Urbex: Na místech, která v průvodcích nenajdete

Jsme v braniborské nemocnici, prázdné od roku 2000. Tam, kde se například během první světové války léčil se zraněním nohy Adolf Hitler, se dnes prochází jen pár „náhodných“ návštěvníků a urbexerů. Uvnitř ale nepotkáváme žádné. Sami se protloukáme změtí tmavých chodbiček, plných zotevíraných dveří, lákajících k nahlédnutí do bývalých pokojů a ordinací. Nezbylo v nich nic, jen pár světel a umyvadel. Rozbitými okny se dovnitř dobývají šlahouny břečťanu a větve divoce rostoucích stromků. Po chvíli následování chodeb s odlupující se omítkou, kde se po zemi povalují střepy vytlučených luxfer i hadičky od kanyl, ale přece jen nacházíme poklad. V obrovské místnosti stojí před kdysi mozaikovými okny stará zrezivělá nemocniční postel, tolik známá z fotografií různých urbexerů.

Urban exploration, zkráceně urbex, nebo také městský průzkum či průzkum všeho (většinou opuštěného), co vzniklo lidskou rukou, je pozoruhodný fenomén moderní doby. Činnost, jejíž kořeny sahají mnoho staletí nazpět, dnes zažívá obrovský příliv popularity i v České republice. Sociální sítě i internet jsou plné webových stránek zabývajících se touto tematikou. K tomu, co dřív bývalo tajnou zálibou několika stovek nadšenců na celém světě, se dnes hlásí mnoho lidí různého věku i profesí. Návštěva opuštěných míst láká čím dál víc.

„Ze začátku to bylo dekadentní hnutí, o rozpadu psali, rozkladem žili. Inspirovalo to spoustu umělců. Vznikaly různé kluby. Jedním z ‚guru‘ urbexu je kanaďan Jeff Chapman, známý jako Ninjalicious, který napsal knihu Acces All Areas. Koncem devadesátých let se začalo na urbex poukazovat víc veřejně. Lidi mají rádi nebezpečné věci, což urbex je…“

• Urbex. Zachytit okamžik před koncem, najít krásu v chátrání

Listopadový rozhovor s urbexerkou Katkou Havlíkovou měl výborný ohlas. Zpřístupňujeme proto tuto její reportáž, která vyšla v magazínu Finmag.

Setkání v hotelu Woody

Je sotva kolem páté odpoledne, ale slunce kamsi zmizelo. Už dávno není léto. Je březen a obcházíme lázeňský hotel přezdívaný Woody v německém národním parku Harz. Hledáme vstup. Nakonec nacházíme malé okénko na zadní straně budovy a prolézáme dovnitř.

Uvnitř je tma. Všechna okna jsou zatlučená. Světla baterek hledají cestu skrze napadané sutiny v přízemí. Moji tři kamarádi se vydávají po schodech nahoru do prvního patra. Já se rozhodnu prozkoumat přízemí. Postupuji chodbami do dalšího křídla budovy, kde leží převrácená skříň; na ní je naaranžováno několik starých prázdných lahví. Dávám pozor, kam šlapu. Hotel je z velké části dřevěný, dlouhá desetiletí bez péče se znatelně vryla do jeho stěn i podlah. Přeběhne mi mráz po zádech, když došlápnu a ucítím, jak se mi noha zhoupla o pár centimetrů níž. Nebýt lina, možná se propadnu.

Když konečně stojím u skříně, slyším ve vysílačce Otův hlas. Jen vůbec nerozumím, co říká. Otáčím se a vyrážím za ostatními nahoru. Všichni tři stojí v krásné místnosti se dvěma menšími schodišti, na která dopadají skrze nezatlučená okna zbytky denního světla.

„Co je?“ ptám se.

„Nejsme tu sami!“ odpovídá Ota.

Nad námi se ozývají hlasy. Nijak zvlášť by nás to neznepokojilo, kdyby nás už jednou v opuštěné nemocnici nechytila policie. Ani nedutáme. Čekáme, co bude dál. Stejný postup volí i neznámí nad námi. My nechceme nahoru, oni nechtějí dolů. Uběhne snad půl hodiny, než sejdou k nám. Se stativy v rukách opatrně přicházejí za námi. Nejspíš do poslední chvíle uvažují, co jsme zač. Když uvidí naše fotoaparáty a stativy, strach ustupuje, pozdravíme se. Máme tu čest s německými urbexery. Dáváme se do řeči. Vyprávějí, kam cestují, a my zase vykládáme jim. „V Hitlerově nemocnici už jste byli?“ ptáme se. „Už dávno,“ odpovídá jeden z Němců, „ale teď tam jezdí policie a chytá. Kamarád tam dostal pokutu tisíc eur,“ vypráví. Suma nám vyráží dech. Když část z nás chytili v prosinci v opuštěné nemocnici u hranic, hrozila nám každému pokuta pět set eur – přes třináct tisíc korun. Všechno dobře dopadlo; soud shledal, že jsme se ničeho než vstupu na soukromý pozemek nedopustili.

