Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Byl jsem mladistvý slušný Čech

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
31. 7. 2015
 31 013

Když čtu pitvorné portréty „slušného Čecha“, poznávám v nich sám sebe před lety. Dobrá zpráva: předsudky se dají překonat. Špatná: jde to pomalu a těžko tomu pomoct.

Byl jsem mladistvý slušný Čech

V liberálních médiích teď tak oblíbené rituální čtvrcení xenofobních, agresivních a pokryteckých „slušných Čechů“ mě rozčiluje ze dvou důvodů. Za prvé, ty články obvykle stojí na argumentačním faulu, kterému se říká straw man: autoři si z vhodných názorů skládají slaměného panáka, kterého pak cupují pohodlněji a elegantněji, než by se jim to kdy povedlo s živým protivníkem a jeho konkrétními postoji. Standa Biler v tomhle stylu před dvěma lety etabloval žánr, který není argumentačně o nic poctivější než fantazie konvičkovců o muslimech. Publikum na obou stranách barikády bohužel oceňuje, když někdo vztáhne názory největších ocasů z protějšího tábora na tábor celý, ať už slaměný panák zastupuje muslimy, nebo lidi, kteří se jich bojí. Stačí, když je povýšenost podaná tak lehkým perem, že nepřipouští pochyby o vlastní nadřazenosti.

Druhý důvod, proč mě popisy slušných Čechů dostávají do rozpaků, je trochu v rozporu s tím prvním. Vím totiž o někom, na koho sedí skoro dokonale. Totiž o sobě samotném. Tak někdy před patnácti lety.

Pamatuju si prázdniny, kdy Nova vysílala první reportáže o Romech emigrujících do Kanady: telefonovali jsme si tu radostnou novinu s kamarádem z lavice a dokonce jsem navrhl, že by se jim to mělo platit. Rozumíte: nebyl jsem rasista, ale… byl jsem rasista. Taky si vzpomínám, že jsem býval homofobní. Na rozdíl od Romů jsem k „buzíkům“ necítil přímo nenávist, ale strach, fobii z nevím čeho přesně, ano: asi že někdy omylem vlezu do Modré ústřice a popadne mě tam k tanci kníráč v kožené vestě. Ještě později než tenhle strach mě přešla hrůza z muslimů a úplně nejpozději z všech těch atributů slušných Čechů mě začalo opouštět povyšování se nad neúspěšné.

Jsem si poměrně jistý tím, jak jsem k tomu všemu přišel. Čím si už tolik jistý být nemůžu, je to, jak jsem to ze sebe setřásl, nebo přesněji: jestli to ze sebe stejným způsobem můžou setřást i jiní.

Xenofobie pro mě byla jako voda pro ryby

Přihodilo se mi to docela normálně: nepoznal jsem vlastně nikdy nic jiného. Pamatuju si, že jen babička a učitelka na základní škole říkaly něco v tom smyslu, že cikáni nejsou všichni stejní, ale to byly staré ženy a ty to přece mívají pošašené. Kupodivu jsem se do tolerantnějšího nebo liberálnějšího prostředí nedostal ani odstěhováním z poněkud neútěšného sídliště, ani nástupem na gymnázium: vzpomínám si na profesorku vyjadřující se pro pokračování apartheidu a podobných názorů jsem slyšel dost až do maturity. Pamatuju si taky, že jsem někdy v půlce devadesátých let koupil v kiosku ve Sněžném sešit vtipů „o cikánech“ a myslím si, že se nějaké vysílaly i v televizi, ale tím si už nejsem jistý.

Nenávidět jisté skupiny lidí nebo se jich bát bylo pro mě zkrátka naprosto normální záležitostí. Nikdo to neřešil. Xenofobní atmosféra pro mě byla jako voda pro ryby: všudypřítomná, a proto nepostřehnutelná. Myslím, že právě proto na mě nikdy nezapůsobil žádný přímočarý pokus o osvětu: když se někdo v televizi snažil vysvětlit, že třeba postavit zeď v Matiční není ideální řešení místních problémů, mohlo to znamenat jen to, že je úplně mimo, že je nějak zvláštně postižený, nebo že sem spadl z jiného světa. Samozřejmě ze světa, ve kterém nejsou Romové. Což je zajímavé, protože Romů jsem sice v brněnských Husovicích viděl mraky, ale za sedm let si nepamatuju na horší osobní zkušenost, než že bych některé Romy slyšel hulákat, což nikdo bílý samozřejmě nikdy nedělal.

Když jsme u těch zkušeností, tak druhá věc, co po přímočaré osvětě sama o sobě nezafungovala, bylo cestování. Když někoho slyším mluvit o bojeschopných mladících, vzpomenu si na to, jak jsem na benzince na předměstí jakéhosi jihofrancouzského města při své první cestě do západní Evropy viděl několik poflakujících se snědých kluků. Sevřelo se mi hrůzou srdce, protože přece tohle přece museli být hrdlořezové. O deset let později jsem jel už jako neslušný Čech do Berlína, několikrát se vyspal v přistěhovaleckém Moabitu, prošel velmi neslušný Kreuzberg a žasl, jak jsou tam všude Turci do kšeftu, zatímco v metru mě několikrát obtěžovali árijští narkomani.

Nechci vás otravovat banálními příhodami z cest, jen vyjadřuji přesvědčení, že při cestování je velice snadné utvrdit se v názorech, se kterými člověk opouští domov, a naopak složité v tom všem frmolu ještě aktivně zpochybňovat vlastní přesvědčení, hodnotit zkušenosti bez předem nachystaného filtru. Všimněte si třeba, jak nadřazeně a omezeně komunikuje s domorodci televizní Dobrodruh Adam Lelek, kterého nikdo nemůže nařknout ze sezení v teplákách s lahváčem u televize. Možná máte stejně jako já mezi známými nějaké, kteří se bojí muslimské invaze, ale rádi létají na dovolenou do Tunisu, protože jsou tam na ně hodní.

Lidé nejen že vnímání zkušenosti zeslabují a zesilují tak, aby si ušetřili duševní nepohodlí, navíc si ze stejných zkušeností odnášejí docela rozdílné lekce. Jak dobře napsal Boris Cvek:
[J]ako mladý člověk jsem byl velmi nepřátelský vůči tomu, když někdo starší argumentoval „ty nemáš zkušenosti“ – ne snad proto, že bych si myslel, že je mám, ale naopak proto, že jsem viděl různé lidi s různými zkušenostmi, které je vedou ke zcela různým názorům, a čím větší důraz kladli na své zkušenosti, tím byli ubožejšími zajatci těch zkušeností bez schopnosti pochopit zkušenosti jiných lidí.”

Pokud vám cizinci berou práci, pak… by se vám nikdo neměl smát

Třetí a poslední domnělá zbraň proti nenávisti, která po mně sjížděla jak po teflonu, byl výsměch. Pamatuju si to naštvání první rok na vysoké škole, když jsem se poprvé setkal tváří v tvář s povýšenými nositeli liberálně-levicových názorů. Vzpomenu si na to teď pokaždé, když někdo sdílí ten blbý obrázek s Louisem C.K., na kterém stojí: „Jasně, cizinci vám berou práci. Ale pokud vám zvládne sebrat práci někdo, kdo nemá známé, peníze a neumí jazyk, pak stojíte za hovno.“ Ten obrázek je blbý jednak proto, že to neřekl Louis C.K., ale Jimmy Carr (to až budete příště nějakého slušného Čecha poučovat, že nemá věřit všemu na internetu). Jednak proto, že pokud chcete někoho přesvědčit ke změně postoje tím, že ho přirovnáte k hovnu, pak vám v mozku chybí důležitý obvod a radši byste neměli pracovat s lidmi nebo si pořizovat děti.

Sám jsem si připadal, že jsem nahovno. Pamatuju si třeba, jak jsem někdy v osmnácti četl, že by prý do města mohla přijít posádka americké armády. Pobouřilo mě to, protože jsem tušil, že bych u vrstevnic neměl v přímém souboji s G. I. Joes šanci. Všimněte si, jak často ve svých výlevech zmiňuje sexuální soupeření nejen o „snědé gazeloidní kočky“ Martin Konvička. Myslím – oporu pro to mám jen v té omezené zkušenosti – že existuje souvislost mezi sebevědomím a tolerancí. A naopak: že vnitřní a vnější nepřátele bude spíš hledat někdo, kdo si třeba jen podvědomě není jistý, jestli jeho místo ve světě je a zůstane solidní. Nesnažím se teď odhalit původ netolerance, jen předkládám teorii, proč mě z nenávistných názorů nikdy nevyléčilo pohrdání přicházející od nóbl světoobčanů, lepších lidí.

Na druhou stranu by mi ale možná tehdy pomohlo, kdyby v českých médiích vystupoval někdo jako John Oliver. Někdo, kdo se směje spíš samotným názorům než jejich nositelům. Někdo, kdo by prorážel nesmyslné pověry a mediální zkratky ověřitelnými fakty, případně poukazováním na absurdity a nelogičnosti: třeba že imigranti těžko můžou zároveň brát práci i vysávat sociální systém. Zkrátka někdo, kdo by servíroval kritické myšlení ve snadno stravitelné úpravě.

Nejsem rasista.

Vzpomínám si, že jsem si nikdy, když jsem bydlel poblíž, nešel zaplavat na zábrdovické koupaliště, protože jsem věřil tomu, že tam Romové strkají do tobogánu žiletky. Kravina, jenomže kolem nebyl jediný člověk, který by o ní otevřeně pochyboval. Naopak: pochybovat o blbých hoaxech paradoxně znamenalo riskovat posměch a obvinění z blbosti.

Teprve po dvaceti letech života, až na univerzitě, jsem poprvé zažil, že by někdo ocenil zpochybňování dogmat a pokládání otázek „proč?“ nebo „to víš odkud?“ A pak mi stejně ještě několik roků trvalo, než jsem se z řekněme průměrně rasistického a xenofobního a mírně homofobního kluka stal ponovu sluníčkem, postaru liberálem.

Co přesně k tomu vedlo, na to se pokusím přijít v pondělí.

Daňové přiznání online

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (64)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

xenofobie
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo