Francouzský tisk v rukou miliardářů

Reportéři se dnes ocitají v podobné roli jako oceláři v 80. letech minulého století – jsou rukojmím odvětví, které se zmítá v krizi a o nějž mediální magnáti rozehráli obří šachovou partii.

Děje se to i ve Francii. Konsolidace je dnes po celém světě na denním pořádku a i francouzské konglomeráty podnikají velmi rychlé kroky, aby získaly vládu nad největšími francouzskými médii.

Nejčerstvějším případem je akvizice týdeníků Le Nouvel Observateur a Télérama majoritními vlastníky deníku Le Monde, k nimž patří například podnikatel Xavier Niel a bankéř Mathieu Pigasse, který rovněž vlastní rozhlasovou stanici Radio Nova. Síly spojili s Pierrem-Antoinem Captonem, který ovládá televizní studio Troisieme Oil Productions, a společně založili investiční fond Media One.

Plánují vynaložit zhruba 300 až 500 milionů eur a „využít výhodných okolností k mediálním akvizicím“. Media One bude zpočátku působit ve Francii, ale v hledáčku má také Španělsko, Německo a Itálii. Půjde o takzvanou „akviziční společnost zvláštního určení“ – typ firmy, jejímž cílem je získat minimálně 75procentní podíl v celém odvětví.

Velká média, ještě větší vlastníci

Media One však není první firmou, která „využila okolností“ k nákupu francouzských médií

Vlna se dala do pohybu již na počátku tohoto století, kdy se velká jména ve světě byznysu – Bernard Arnault, šéf a majoritní akcionář holdingu LVHM, François Pinault z konkurenčního Keringu a dědic zbrojařského impéria Serge Dassault – začala zajímat o noviny. Dassault koupil deník Le Figaro, Pinault prostřednictvím svého holdingu Artemis ovládl týdeník Le Point a Arnault získal největší francouzský ekonomický deník Les Echos.

Arnault, který roku 1993 ovládl konkurenční ekonomický deník La Tribune a později ho znovu prodal, nedávno rozšířil své mediální království nákupem deníku Le Parisien. Roku 2010 ovládli Pigasse, Niel a investor Pierre Bergé největší francouzský deník Le Monde, který do té chvíle řídili novináři a čtenáři.

Finanční magnát

Finanční magnát Patrick Drahi mezitím v informačním sektoru buduje malé impérium. Nejprve získal telekomunikačního operátora SFR, a poté postupně skoupil na úvěr deník Libération, týdeník L’Express a zpravodajskou stanici BFM-TV.

A to je teprve počátek televizních akvizicí.

Martin Bouygues, vlastník jedné z největších stavebních firem na světě, je rovněž majoritním vlastníkem největší evropské stanice TF1, třebaže té od roku 1987, kdy ji Jacques Chirac zprivatizoval, sledovanost zvolna klesá.

Vincent Bolloré, šéf Vivendi, jednoho z největších mediálních konglomerátů na světě, který vlastní například televizní a filmové studio Canal+ nebo hudební vydavatelství Universal Music Group, se vložil do hry velmi zpříma. Svým médiím vnucuje vlastní světonázor, cenzuruje zprávy (zastavil například klíčovou reportáž o bance Crédit Mutuel), zrušil satirický pořad Les Guignols a brzdí vyšetřování fotbalového klubu Olympique de Marseille. To je pro něj citlivý případ zejména kvůli lukrativním právům na fotbalové přenosy.

A stranou zájmu nestojí ani internet. Le Figaro se chystá převzít marketingovou agenturu CCM Benchmark a Bolloré se zmocnil DailyMotion, francouzské alternativy YouTube.

Viditelnost, vliv a výnos

Mediální historik Patrick Eveno shrnuje motivace nových kapitánů informačního průmyslu do tří slov – viditelnost, vliv a výnos. Zhruba půltucet miliardářů de facto ovládne vše, co na francouzské mediální scéně něco znamená.

Viditelnost akvizicí zvýší jejich podnikatelskou prestiž, což je případ zejména Drahiho a deníku Libération. Média formují veřejné mínění, díky čemuž mají lidé jako Dassault vliv na politická rozhodnutí, která se týkají jeho ostatních obchodních zájmů, jakým je například vládní zakázka na jeho vojenské stíhačky Rafale.

Tito magnáti dnes mají podíly na všech frontách – od tisku přes rozhlas a televizi až po internet – a ovládají tak celý mediální řetěz. Často také využívají historické prestiže svých titulů a profitují nejen z prodejů reklamy, ale také z pořádání konferencí, na něž se přispívá z veřejných pokladnic doma i v zahraničí. Kupříkladu Libération nedávno uspořádal „Občanské fórum“ v Gabonu, klíčové frankofonní africké zemi.

O média je zkrátka dnes zájem, poněvadž prodejní ceny se pohybují na historických minimech, zejména vinou nejisté budoucnosti celého sektoru a také díky štědrým státním dotacím.

Arnault dal za Le Parisien zhruba padesát milionů eur, přitom oblíbený deník nemá dluhy a vykazuje téměř čtyřnásobné tržby. Drahi dal podobnou sumu za L’Express. A ani Niel, Pigasse a Bergé rozhodně nesplakali nad výdělkem – Le Nouvel Observateur koupili za deset milionů a nějaké drobné.

I oněch 300 až 500 milionů, které plánuje investovat Media One, jsou pro vlastníky fondu pouhou kapkou v moři. Pro představu jsou to asi tři procenta tržní kapitalizace Nielova koncernu Iliad.

Novináři a čtenáři zůstali osamoceni

Není vyloučeno, že tyto akvizice ještě narazí na zákon o hospodářské soutěži. Nicméně do prezidentských voleb zbývají necelé dva roky a miliardáři si dnes zjevně nedělají hlavu s případnými námitkami politiků, kteří budou jejich stanice a tisk samozřejmě potřebovat.

A na protesty se nezmůžou ani novináři, kteří v redakcích přes veškeré změny zůstali. Propouštělo se téměř ve všech redakcích, od Le Monde přes Libération až po La Tribune. Drahi například nenahradil 115 novinářů, kteří odešli z redakce L’Expressu, a celý personál deníku zeštíhlí celkem o 240 zaměstnanců.

To ale není největší problém. Ukázalo se totiž, že noví vlastníci médií se nerozpakují zasahovat do redakčních rozhodnutí. Bolloré, který ovládá mimo jiné i reklamní a PR agenturu Havas, vyvolal učiněné zemětřesení v Canal+ a čtyřiadvacetihodinovém zpravodajském kanálu i-Télé. Obě stanice se stočily výrazně doprava a jejich vedení prodělalo dramatické propouštění a reorganizaci.

Na stanici Canal+ už došlo ke kontroverznímu incidentu, kdy nová moderátorka zpravodajského a diskuzního pořadu The Grand Journal prohlásila – bez jediné námitky ze strany svých hostů – že pravicová strana Front national „nazývá věci pravými jmény“ a že „Francouzi se s ní ztotožňují“. Pro stanici Canal+, nejvýznamnějšího mecenáše francouzské kinematografie, nastává nová éra, v níž pravicové názory a opovrhování „dobroději“ nebude mít žádnou opozici.

Se závěry textu může redakce nesouhlasit, nicméně samotný popis majetkových přesunů ve vlivových médiích nám v kontextu obdobného procesu v Česku přijde zajímavý. Z ilmanifesto.info pro Finmag přeložil Aleš Drobek.