Sociálních experimentů nepodnikáme moc, ale málo

Kdykoliv se nějaké ministerstvo, magistrát nebo radnice pokusí prosadit jakoukoliv progresivní politiku, konzervativci zprava i zleva začnou varovat před experimenty na lidech a na společnosti. (Ti zprava to ještě někdy vytuní strašidlem neomarxismu.) Celorepublikovou antiexperimentální kampaň můžete v přímém přenosu sledovat souběžně s posilováním inkluzivního vzdělávání. V regionech se pak za hazardní sociální experimenty momentálně označuje třeba omezování automobilové dopravy nebo brněnský plán ubytovat bezdomovce v městských bytech.

Nefér a v důsledku i nebezpečná taktika automatického spojování experimentů s katastrofálními neúspěchy si zaslouží tři poznámky:

Za prvé: není fakticky správné označovat smrtící totality 20. století jako společenské experimenty, což je běžná diskutérská figura. Experiment je způsob získávání informací. V Sovětském svaze a jinde ale zabíjela nenávist k informacím; dogmatická víra, která se odmítala učit nebo připustit, že něco ve skutečnosti nefunguje tak dobře, jak to vypadalo na papíře.

Leninova „nová ekonomická politika“ doplnila neefektivní centrálně plánovanou ekonomiku o efektivnější soukromé podnikání, což měřitelně pomohlo hospodářství a zachránilo statisíce lidí před smrtí hladem. Právě proto Stalin tuhle politiku opustil a čelní zastánce úspěšného experimentu nechal popravit. (Jeden z důsledků: ještě krutější hladomory.)

Na rozdíl od fyzické likvidace nepřátel a dalších projevů totalit se navíc všechny zmíněné současné experimenty dají vzít zpátky, pokud nebudou fungovat. Příležitost bude nejpozději v nejbližších volbách.

Za druhé, není fér označovat progresivní politická rozhodnutí za experimenty, jestliže to samé neděláme i s konzervativními politickými rozhodnutími. Pokud se za experiment považuje například rozšíření cyklopruhu na úkor silnice, měli bychom jako experiment nálepkovat i stavbu čtyřproudky tam, kde doteď bylo pole. Kdo vidí experiment ve společném vzdělávání zdravých a hendikepovaných nebo v nultém ročníku školy, měl ho vidět i v rušení jeslí a dalších politických rozhodnutích, která proměnila vzdělávání a péči o děti.

(Všechno, co dnes konzervativci staví na piedestal, nebo alespoň nezpochybňují, ostatně kdysi začínalo jako společenský experiment ohrožující zavedené pořádky. Ať už šlo o národní státy, školní docházku nebo dobrovolně uzavřené manželství.)

Za třetí: je divné mluvit o experimentech, když někdo jenom kopíruje kroky, které už na mnoha dalších místech vedly k uspokojivým výsledkům, nebo přinejmenším nezpůsobily to, čím odpůrci straší. Politika housing first mívá překvapivý sukces: velká část lidí z ulice si dokáže bydlení udržet. Promyšlené omezení (nikoliv zákaz) automobilového provozu a podpora jiných druhů dopravy neumrtvuje města. Inkluze nikde nevedla k tragickým koncům, které v nonstop kampani přivolává deník Blesk – naopak země, kde se znevýhodnění žáci učí s těmi, co se dovedli narodit, ční v žebříčcích studijních výsledků vysoko nad Českem. (Což ještě nemusí být díky inkluzi, ale dostatečně to vyvrací vyhrožování všeobecnou debilitou.)

Problém tedy není, že vláda a místní samosprávy podnikají společenských experimentů moc. Problém je, že jich podnikají pořád málo.