylo. Za demokracii (a to ještě demokracii značně chaotickou) lze s čistým svědomím označit maximálně prvních pár let jeho existence, od konce první světové války do roku 1926, kdy maršál Józef Piłsudski provedl klasický vojenský puč, svrhl „sejmokracii“ a zavedl klasickou vojenskou diktaturu. Režim, který vydržel až do rozpadu Polska na počátku další světové války, měl své politické vězně, svoji politickou emigraci (mnozí její představitelé našli azyl v Praze), zakoketoval si s nacistickým Německem, zaváděl různá omezení práv židovského obyvatelstva a vedl také více či méně násilný střet s ukrajinskou a litevskou menšinou.

Přepište dějiny

Dnešní Polsko se v mnoha ohledech podobá Polsku před pučem roku 1926. A vůdce Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński, kterého po chaotickém vládnutí v roce 2005–2007 voliči několikrát odmítli jako člověka nehodného znovu řídit zemi, dnes jako „napdremiér a nadprezident“ řídí Polsko takříkajíc ze zadního sedadla. Podobně, jako ho po svém puči deset let řídil, většinu času bez jakékoli formální státní funkce, diktátor Piłsudski. Kaczyński ovšem nemá gloriolu hrdiny, obnovitele polské státnosti a otce národa. Jeho režimu poplatní historici už na ní ale pracují a fabrikují z Jarosława a Lecha Kaczyńských skutečné vůdce protikomunistické Solidarity, na rozdíl od „zrádce a agenta“ Lecha Walęsy.

Lech Kaczyńský má v příběhu sehrát roli národního mučedníka, který položil život na oltář vlasti. Havárie vládního letadla ve Smolensku, sice měla s nejvyšší pravděpodobností za příčiny (abecedně) mlhu, nedobrý stav letiště, přemrštěnou sebedůvěru polských pilotů, stáří a stav letounu, Právo a spravedlnost ji ovšem vykládá jako atentát na prezidenta, spiknutí Ruska a lidí z okruhu tehdejší vlády Donalda Tuska. Kdo nevěří, může se podívat polský velkofilm, který byl o Smolensku na zakázku současné vlády PiS a jejích příznivců natočen. „Viníky atentátu“ je pochopitelně, o tom už vládní kruhy mluví hlasitě, potřeba postavit před státní tribunál.

Většina o dva hlasy

Pochybná není jen legenda nově vznikajícího režimu, ale také způsob, jakým se dostal k moci, podpora, kterou mu k zásadní demontáži dosavadních pořádků polští voliči před čtrnácti měsíci dali. Třicet sedm procent hlasů umožnilo Právu a spravedlnosti tu nejtěsnější většinu 235 hlasů ve 460členném Sejmu. Pro Právo a spravedlnost je to mandát dost silný na to, aby zásadně měnila pořádky v zemi. Drobný detail, že nemá většinu ústavní, vyřešila vláda v čele s Kaczyńského figurkou, premiérkou Beatou Szydłovou, tak, že od svého nástupu prostě ignoruje výroky Ústavního soudu.

Ústavní soud se nakonec Právu a spravedlnosti povedlo novelami zákona ochromit. To, že zákon o ústavním soudu nebyl ústavní, a že tedy k jeho schválení stačila v Sejmu většina prostá, nikoli ústavní, lze považovat za slabost polské demokracie.

To, že zákon o ústavním soudě nebyl zákonem ústavním, ale pouze „obyčejným“ a proto se ho mohla, byť v rozporu s platným zněním ústavy, pokusit změnit i ona těsná většina PiS v parlamentu, je slabostí polské demokracie. Slabostí, na níž se svou nedbalostí podílely všechny předchozí polské demokratické vlády. Podobné to bylo i s veřejnoprávní televizí, rozhlasem a zpravodajskou agenturou PAP, z nichž jedním zákonem udělala PiS státní (nebo spíš stranické) propagandistické organizace v tom nejdrsnějším slova smyslu. O vymetení státních úředníků a čistce v čele stále velice silného segmentu státních a polostátních firem nemluvě.

Dění posledních dní, které následovalo po pokoutném odhlasování zákona o státním rozpočtu na příští rok bez opozice a dokonce s hlasovacími podvody mimo jednací sál Sejmu, je zoufalou snahou většiny opozice zabránit vývoji, který bleskovým způsobem demontuje plnou demokracii v Polsku. Snahou, která zatím naráží na nezájem mlčící většiny polského obyvatelstva.

Opoziční demonstrace nejsou malé, na ty největší chodí i víc než sto tisíc lidí, občas jako v případě absolutního zákazu interrupcí dokážou nejšílenější kroky vlády i ovlivnit, ale na podstatě směřování Polska k nedemokracii nic nemění.

Kaczyński a jeho lidé jako by si přáli hysterizaci situace, svými kroky, jako naposledy zákazem, aby nezávislí novináři mohli v Sejmu pořizovat záznamy, spory dál vyhrocují. Polská demokracie, která má zastání jen ve slábnoucím hlasu Evropské komise, ve Varšavě ostentativně ignorovaným, slábne před očima. Místo ní nabízí Kaczyński, podobně jako jeho velký nedemokratický předchůdce, nacionalismus, a to i ekonomický, posílení role katolické církve, hlavně její nejkonzervativnější části. Místo meziválečného antisemitismu antiislamismus, byť muslimů je v Polsku tak málo jako dnes židů.

Stále je sice šance, že na Kaczyńského vládnutí, stále podporované asi třetinou Poláků, se bude po příštích volbách, jež ho odstaví od moci, vzpomínat jako na můru, ze které se Polsko probudilo polské politiky. Pokud ovšem nějaké demokratické volby hodné toho jména v Polsku ještě někdy budou.

Autor je redaktor MF Dnes, úvodní fotka: praszkiewicz / Shutterstock.com