Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Designérka Eliška Kuchtová: Češi a móda? Bohužel vítězí uniformnost

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
20. 9. 2014
 15 094

„Chtěla bych dělat boty, ve kterých člověk může chodit každý den po městě, a přitom ho nebudou bolet nohy. Musí být pěkné i pohodlné. To se tak často nevidí,“ říká Eliška Kuchtová, jedna z nejnadějnějších designérek své generace. Dnes pracuje pro španělskou obuvnickou firmu Camper, ale první boty si vyrobila na hodinách výtvarky – z těch, co se prodávaly, se jí prostě žádné nelíbily.

Designérka Eliška Kuchtová: Češi a móda? Bohužel vítězí uniformnost

V roce 2012 získala za svou kolekci bot Simply for Simple Národní cenu za studentský design. Časopis Forbes ji loni zařadil mezi třicet nejnadějnějších Čechů pod třicet let. Odborníci o ní mluví jako o jednom z největších talentů českého designu. Přesto Eliška Kuchtová na první dojem působí velmi skromně, někdy dokonce až trochu zakřiknutě. Rychle si ale získá vaše sympatie. Nad šálkem čokolády v jedné pražské kavárně se postupně rozpovídává o svých designérských začátcích i budoucích plánech. Zastihl jsem ji totiž těsně před odjezdem do Španělska, kde bude na ostrově Mallorca pracovat pro prestižní obuvnickou značku Camper. „Dlouho dělali pořád ty samé věci, nyní se chystají na refresh. To je pro designéra vždycky dobrá příležitost,“ vysvětluje Eliška Kuchtová, co jí na nové práci nejvíc láká. Jedním dechem ale dodává, že by se za nějaký čas ráda vrátila domů, aby pokračovala v rozvoji vlastní značky Cutulum. Dnes za pomoci malé firmy Flexiko vyrobí a prodává zhruba deset párů bot měsíčně. A věří, že to jednou bude mnohem víc.

Vlastní byznys teď ale musí počkat, přednost má sbírání dalších zkušeností ve Španělsku a dokončení studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Mladá designérka také doufá, že až se vrátí do České republiky, bude tu mít její obor trochu alespoň trochu lepší pozici. „Je škoda, že se nenajde víc lidí, kteří by podporovali české designéry a návrháře. Jsem totiž přesvědčená, že teď v Česku vyrůstá velmi silná generace mladých tvůrců, která by mohla dosáhnout velkých úspěchů a to i po obchodní stránce. Využít by toho mohli například různí investoři, ale třeba i obchodníci a producenti. V zahraničí to tak běžně funguje.“ Když se s Eliškou Kuchtovou po dvouhodinovém povídání loučím a přeju jí, ať se brzy objeví nějaký zajímavý investor, něco mi říká, že o ní a jejích botách Cutulum rozhodně nepíšu naposledy.


Eliška Kuchtová

Eliška Kuchtová

Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze dokončuje studium v ateliéru designu oděvu a obuvi renomované módní návrhářky Liběny Rochové. V roce 2012 vyhrála Národní cenu za studentský design se svou kolekcí bot Simply for Simple. Vášeň pro obuv v sobě přitom objevila ze zcela praktických důvodů, žádná z bot její velikosti 43 se jí totiž nelíbila. Nezbývalo tak nic jiného, než si je vyrobit. Dnes Eliška Kuchtová pracuje na Mallorce pro španělskou značku Camper a také prostřednictvím projektu Cutulum rozjíždí vlastní byznys.

Proč jste si ze všech věcí, které může designér vyrábět, vybrala právě boty?

Asi to byla náhoda. Na gymplu jsme měli profesora výtvarky, který studoval Umprum. Jeho hodiny byly hodně kreativní, byl to on, kdo mě ponouknul. Jednou jsem se pustila do vlastních bot. Mám totiž hrozně velké nohy a vždycky byl problém sehnat moji velikost. A tak jsem si je zkusila udělat sama.

Co pro vás obuv znamená? Jaký k ní máte vztah?

Zní to možná paradoxně, ale boty jsou pro mě obyčejné věci, které používám každý den. Příjemnější mi je, když o nich nevím, když to nemusím moc řešit. Většina holek to má možná trochu jinak.

Takže s rčením, že podle bot poznáte člověka, asi moc nesouhlasíte…

Já lidi podle bot určitě nehodnotím. Popravdě ani příliš nezkoumám, co kdo nosí. Maximálně, když mě trkne něco, co se mi vážně líbí. To ale není moc často.

