Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Poučení z krizového vývoje globálních elit

Elity ještě mají šanci vzít populistům vítr z plachet.

V Evropě i ve světě zvedá hlavu pravicový populismus. Před patnácti lety byly britská UKIP, Švédští demokraté, Praví Finové, nizozemská Strana svobody, Dánská lidová strana či Alternativa pro Německo bezvýznamné či neexistující straničky. Dnes se hřejí na výsluní voličské obliby a derou se stále výš.

V Maďarsku vládnou pravicoví populisté už několik let, ve Švýcarsku, Norsku a Polsku se chopili kormidla nedávno. Ve Francii vytáhla Marine Le Penová Národní frontu do hlavního proudu a na jaře se možná stane noční můrou nejedné francouzské feministky coby první ženská hlava státu v dějinách země. Amerika utrpěla šokující vítězství člověka, který působil poněkud nepatřičně i jako moderátor křiklounské reality šou a který sype z rukávu státnické výroky typu „nepotřebuju se s nikým radit, protože mám dobrý mozek a hodně jsem toho řekl.“

Ze zimního spánku se probouzí i populismus levicový. V Řecku smetla zkorumpované dinosaury revoluční Syriza a španělská Podemos loni prolomila tradiční stranický duopol poprvé od pádu generála Franka. Vedení nejctihodnější levicové instituce v Evropě, britské Labouristické strany, se ke zděšení svých umírněných kolegů chopil bezmála sedmdesátiletý buřič z té nejzazší stranické periferie. A za oceánem jeho ještě starší pobratim Bernie Sanders, který se v nejkapitalističtější zemi světa hrdě hlásí k socialismu, přivodil bezkrevné Hillary Clintonové nejednu probdělou noc, když jí v demokratických primárkách sebral téměř polovinu všech států.

A aby byl výčet úplný, nesmíme zapomenout ani na ryze protisystémová hnutí bez jasného politického programu, snad kromě hesla „všeci kradnú a jestli mě zvolíte, zrobím tam pořádek“. Ta v Evropě reprezentuje pestrý sortiment antipolitiků, od italského komika Beppe Grilla, který se svým Hnutím pěti hvězd s přehledem vede voličské preference a v nedávném referendu vlastnoručně zařídil drtivou porážku premiéra Renziho, až po slovenského miliardáře a českého ministra na poloviční úvazek Andreje Babiše.

Trend je to evidentní, překotný a globální. Je to celosvětová vzpoura „prostého lidu“ vůči elitám. Vůči tradičnímu establishmentu v politice, médiích, akademické obci a soukromém sektoru.

Elity si zprvu moc nevšímaly, co se kolem nich děje a dál si hleděly svého. Když ale v létě přišel brexit, který na evropské intelekutály zapůsobil asi jako první pražská defenestrace na katolickou církev, a na podzim si Američané zvolili za prezidenta televizního baviče a prodavače falešných vysokoškolských diplomů, politici, novináři, společenští vědci a manažeři zpanikařili a začali hledat odpovědi.

Bohužel, místo aby konečně vyšli ze svých kanceláří do ulic a zeptali se lidí, co to propána vyvádějí, spokojili se s tím, že se zeptali sami sebe. Koneckonců, kdo by měl znát správnou odpověď, když ne elity.

Ten tupý dav

A tak začala média vysvětlovat. Když se prý Britové doslechli o vítězství brexitu, teprve pak začali horečně googlit, co je to Evropská unie a co bude odchod znamenat. „Lidé ani nevědí, o čem hlasovali!“ volaly rozhořčeně noviny. „Půlka země volila brexit, a vůbec přitom netušila, co to provádí!“ Dál přišla zpráva, že podle povolebních průzkumů Britové svého rozhodnutí hromadně litují, a kdyby se mělo referendum opakovat, hlasovali by pro setrvání v Unii. Média také dávala průchod hněvu mladých voličů, kteří hlasovali většinou pro setrvání a hořekovali, že starší generace, která volila většinou odchod, jim zničila budoucnost. Generální ředitel megabanky Credit Suisse se nechal slyšet, že za výsledek můžou nízké investice vlády do vzdělání, které je prý v některých koutech Británie na úrovni Pobřeží slonoviny. Média nezapomněla ani na rasismus, nenávist a xenofobii.

To všechno si blíž rozebereme za chvíli, nicméně už teď se nám rýsuje hlavní nápěv – prostý člověk je hloupý, nevzdělaný, impulzivní a vyžívá se v rasismu. Nevěří expertům, kteří mají na své straně fakta a argumenty, řídí se vášněmi a nechá se utáhnout na vařené nudli zlatoústými demagogy, kteří mu navykládali, že se má špatně, i když se ve skutečnosti má dobře. Jak ukazují všechny agregátní ukazatele.

