Babiš není problém. Problém je systém, který plodí Babiše

„Tak se nám drogy dostaly i do republiky,“ zoufá si major Zeman v Mimikrech nad pitevní zprávou dívky předávkované heroinem. Jak a proč si může někdo takhle zničit perspektivu krásného života v socialistickém Československu? Pro kovaného komunistu naprostá záhada. Zemana z jeho naivity vyvádí doktor Veselý: „Co sis myslel? To je jak rakovina, tohle svinstvo. Nezná hranice.“

Někteří vlivní publicisté projevují podobně půvabnou důvěru v český politický a ekonomický systém, když se podivují nad tím, kolik druhů moci zvládl uchvátit Andrej Babiš. Jak se něco takového u nás mohlo stát? Nejméně bolavé je dát to za vinu především samotnému Babišovi. „Babiš narušil ustálenou představu, společenský konsenzus, co se v demokratické společnosti má a co nemá,“ píše Erik Tabery ve své hojně komentované eseji Média v éře Andreje Babiše. Její ústřední myšlenkou je, že se média nemají nechat strhnout k aktivismu: „Nejúčinnější obranou proti zneužívání moci […] je kritická a nezávislá novinařina.“

Na jednotlivé nedokonalosti Taberyho argumentace dobře upozorňuje Adam Drda. Esej ale selhává i jako celek, protože pomíjí politické a ekonomické předpoklady Babišova triumfu – jako by byl nějakou neočekávatelnou chybou v systému. Kdyby ale velký byznys dělal jenom to, „co se má“, nikdy by se z něj přece nestal velký byznys. Ačkoliv s Taberym polemizuje kdekdo, podobná elementární připomínka se na mém radaru neobjevila nikde napravo od Jakuba Patočky. V debatě chybí doktor Veselý, který by si rýpl: „A co jste si mysleli? Koncentrování moci je jako rakovina. Nezná hranice.“

Nejsme první země, která má problém s oligarchy

Zatímco zásadní část českých komentátorů projevuje nad triumfem Babiše překvapení, článek ve Foreign Policy, který ministra financí minulý týden tolik rozzuřil, komentuje jeho nástup lakonicky už samotným titulkem: „Teď i Češi mají problém s oligarchy.“ I Češi. Koncentrace majetku a tedy i moci se totiž děla a děje leckde. Jenom se o tom v médiích, které zrovna teď tolik kritizují Babiše, nikdy moc nepsalo: to téma smrdělo levičáctvím, a bylo proto tabu.

Podobně není ničím novým ani tažení korporativismu, ideologie velící řídit stát jako firmu a zároveň všelijak ustupovat korporacím, protože když se prý mají dobře ony, budou se přece mít dobře všichni. Ta ideologie je v přímém rozporu s hodnotami, ke kterým se – papírově – hlásí porevoluční režim. Korporativismus nestojí o volnou soutěž myšlenek, zboží a služeb. Neřeší, zda mají všichni rovné šance, jestli pravidla platí pro všechny. Naopak odměňuje loajalitu a miluje malé domů.

Jak ukazuje slavná kniha Kapitál ve 21. století, anebo méně známé, ale zase čtivější Život s.r.o. anebo Plutocrats, své Babiše má mnoho zemí, ke kterým Česko po revoluci zálibně vzhlíželo. První zmíněná kniha poměrně přesvědčivě dokládá, že se majetek a moc koncentrují všude, kde chybí aktivní politika, která by tomu bránila. Druhá zase ukazuje, že Česko není jediná země, kde nejhlasitější části novinářů začala koncentrace majetku a moci vadit teprve v okamžiku, kdy se přímo dotkla jejich pracovního stolu.

Pomůže jen politická akce, ne fráze

Tabery ve své eseji přitakává německému deníku Die Zeit, který před několika lety napsal, že se „čtenáři, kteří dřív četli levicové nebo pravicové nebo liberální hlásné trouby, dnes nenechají odbýt těžkotonážní politickou ideologií, chtějí individualitu a originalitu“. Pokud to správně chápu jako strategii pro boj s Babišovou mocí, pak je zásadně chybná. Korporativismus totiž individualitu a originalitu miluje, protože právě nakoupením originálních individualit do své kampaně snadno zakryjete, že vám chybí obsah. Jsou to naopak ostře pravicoví libertariáni a s nimi levičáci různých konfesí, od marxistů po anarchisty, kteří dovedou rychle a spolehlivě odhalit systémová selhání, která pravidelně produkují nové Babiše.

Od libertariánů můžeme slyšet, že dotace na biopaliva a cokoliv jiného míří do klientských sítí, a že vinou takové podpory snáz dojde bohatství podnikatel, který se vyzná v úředních procesech, než ten, který odvážně inovuje a zkvalitňuje zboží a služby. Že opatření jako centrální evidence tržeb hůř dopadají na drobné živnostníky a jejich zaměstnance než na (dávno zbyrokratizované) korporace a jejich vlastníky. Že je práce příliš zdaněná – což je půlkou Pikettyho odhalení, že když zděděné majetky přerostou majetky nabyté prací, kapitál začne být extrémně koncentrovaný.

Zleva zase zaznívá volání po silnější regulaci především velkého byznysu, po zastropování nákladů na předvolební kampaně nebo po vyšším a progresivním zdanění majetku, kapitálu a vysokých příjmů. Levičáci taky vědí, že jednotliví redaktoři proti majitelům nakladatelství nemůžou nic, zato jednotné odbory dost.

Jak dlouho vydrží Babiš v první politické lize?

Do konce sezónySkončí v půlce dalšího volebního obdobíJeště celé příští volbení obdobíJeště dvě příští volební obdobíKlidně ještě tři volební obdobíDokud bude chtít

Hlasovat

Nemluvme o jménech, mluvme o systému, který je plodí

Tradiční pravice i levice tedy umí vysvětlit, proč se politická, ekonomická i mediální moc v České republice podobně jako jinde koncentruje v rukou oligarchů, a nabízejí nástroje, s pomocí kterých se dají Babišové, Bakalové a Křetínští krotit. Pokud jsem něco nepřehlédl, v polemice Taberyho s Ondřejem Štindlem a Pavlem Šafrem a jinými chybí zmínky o takových konkrétních politických opatřeních. Co nechybí, jsou osobní útoky na druhé a na zaměstnavatele druhých.

A tak je to s celou debatou o koncentraci moci v Česku: mluvíme hodně o jednotlivých jménech, málo o oligarchii jako celku s jednotným zájmem. Řešíme, která redakce se zaprodala nejvíc, ne jak z toho ven. Babiš, Bakala a Křetínský tím musí být nadšení. Individuální odpor jejich cíle neohrožuje, stejně jako jim nijak neškodí nové a nové webové projekty, které se opět zaměřují jen na kritiku jednotlivých jmen. Působí naopak komicky, když do takových redakcí teprve teď odcházejí s dramatickými řečmi o svobodě slova lidé, kteří se zapomněli ozvat dřív. Říkají „hrozba“, ale slyšet je „příležitost“.

Oligarchům by novináři mohli způsobit mrzení, jen pokud proti nim dokázali postupovat stejně jednotně, jak jednotní jsou ve svých zájmech oligarchové sami. Kdyby každý pokus o nákup mediálního domu někým se střetem zájmů vyústil ve stávku jeho zaměstnanců, kdyby se ze židlí dokázali zvednout všichni zároveň a okamžitě. Babiš, Bakala a spol. by sice bez zmíněných politických opatření tloustli dál, ale aspoň by tu zůstala jakžtakž nezávislá masová média jako tribuna, ze které by mohla zaznít odvážnější prohlášení, než že Babiš dělá něco, co „se nemá“. Tribuna, kde by se dalo vyhlásit, že koncentrace různých druhů moci není nahodilou chybou v polistopadovém systému, ale jeho zákonitým důsledkem – a kde by šlo zkoumat politická řešení tohoto politického problému.

Oligarchové očividně udělali skvělou investici. Z jejich mediálních domů sice občas zazní kritika některých jejich konkrétních kroků. To ale nakonec přidává na legitimitě Taberyho myšlence, že by nebylo moudré, kdyby média vystoupila z role přenašeče „informací“, projevila ideologickou fantazii a zahájila diskusi o úpravách politického a ekonomického uspořádání. Nebudeme přemýšlet nad tím, jak se dá zabránit koncentraci moci, ale budeme ji pro vás popisovat až do konce. Zůstaňte s námi.

Úvodní foto: Michal Šula / Mafra / Profimedia