Já bych přitom čekal, že budete z profesního hlediska neustále sledovat, co mají ostatní na nohách…

Je pravda, že ze začátku jsem boty na lidech sledovala docela dost. Teď už to ale nedělám. Všechny firmy totiž používají stejné technologie, podobné materiály, sledují stejné trendy, takže jsou jejich produkty hodně podobné. Z profesního hlediska nemám co odkoukat.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Jakubem Lohniským z Le Premier a ten mi říkal, že boty jsou největší módní slabina Čechů. Jak to vnímáte vy?

Tady v Česku se na to opravdu moc nedbá. Když to srovnám se západními zeměmi, tak je vidět, že u nás spousta lidí boty vůbec neřeší.

Všecko musí někdo navrhnout

Lenka Žižková

„Představa designu jako něčeho drahého a luxusního je mylná. Design je disciplína demokratická, ve všem a pro všechny. Každou věc musí přece někdo navrhnout,“ říká v exkluzivním rozhovoru Lenka Žižková, ředitelka Design Cabinetu CZ.

Čím to je?

Nemyslím si, že by šlo jenom o oblečení a boty, ale obecně o to, čím se tu lidi obklopují. Když se podíváte na interiéry bytů, tak tu není zvykem pořizovat si originální věci, které jsou třeba i trochu dražší. Většina lidí jde do IKEA a koupí tam, co jim přijde pod ruku. Například v Holandsku má doma skoro každý pěknou věc z nějaké menší dílny. Koupí si to, protože je to krásné a protože mu to doma dělá radost. Tohle v Česku nefunguje. Lidi tu mají při utrácení peněz jiné priority. Navíc bych řekla, a to platí pro oblékání i zařizování bydlení, že se tu lidem zamlouvá určitá uniformnost.

Designové věci ale přece nemusí být automaticky výrazně dražší…

Když si kupujete nějakou ručně vyrobenou věc, tak to bude vždycky dražší. Na druhou stranu, u užitných věcí, třeba právě u bot nebo nábytku, platí, že pokud jsou dobře zpracované, vydrží mnohem víc. Ve výsledku se to tedy vyplatí i finančně.

V jednom z rozhovorů jste říkala, že je pro vás velkou inspirací kniha Louise Kahna Ticho a světlo. Jak jste se k ní dostala?

Knížku mi doporučila kamarádka s tím, že je v ní skvěle zachycené, jak by se mělo přemýšlet o architektuře, když ji vytváříte. Pro měto byl takový manuál, jak by měl člověk postupovat, když dělá na nějakém návrhu. V Kahnových esejích je to skvěle sesumírované.

A nevadí, že Kahn píše prvotně o architektuře? Boty jsou přece něco jiného…

Kahn píše o tom, že svět funguje na základě určitého řádu, který je daný a který máme možnost objevovat a snažit se ho nějakým způsobem pochopit. Nejlepší možná cesta, jak to udělat, je prostřednictvím své práce. I když prvotně mluví o architektuře, tak se to podle mě dá vztáhnout klidně i na boty a mnoho dalších věcí.

Ovlivňuje vás architektura ve vaší tvorbě?

Nevím, jestli úplně v samotné tvorbě, ale hrozně mě to zajímá a baví. Architektura je krásné téma. Kdybych se teď znovu rozhodovala, co budu studovat, tak bych asi zkusila právě architekturu. Občas mám totiž pocit, že boty jsou celkem prostá věc a že je v téhle oblasti už všechno prozkoumané. Samozřejmě, že mě tohle řemeslo baví a že jsou stále nějaké nové technické postupy, kterými se může člověk zabývat.

Takže pokud byste se vrátila o šest let zpátky, tak byste nešla stejnou cestou? Jste považována za jednu z nejnadějnějších ch českých designérek, máte v kapse práci pro Camper, to přece není situace, ve které by chtěl člověk něco měnit.

Možná bych vážně zkusila architekturu, alespoň na stáž. I když nevím, jestli bych si pak zase nestěžovala, že pořád sedím u počítače. Jednu dobu jsem si docela nadávala za to, že boty nemají v Česku moc velké uplatnění, a já si je stejně vybrala. I proto jsem se rozhodla začít s projektem Cutulum, abych zjistila, proč tady nikdo nic takového nedělá.

Chodíte jen ve svých vlastních botách, nebo i ve vašem případě plátí, že kovářova kobyla chodí bosa?

Teď dostávám boty od Camper, takže nosím spíš ty jejich. Svoje mám jen jedny. Vím, že bych jich měla mít asi víc. Teď na to ale není čas, radši dělám boty druhým.

Kolik párů bot stihnete měsíčně udělat?

