Mám takovej projekt

Z češtiny nenápadně mizí vedlejšáky, hudební skupiny, dobročinné skutky, knihy a městský život. Místo nich mluvíme o vedlejších projektech, hudebních projektech, charitativních projektech, autorských projektech a projektech ve veřejném prostoru.

Mimo firemní zasedačky je slovo „projekt“ na ránu. Ne proto, že je cizí, ale proto, že je prázdné. Vejde se do něj všechno – a tím pádem neoznačuje nic. Jeho mlhavost a dramatičnost snadno vyvolávají neúměrná očekávání.

Když se někomu přiznáte, že máte takovej projekt, mezi řádky křičíte honem se zeptej jakej, protože možná umřu na souchotě jako jiní mladí géniové a už ti o tom nikdy neřeknu. Přitom by stačilo rovnou vybalit, že se každý den po celý rok fotíte v zrcadle a dáváte to na net. Jako milion dalších lidí. Jenže teprve když se toho slova přestaneme ostentativně štítit, můžeme začít zkoumat, co jeho současná popularita znamená.

Od cíle k cíli. Bez nároku na trvalost

Za prvé žijeme v prostředí, ve kterém budování dostává přednost před udržováním. Všimněte si, že jako projekt se jen málokdy označuje úsilí, jehož smyslem je „jenom“ zpomalit kolaps, zakonzervovat stávající stav bez naděje na jeho zlepšení. Často slyším mladé rodiče mluvit o výchově dětí jako o projektu. Jen s krajní dávkou cynismu by tak svoji práci mohl popsat někdo, kdo pečuje o umírající příbuzné. Projekt totiž ze své definice vede k nějakému pozitivnímu cíli, po jehož kýženém dosažení lze vymyslet projekt nový. To samozřejmě samo o sobě není špatně, špatné by ale bylo, kdybychom odsunuli do pozadí všechny ostatní podoby lidské činnosti a ztratili schopnost vnímat hodnotu „zbytečných“ podniků. Kdyby manažersko-inženýrský projektový přístup ke světu zvítězil nad pečovatelským, jaký stále ještě můžete zažít v (některých) rodinách nebo spolcích, kde je samotný proces stejně důležitý nebo i důležitější než cíl.

Nenechte se vycucávat

„Peníze vám nedáme, ale bude to pro vás dobrá zkušenost“ je nové „k noze a lehni, čokle“. Jak poznat, že se s vámi někdo snaží vytřít, a kdy naopak nebýt sketa a pracovat bez nároku na odměnu?

• Kdy pracovat zadarmo a kdy včas utéct

Kolonizace volného času

Za druhé můžeme na rozmachu projektů pozorovat pád hranice mezi soukromým a pracovním životem, a to v neprospěch toho soukromého. Co bylo dřív nevinným koníčkem, stává se pod hlavičkou projektu zárodkem milionového start-upu. Volný čas je kolonizovaný touhou po penězích a po uznání, rekreace se proměňuje na dřinu. Paradoxně to ale neznamená víc peněz pro majitele projektů. Nejochotněji totiž přemluvíte k bezplatné práci ty, kteří se dílem považují za umělce tvořící pro slávu a dílem za podnikatele, co teď musí být nějakou dobu v minusu, aby později mohli být v hodně velkém plusu.

Triumf korporací

Za třetí: když o stále větší sumě aktivit mluvíme a přemýšlíme jako o projektech, padá při tom i hranice mezi protisystémovým a prosystémovým. Když se v roce 2002 na banketu v Hampshire jeden z hostů zeptal Margaret Thatcherové, co považuje za svůj největší úspěch, odpověděla, že nové labouristy. Její protivníci totiž pod Tony Blairem přijali její vlastní rétoriku a nakonec i podstatnou část její ideologie. Do podobné pasti jako britská levice se dostala řada protisystémových aktivistů. Třeba výtvarník Jeremy Hutchinson, jehož nedávnou pražskou výstavu lze podle kurátora „vnímat jako sociálněkritický projekt, poukazující na odlidštěný proces současné masové tovární produkce“. Že jde dost těžko rozeznat slova kritiků nadnárodních firem od slov jejich manažerů, je doklad triumfu korporací.

A nikdo nebude cool

Umělcům a aktivistům tohle myšlení může přinést krátkodobé úspěchy: když svou činnost pojmenují jako projekt s jasnými výstupy, podporovatelé jim výměnou za ty výstupy můžou posílat peníze přes Hithit nebo podobné služby. Snáz se přibírají noví lidé, snáz se mluví do médií. I ten nejradikálnější projekt ale nakonec podpoří současný stav věcí, protože to zase bude jen další projekt čili ztělesněná oslava zodpovědné, cílevědomé, konstruktivní a na cíl orientované akce. Zároveň projektové myšlení vede k hledání zkušeného a mocného „strategického partnera“, což snadno vyústí v opuštění původních principů.

Přesně to se stalo na konci loňského roku na pražském Žižkově: squat Klinika měl kvalitní projektové vedení, díky kterému vybydlený dům prokoukl už po pár brigádách, i sympatický cíl, totiž vybudování komunitního centra. Strategickým partnerem se záhy stal oligarcha a ministr financí Andrej Babiš, který squatterům velkomožně nabídl legální využívání státní budovy. To bylo bezesporu prospěšné pro Kliniku jako projekt, ale zároveň zničující pro Kliniku jako ideu.

Nepochopte mě špatně: nehoruju za anarchii a je mi jedno, jestli jste proti systému nebo pro systém. Jen je mi líto lidí, kteří vkládají tolik energie do věcí, která se nakonec obrátí proti nim. Což neplatí jen o protisystémových aktivistech, ale nakonec o každém, kdo si piplá nějaký ten projekt jen proto, aby měl nějaký projekt. Až to udělají všichni, budou zase stát na začátku a nikdo nebude cool. Tahle hra má totiž nulový součet. Triumfovat v ní nebudou lidé, ale jenom projekty.