Když pak v listopadu vyhrál Donald Trump, utrpěly sice elity další šok, ale odpověď už tentokrát měly po ruce. Refrén se potvrdil. Většinoví Američané, kteří osm let trpěli v Bílém domě černošského intelektuála, si konečně vybrali podle svého – hrubozrnného kryptofašistu, který slíbil, že na mexické hranici postaví obří zeď a vyžene ze země všechny cizince. Znovu zapůsobily emoce a fakta znovu zůstala na ocet. Zvítězil všudypřítomný rasismus, nenávist a hloupost davu. Závěr je jasný, žijeme v „době postfaktické“. Fakta přestala zabírat a lidé místo expertů drze věří, čemu chtějí.

Přehlížení

Vyskytli se ale i komentátoři, kteří si zachovali profesionální čest a základní míru objektivity. V lavině pohrdlivých, nadutých a skoro až natruc ignorantských reakcí na vzestup protestních voličů se tu a tam objevily články, které poukázaly na jisté nesrovnalosti. Britové že nevěděli, o čem hlasují, když volili brexit? Ano, služba Google Trends sice ukázala, že odpověď na otázku „Co je to EU?“ lidé den po referendu hledali asi třikrát častěji než předtím. V absolutních číslech to ale byl nárůst z přibližně 300 na necelých 1000 hledání denně. Tedy asi o 700 hledání. Na 60 milionů obyvatel. To není zrovna obrázek zděšené země, která s křížkem po funuse houfně zjišťuje, pro co vlastně hlasovala.

A co ta lítost? Průzkumy skutečně ukázaly, že někteří voliči brexitu nemají ze svého vítězství radost. Média ovšem opomněla dodat, že svého hlasu litují i voliči pro setrvání a výsledek referenda vítají. Podle agentury ComRes jich bylo dokonce až čtyřikrát víc. A z průzkumů dva měsíce po referendu vyplývá, že žádná lítost se nekoná a opakované referendum by skončilo úplně stejně. A pokud jde o mladé voliče, kteří bědují, že je senioři připravili o budoucnost… Inu možná mají pravdu oni, protože vidí nový svět novýma očima, a možná mají pravdu ti starší, kteří v životě leccos zažili, například Británii před vstupem do Unie. Tak či onak je pro ně brexit tvrdou lekcí – kdo chce něco v demokracii prosadit, musí v prvé řadě přijít k volbám. Mladých mezi 18 a 24 lety volilo pouhých 36 procent, jejich rodiče a prarodiče přišli k urnám prakticky všichni – od 55 let nahoru přesahovala účast 80 procent.

Také v Americe se začaly příběhu o rasismu objevovat trhliny. Jako první vrátil média do reality známý levicový rebel Michael Moore, který odhadl vítězství Donalda Trumpa neuvěřitelně přesně a po volbách znovu upozornil, že Trump nevyhrál díky rasistům z hlubokého Jihu. Tradičně republikánské státy volily pravicově a tradičně demokratické levicově, na tom se už desítky let nic nemění. Rozhodl kdysi průmyslový Středozápad, dnes přezdívaný „Rezavý pás“. Tam lidé tradičně tíhli spíše k levici, přestože si dlouhodobě stěžovali, že je Demokratická strana přehlíží a jejich problémy neřeší. Globalizace odsála kdysi obří průmyslové podniky do Číny a Mexika a miliony lidí zůstaly bez práce a budoucnosti. Dvacet let jen přihlíželi, jak politické elity napříč spektrem utápějí biliony ve všemožných válkách na Blízkém východě, za podpory masmédií a vojenských expertů, kteří tvrdili, že Saddám Husajn ukrývá zbraně hromadného ničení a tajně spolupracuje s teroristy. Poslouchali, jak je ekonomičtí experti ujišťují, že ekonomika si vede skvěle a ceny nemovitostí celonárodně nikdy neklesnou. Sledovali, jak experti z centrální banky zaplavují ekonomiku levnými penězi, a jak se díky tomu už tak obří banky nafukují jak Otesánek, až z nich jde strach. Bezmocně přihlíželi, jak celá ta bublina praská, jak se jim penzijní spoření rozplývá před očima a jak se z jejich daní bublina zase horečně dofukuje. Morbidně obézní finanční ústavy místo ozdravné kúry schramstly stovky miliard státní podpory, sociopatičtí manažeři vyfasovali místo ocelových pout zlaté padáky a dnes jsou hlavní viníci finanční krize větší a ziskovější než kdy dřív. To všechno navzdory ujišťování politiků, že hned co stát banky zachrání, rozláme je na menší kousky, aby už jediný moloch nemohl ohrožovat celý globální systém. Dnes tito politici namnoze působí jako experti ve finančním sektoru.

