Zpátky na stromy! Nebo aspoň do chaloupek

Dietoložka Kateřina Cajthamlová v Magazínu DNES odvážně odhalila, že kdyby přišla válka, zlenivělí mladí by „pravděpodobně dělali chyby a nepřežili“. Tím se tato generace zásadně liší od svých pradědů, na které když spadl vybombardovaný činžák, vylezli z trosek ve dvojnásobném počtu a v dobré náladě.

Psychogynekoložka Helena Máslová v Pátku Lidových novin zauvažovala, že se ženy v pětatřiceti probouzejí z „narkózy zvané seberealizace“ s rozhozeným menstruačním cyklem a že by takovým „nevýhodným strategiím“ měli jejich otcové (!) „říct dost“. V rozhovoru si taky stýskala po době, kdy rodiče zasahovali do námluv, kritizovala „nevhodně“ dlouhý systém vzdělávání a protestovala proti životnímu stylu, „kdy chybí testosteronová stimulace, například fyzickou prací“. Ještě že alespoň na afghánském venkově je svět ještě v pořádku a běží tam přesně podle nápadů Máslové.

Miloš Čermák na iHNed propleskl generaci Y výsledky průzkumu, podle kterého současní studenti chtějí především vyvážený pracovní a soukromý život. „Havlovým dětem je dobře v komfortní zóně,“ uzavřel Čermák. Jenže dokud nevyhrabe průzkum, podle kterého před dvaceti lety studenti ze všeho nejvíc toužili po nocování v kanclu, slušelo by se doplnit: „I Havlovým dětem…“

Pět hříchů ustaraných

Všechny tyhle hejty vůči současnému světu a mladé generaci především mají několik věcí společných.

Za prvé, jsou vycucané z prstu. Jasně, od rozhovoru do víkendové přílohy nemůžete čekat bůhvíco. Jenomže argumentovat pocity nebo absolutními čísly bez srovnání je pořád jako argumentovat kávovou sedlinou: s realitou to souviset může a nemusí. O to hůř, pokud si lékařky svoje dojmy dělají ze specifické skupiny lidí, kteří za nimi chodí do ordinací, a pokud jejich kariéra přímo závisí na tom, jestli se jim podaří vyložit společenské problémy jako problémy osobní.

Za druhé, právě proto, že jsou ty názory vycucané z prstu, se s nimi těžko polemizuje. Narazil na to třeba Stanislav Biler, který na iHNed zveřejnil hejt na generaci X přesně v duchu hejtů na generaci Y: moc jste koukali na Televizní klub mladých a pak podělali, co mohli. Ten za to dostal! Názor „mladá generace potřebuje postavit do latě“ je vůbec skvěle neprůstřelný, protože kdykoliv se ohradí, můžete ukázat: „Podívejte, a ještě jsou drzí!“

Za třetí, všem těm moudrým ustaraným lidem nápadně leží na srdci životní rozhodnutí cizích bytostí, které mají na rozdíl od nich ve hře svoji vlastní kůži. A často dokonce nejen svoji, ale i svých vlastních dětí nebo rodičů. Pokud Cajthamlovou vzrušuje, že mladí lidé neumí vylézt na strom, pak by si měla připustit, že je poslední, komu hra na paviány přijde jako přínosně strávený čas. Berte to jako dobrou zprávu, paní doktorko: všechny větve zbyly pro vás.

Za čtvrté, ustaraní hlásají vždy podobnou ideologii: autoritativní konzervatismus. Na jedné straně oživují kult fyzické zdatnosti a obdiv k práci rukama, idealizují tradiční rodinu i staré časy, plus minus devatenácté století. Na druhé straně můžeme pozorovat neschopnost velkomyslně připustit, že pro některé ženy může být role matky až druhá, třetí nebo poslední v pořadí nebo že „reálné hodnoty“ vytvářejí i lidé u počítačů.

Všimněte si mimochodem protichůdných tlaků, kterým mladí čelí: z jedné strany je ustaraní moudří lidé napadají za to, že pracují moc (Máslové), z druhé zase, že se jim pracovat nechce (Čermák).

Za páté, a to je nejpozoruhodnější: každé takové ukňourané hodnocení světa a mladé generace zvlášť může předem počítat s enormní čteností a tisíci sdílení na sociálních sítích. Obvykle s komentáři „k zamyšlení“ nebo „krásně řečeno“.

Popření pokroku

Pozoruhodné je na popularitě profesionálních zdvihačů varovných prstů především to, že se jejich blábolení tolik naslouchá v Česku, dlouho nejliberálnější zemi střední Evropy. Borovský, Masaryk, Čapek, Havel: všichni byli ve své době oblíbení mimo jiné proto, že silněji, než bývalo zvykem, věřili, že lidé mají právo na to jít si za svou osobní představou štěstí. Liberální myslitele najednou vystřídali bigotní zastánci tvrdé práce, tělesné zdatnosti a rodičovství na plný úvazek coby „zdravé“ a „přirozené“ cesty pro každého.

Navzdory všemu technologickému i společenskému pokroku, který naši předci vybojovali, bychom snad zase měli žít stejně jako před stoletím. Od úsvitu dějin lidstvo buduje svou komfortní zónu, a najednou nám někdo chce pobyt v ní odepřít, s dojemnou starostí o to, abychom v případné válce zemřeli až druhou zimu.

Je v tom moudrost? Ani omylem. Hořekování nad tím, jak to jde se světem z kopce a že by mladí potřebovali srovnat, jsou až na naprosté výjimky jen instantní stesky po domnělé staročeské idyle. Vypouští je lidi, kteří nepotřebují hlouběji rozumět měnící se společnosti a kteří nepobírají, že někdo může být šťastný i bez velikášských ambicí, s pár kily navíc nebo bez dětí.