Měli jsme tehdy smůlu. V areálu nemocnice právě pátrali po zlodějích kovů. Nestihli jsme ani začít fotit, a už nám zabavili občanky a prohledávali batohy. Než jsme dokázali vysvětlit, co tam děláme, byli jsme nahlášení. Byli jsme zkrátka na správném místě, ale ve špatný čas.

Kliknutím k fotkám

Obrázky: Katka Havlíková

Pod falešnou identitou

Není se čemu divit, že onen nádherný nemocniční komplex s temnou pitevnou a chirurgií, kde dodnes páchne dezinfekce, začala policie hlídat. Po zveřejnění několika článků, které prozradily jeho souřadnice, se stal terčem nájezdů zvědavců i vandalů. Někdo vylámal dveře, vytloukl okna, spálil operační lůžko a odnesl operační světlo, které bývalo společně s kovovým lůžkem pod okny nejslavnější tamní atrakcí.

Ke komunitě urbexerů se hlásí často i lidé, kteří neuznávají její pravidla. „Zanech pouze stopy, odnes jen fotky,“ je motto, kterým se řídí většina vyznavačů této poněkud netradiční a často nebezpečné záliby. Nevytvářet vstupy, které na místě nejsou, neodnášet vybavení, nezveřejňovat lokace. To jsou hlavní pravidla urbexerů, kterými se snaží zabránit ničení. Stavbám dávají náhradní jména. Schloss Rapunzel, hotel Woody, chateau Noisy, hotel Overlook. To všechno jsou jen přezdívky, falešné identity ohrožených míst jako ochrana proti vandalům.

Kdysi nikdo přezdívkou nechránil plicní sanatorium dr. Hermanna na polské straně hranic. Nádherný komplex z červených cihliček jsme prozkoumali osm let poté, co ho neznámý žhář, už jako opuštěný, zapálil. Po požáru zbyly z většiny budovy jen obvodové zdi. Naštěstí se ale opravuje z peněz vybraných nadací Sokolowsko.org. Dělají se nové stropy i střechy, základy se vysoušejí. Areál se má znovu využívat.

Ne všechny krásné opuštěné stavby mají takové štěstí. A ne vždy za jejich zkázou stojí vandalové a žháři. K zemi šly za poslední roky Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, pražský Hotel Praha, liberecká Salomonova vila, hotel Fire Season v Německu, vila Branca ve Švýcarsku a další.

Do Ztraceného světa bez rizika

Knížku Krása zániku, kterou Katka Havlíková připravila s DiverZantem, vydává právě v těchto dnech nakladatelství Paseka.

Zůstane jen fotka

Za opuštěnými stavbami není třeba jezdit za hranice. I v Česku je mnoho krásných chátrajících míst, kam nevedou turistické značky a rozumný člověk by tam nevkročil. Například bývalá secesní továrna na lustry přezdívaná Eliáška. Skrze vytlučená okna je vidět na sutinami pokryté podlahy i schodiště. Z původního vybavení nezbylo nic. Přesto je na vile tolik krásného. Omítka, i přes značnou práci, kterou si s její likvidací dal čas, stále hraje všemi barvami. Pořád je zřetelné zdobení fasády, v některých částech místností je dodnes patrná výzdoba interiérů.

Nebo opuštěný lázeňský hotel Edward, který ještě za dob minulého režimu nešťastně zasáhla částečná moderní přestavba. Uprostřed krásného secesního schodiště se táhne odporná výtahová šachta, kolem dokola ozdobená podivnou mozaikou, připomínající podmořský svět i vesmír. V hotelu se ale naštěstí začalo pracovat, jednou se možná dočkáme jeho znovuotevření. Jeho opuštěná chátrající podoba zůstane jen na fotkách…

Fotografie. To jediné zůstává a smí zůstat za urbexery. Dlouhé hodiny pátrání na mapách a v různých dokumentech, často několikahodinová cesta na místo a občas i zranění. To vše předchází a obnáší průzkum opuštěných staveb. Je to dobrodružství bez jasného výsledku, protože kolikrát když člověk dorazí na místo, zjistí, že není kudy dovnitř nebo že už tam třeba není vůbec nic. S tím vším musí ti, co se urban exploration věnují, počítat. Ale když se to povede, stojí to za to.