To je nápěv, který zní už podstatně věrohodněji. Jak napsal komentátor listu Los Angeles Times Vincent Bevins „Brexit a trumpismus jsou velice špatným řešením legitimních problémů, před nimiž elity 30 let zavíraly oči. [...] a teď s hrůzou sledují, jak se voliči bouří“. V Evropě se slib politiků, expertů a médií o jednotné měně a silné vnější hranici změnil v totální fiasko. Evropská unie chtěla být velká ve věcech velkých a malá ve věcech malých, ale dnes je pravým opakem, jak už přiznává kdekdo, včetně bývalého prezidenta Evropské komise Manuela Barrosa. Který teď mimochodem také dělá experta u Goldmana a Sachse. Politici napříč Evropou, od Angely Merkelové po Davida Camerona, kteří dlouhá léta otevírali hranice dokořán a kritikům hromadné migrace vyčítali nepřejícnost a nenávist, dnes přiznávají, že integrace lidí z jiných kultur nemůže fungovat, pokud je imigrace masová, chaotická, neregulovaná.

Na papíře i do čtečky

„Jen tentokrát nevolili nás“

Žijeme v éře absolutního selhání elit. Ty si ale pořád nevidí na špičku nosu a odmítají za své chyby převzít zodpovědnost. Ať jde o evropského komisaře, který se chce pomstít nezaměstnanému britskému montérovi, že hlasoval pro brexit, nebo o šéfredaktory, kteří masírují zprávy o migraci tak, aby nehrály do karet extremistům, a nevědomky tak přispívají k tomu, že důvěra v novinářskou profesi je na historickém minimu a blíží se důvěře v politiky a prodejce ojetých aut. Nebo mladého a neklidného intelektuála, který na Facebooku deklaruje nechuť vůči sprostému lidu s tím, že „obyčejný Čech“ nenávidí uprchlíky, přestože s nimi nepřijde do styku…, a který přijde s prodavačkou do styku akorát u pokladny, s řidičem tramvaje vůbec a s horníkem jednou za rok v pohádce Dařbuján a Pandrhola.

Břevno ve vlastním oku je holt neviditelné. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt pozoruje politické nůžky, které se rozevírají mezi elitami a zapomenutým člověkem, s obavami a upozorňuje, že Západ dnes stojí před velkou otázkou: Jak naložit s nespornými přínosy globální spolupráce na poli obchodu, kultury, lidských práv a ochrany životního prostředí, tak abychom přitom neválcovali ty z nás, kdo na rozdíl od kosmopolitních elit přirozeně tíhnou spíše k místním komunitám a národní identitě.

Haidt ale nad Západem neláme hůl a tvrdí, že zdejší elity můžou snadno změnit rétoriku, vystupování a legislativu tak, že populismu opět vezmou jak vítr z plachet, tak většinu hlasů. Budou se ale muset důkladně zamyslet, proč trucování, snobská zášť a nálepkování nefungují. Musejí si položit otázku, kde udělaly chybu. Americký viceprezident Joe Biden nedávno prohlásil: „Prohráli jsme, protože jsme ztratili velkou spoustu poctivých Američanů, kteří žijí v regionech, na které se zapomnělo. Předtím dvakrát hlasovali pro Baracka Obamu. Nejsou to rasisté. Jen tentokrát nevolili nás.“ A prezident Evropské rady Donald Tusk zase přiznal: „Neseme plnou zodpovědnost. […] Byli jsme posedlí vidinou, že přes noc vybudujeme Evropu bez národních států, a neuvědomili jsme si, že obyčejní lidé, občané Evropy naše evropské zanícení nesdílejí.“

Snad se blýská na lepší časy.

Aleš Drobek

Aleš Drobek

Vystudoval ekonomii podnikání na Slezské univerzitě. Od roku 2001 se věnuje překládání na volné noze a také podpoře nezávislého podnikání. Zajímá se o ekonomii, ekonomickou historii a finanční trhy. Je členem ČSSD a působí... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 16. 12. 2016 08:24

Přinejmenším v posledních desetiletích je základním prvkem demokracie stádo, jehož členové mají tyto vlastností:
- sníženou nebo nulovou schopnost kritického myšlení
- závist
- sníženou schopnost převzít odpovědnost za svůj život a snahu přenést ji na někoho jiného
- přesvědčení, že má nárok žít na úkor někoho jiného
- přesvědčení, že za jeho problémy může někdo jiný, při čemž viníka určuje pastýř (v Čechách například je viníkem právě teď Kalousek a živnostníci)

Pokud je stádo dost velké, aby vyhrávalo volby a dostatečně manipulovatelné pastýřem, tak se nic nemůže změnit. Samozřejmě, pokud státo špatně krmíte, stříháte příliš často a ještě mu při tom serete na hlavu, tak začne časem reptat. To je příležitost pro jiného pastýře, aby stádo převzal pod jinými sliby. Může se změnit pastýř, ale nikoliv systém. Jestli například místo Hollanda nastoupí Le Pen nebo Fillon, tak půjde jenom o kosmetickou změnu. Stádo uvěří novým slibům, spokojí se s několika nevýznamnými změnami a bude dál plnit svoji úlohu.

+21
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 16. 12. 2016 11:53

Vy jste zralý na hospitalizaci v nějakém specializovaném zdravotnickém zařízení. :-) Takový frustrovaný arogantní primitiv. To se hned tak nevidí. :-(

-24
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK