V Röszke byl k vidění chaos šestačtyřicátého

Pod vlivem zpráv z Maďarska, několika sklenek merlotu a bestofka Sváti Karáska („a ty se zas krčíš v davu, zas jen přihlížíš“) jsem minulý týden do facebookových skupin organizujících pomoc běžencům nabídl svoje ruce a auto. Než jsem si to stačil rozmyslet, sjížděli jsme u Segedínu z dálnice k improvizovanému táboru na maďarsko-srbské hranici v poli za vesnicí Röszke. V neděli a pondělí 13. a 14. září jsem tam buď pomáhal ve společném stánku německé Antify, brněnských Food Not Bombs a kavárny Tři ocásci krájet zeleninu a rozdávat příchozím hotové jídlo, nebo vozil dobrovolníky a materiál ze Segedínu. V pondělí večer Maďarsko zašpuntovalo hraniční plot a neveselá free party, kterou za dva týdny prošlo přes deset tisíc lidí, skončila.

Ušetřím vás há-el-pé o nebožácích prchajících před Islámským státem: jednak už je toho dojetí až moc, jednak jsem vyprávění neměl jak ověřit. Po osmačtyřiceti hodinách na místě mám ale potřebu odpovědět na několik otázek, ať už se na ně někdo ptá, nebo ne.

Máme se bát?

Lidí, které jsem potkal v Röszke? ­Ne. Srovnatelně byste se museli bát jakékoliv jiné podobně pestré skupiny, řekněme všech, kteří od půlnoci do půlnoci využijí autobusovou linku na Ruzyň.

Neříkám, že to byly do posledního dobré duše, že by každého z nich měla Evropa přijmout, ani že mají nárok na to vybrat si cílovou zemi à la carte. Říkám tolik, že není důvod mít z nich větší strach než z jakékoliv jiného náhodného uskupení lidí kdekoliv v Česku.

Do Röszke nepřicházely invazní hordy barbarů. Přicházelo do něj hodně středostavovských rodin s dětmi, překvapivé množství starých lidí tlačených příbuznými přes železniční pražce na vozících a samozřejmě i legendární mladíci. Což ale znamená taky ucha bojeschopná asi jako kluk, který dal řetízek do špatného hrnečku.

K tolik diskutovaným kulturním rozdílům: Arabové se u stánku s jídlem poslušně nechali cepovat a rovnat do fronty mladými dobrovolnicemi. Všichni muži chápali, že nejdřív dostanou najíst ženy a děti, i když to občas znamenalo, že pro ně samotné nic nezbude. Pár strávníků ze sta se ptalo, jestli je jídlo halal; všem takovým stačilo ujištění, že je veganské. Z tisíců žen, které jsem viděl, měla jedna nikáb, většina hidžáb, některé neměly vlasy zahalené vůbec.

Den po našem odjezdu se část běženců střetla na zavřené hranici s maďarskými policisty. Na mém uklidňování to nic nemění: udělejte z cestujících linky 119 dav, trochu ho zdeprimujte a menší část lidí bude stejně agresivní, jako byla menší část běženců.

Pár momentek z Röszke

Vstup do galerie

Byl v táboře v Röszke skutečně takový nepořádek?

Byl. Když je na jednom místě hodně lidí a žádný systém svozu odpadu, bude tam brajgl. A i kdyby tam nakrásně stály kontejnery na tříděný odpad, prázdnou lahev od vody nebudete řešit ve chvíli, kdy vás policisté ženou ze stanu na autobus.

O kulturní úrovni příchozích víc než odpadky vypovídá to, že jsem za celou dobu neviděl běžný kolorit českých měst: močení na veřejnosti. Dokonce ani dál od tábora jsem nezahlédl jediný výkal. Všichni poslušně stáli fronty na přeplněné toitoiky.

Přijde mi potupující o těch lidech mluvit, jako kdyby se na učitelské poradě probíraly známky z chování, ale veřejná diskuze vychýlená do úplné psychedelie si to žádá.

Plýtvalo se dary?

V době mého pobytu v táboře ne – což bylo ale vykoupené časem a energií dobrovolníků.

Jako skoro za všechny problémy, i za tohle mohla absurdní skutečnost, že nikdo nic nevěděl. V pondělí šly zprávy o tom, že se na poslední chvíli do Maďarska bude snažit dostat tisícihlavý dav, jeli jsme proto naplnit auto potravinami. Dav nepřišel, potraviny za tři tisíce korun zůstaly spolu se staršími zásobami ve stanu. Nepodařilo se nám sehnat kontakt na žádnou potravinovou banku v okolí, a tak tam u brambor a konzerv ještě teď, ve středu, čekají lidé na to, až kolem pojede nějaká dodávka. Aby to celé bylo ještě efektivnější, vývoz potravin do Srbska, kam se problém přesunul, je zatížený clem a podle některých dobrovolníků jej teď Maďaři neumožňují vůbec.

Je pravda, že se na místě ze začátku pálily použité karimatky a spacáky. Do doby, než dorazili zdravotníci s dezinfekcí zabraňující šíření svrabu. (Víc o tom píše Marie Heřmanová a Pavel Šplíchal, kteří byli na místě dřív než já.)

Na okraj: když jsme jeli pro ten velký nákup, bylo horko, a tak jsem na pás k nákupu přiložil dvě lahve vody, pro mě a pro kolegu. Mustafa, švédský dobrovolník a sám potomek iráckých imigrantů, mezi vodu a zeleninu mlčky vložil špalík oddělující nákupy. Mohl jsem se před ním propadnout hanbou.

Tohle je přece hrozná sluníčkářská nalejvárna

Náhodou: nesouzním s dvěma názory, na které narážím v zápiscích lidí s postoji jinak podobnými těm mým.

První disonance: líbivé Německé gesto otevření hranic syrským uprchlíkům udělalo šílenou paseku. Pokud Německo opravdu Syřanům chtělo pomoci, mělo pro ně poslat autobusy, vlaky nebo letadla a zařídit jejich legální přesun přes tranzitní země. Na pěší závod vysílených, bezprizorních a zmatených lidí k německým hranicím, honem než se zase volná cesta uzavře, byl zoufalý pohled. Ten nápad bych přirovnal k házení peněz do davu a údivu nad šlapanicí.

Druhá disonance: policisté v Röszke pracovali i dva dny v kuse, část z nich navíc přicestovala z jiných částí Maďarska, kde se museli během dvou hodin hlásit do služby. Při nabírání obyvatel tábora do autobusů se k nim i přes vyčerpání zvládli chovat korektně a instruovali je v angličtině, kterou dobrovolníci nebo sami běženci tlumočili do dalších jazyků. Naštvalo mě, když německý kuchař trval na tom, že se policistům nemá vydávat jídlo: v Röszke totiž, aspoň kam jsem viděl, neselhali jednotliví příslušníci, ale veřejné instituce samotné.

Úvodní fotka

Úvodní fotka (tady ji po kliknutí máte celou a v lepší velikosti) pochází z fotoreportáže, kterou pořídil Michal Jašek, absolvent sociologie Masarykovy univerzity, který do Röszke odjel pomáhat se skupinkou kamarádů. Jeho snímky (a komentáře k nim) říkají něco velmi podobného jako text Michala Kašpárka, jen jiným jazykem.

Celou fotoreportáž najdete na facebookovém profilu Michala Jaška

Co byl největší šok?

Právě netečnost veřejných institucí všech úrovní k lidskému utrpení.

V Röszke se projevila dvěma způsoby. Přímo tím, že se o příchozí museli plně postarat dobrovolníci a nevládní organizace. Stát zvládl jen represi. Nedokázal přivézt cisternu s pitnou vodou, ale dokázal přivézt vodní děla. Natáhl žiletkový drát, ale řezné rány zašívali Lékaři bez hranic.

Nepřímo se ta lhostejnost projevila informačním mlžením, měněním pravidel a jejich následným nedodržováním. A neplatí to jen o Maďarsku.

Co chvíli se mě někdo na něco ptal a přestože jsem se aktivně snažil získat aktuální odpovědi, skoro vždy jsem nakonec musel odpovědět: I’m sorry but I don’t know. – Kam jezdí autobusy z Röszke: do táborů, nebo k hranicím? Vezmou lidem otisky prstů? Co přesně to pro ně znamená? Nikdo z úředníků, kteří to věděli, nemohl nebo nechtěl říct, a i kdyby mohl, neslíbí, že to tak bude i za půl hodiny. Výsledek? Někteří z těch, kteří přešli hranici a dostali se do stanového městečka, se ze strachu z internace v Maďarsku nesmyslně vraceli nocovat do polí na srbské straně.

V Röszke i ve sběrném táboře ve Vamossabaidy, kde jsem se zastavil cestou, měla každá směna policistů jiný postoj k dobrovolníkům převážejícím běžence ve svých autech k nádraží nebo dál. Někdy to zakázané bylo, někdy ne – nikdy ovšem pro předražené taxíky.

Situace mimo Maďarsko se měnila z hodiny na hodinu: průběžně přicházely zprávy o tom, jak Rakousko, Česko nebo Německo zavírají hranice (rozuměj: přidávají namátkové kontroly). To se tlouklo s fámami o vypravování zvláštních vlaků. Rozhodování o osudech a v některých případech i životech celých rodin tak viselo na poznatcích spolehlivých jako Jolandiny věštby. Chytré telefony, wi-fi, Facebook, Twitter: to všechno je k ničemu, když nejsou informace.

Když pak táborem začala kolovat zpráva, že ho navštívil David Cameron, došlo mi, že se účastním kolektivní ztráty pojmu o realitě, a rozhodl jsem se nedělat pro zbytek neděle nic jiného než loupat a krájet cibuli.

Ještě před pár dny jsem netušil, v jakém informačním a právním vakuu se dá ocitnout v pupku civilizovaného světa. Transparentní státní správa, informační éra, humanistická Evropa, natož přehnaně humanistická Evropa: to všechno je pro mě po Röszke bullshit, fráze bez významu. Zatímco Jean-Claude Juncker v evropském parlamentu korektně promlouval národním vládám do duše, v Röszke se rodily děti v kukuřičném poli. Viděl jsem tam to, o čem jsem četl v knihách a co jsem si nikdy nedokázal představit, natož tak blízko: chaos a lhostejnost šestačtyřicátého roku. Přinejlepším.