Od loňského dubna, kdy jsem se vrátila ze Španělska, jsme vyrobili skoro sto párů bot. Všechno jsou to boty Cutulum, které se vyrábí ve spolupráci s dílnou Flexiko ze Zlínska. Většinou připravujeme měsíčně okolo deseti páru bot. Některé si lidi objednají přes mail nebo na Facebooku. Pravidelně dodáváme několik typů do Debut Gallery na Malém náměstí v Praze. Trochu se bojím, že kdybych udělala katalog nebo nový obsah na webu, tak by se mohlo stát, že to přestanu stíhat. Peníze, které vydělám, do projektu hned vracím zpátky. Do budoucna by to asi chtělo nějakou větší investici, ale na tu teď nemám.

Proč Cutulum pořád ještě nechcete prezentovat jako módní značku?

Je to zatím stále jen rozpracovaný projekt. Když se v módní branži řekne značka, tak to pro mě znamená, že už existuje byznysplán na několik let dopředu, že je tam člověk, který se stará o marketing a další věci. Cutulum teď nic takového nemá. O všechno se momentálně starám sama, s něčím mi taky pomáhají kamarádi. Samozřejmě, že jsem měla plán, kdy a jak projekt rozjet. Ten se ale mění s tím, jak dokončuju školu a pracuju ve Španělsku. Jsem ráda, že je to ještě ve fázi, kdy nepotřebuju, aby z toho byl nějaký vyšší příjem. Mám totiž ještě čas o všem přemýšlet a spoustu věcí rozvíjet.

Jak se vám vlastně podařilo získat prestižní práci pro společnost Camper?

Nejdřív jsem jim napsala, jestli bych nemohla přijet na stáž. Po měsíci odpověděli, že stážisty neberou. Mohla jsem ale v létě přijet na jejich workshop, kam se sjíždějí absolventi designových škol z celého světa. Moje práce je tam zaujala, takže mi nakonec přece jen nabídli půlroční stáž. Po jejím skončení chtěli, abych tam zůstala natrvalo, ale já se ještě potřebovala vrátit do Česka, abych tady dodělala školu. To se nepovedlo úplně podle představ, takže teď budu dodělávat diplomku a zároveň pracovat ve Španělsku.

V čem je největší přínos vašeho španělského angažmá?

Myslím, že se zdokonalím v pracovních postupech. Poznala jsem taky, jak to chodí ve velkých obuvnických firmách. Občas je problém s tím, že uděláte něco, co se vám vážně líbí, stejně tak i vašim spolupracovníkům. Pak se to ale posune na mítinky, kde o tom debatují různí manažeři a obchodníci. Ti rozhodují, které nápady se realizují a které se smetou ze stolu. Mám tu také možnost zkoušet navrhovat pro různé technologie a výrobní postupy, které bych v Česku neměla možnost vyzkoušet. A pak je tu ještě další pro mě hodně důležitý důvod, a to radost z toho, že moje boty muže nosit spousta lidí.

Chtěla byste ve Španělsku zůstat?

Ne. Původně jsem myslela, že se tam po té první stáži už nevrátím. Pak jsem dostala možnost dělat ještě trochu jinou práci než předtím. Pro mě zajímavější. Takže jsem si řekla, že tam ještě na půl roku nebo na rok půjdu a naučím se tam věci, které nemám v Česku možnost dělat. Možná se ale zdržím déle. Těžko říct.

Časopis Forbes vás loni zařadil mezi třicet nejnadějnějších Čechů pod třicet let. Nesvazuje vás to?

Musím říct, že jsem byla hodně překvapená. Spousta z těch, kteří v tom žebříčku figurovali se mnou, už má vlastní firmy, vydělávají desítky milionů, zaměstnává spoustu lidí. Já mám tak akorát živnostňák. Nemyslím si ale, že by mě to nějak moc svazovalo.

Měla jste nějaké nabídky od investorů?

Nikdo se neozval.

Kdyby teď někdo přišel a řekl by, že do firmy investuje dva miliony, ale musela byste na něj přepsat čtyřicet procent, brala byste to?

Nevím. Musela bych se s někým poradit. Výše celkového podílu bude samozřejmě citlivá věc. Kvůli škole a práci v Camperu jsem o tom ještě moc nepřemýšlela. Chtěla bych na to jít postupně, zbytečně nespěchat. Na druhou stranu, pokud by teď přišla od nějakého investora dobrá nabídka, tak bych to možná přehodnotila.

A ještě otázka na závěr. Kde podle vás leží budoucnost designu?

To vám asi nedokážu říct. Hodně se ale mluví o udržitelném designu. Výroba po celém světě bohužel funguje tak, že se chrlí spousta věcí, které nejsou potřeba, hromadí se produkty, které se v přírodě nerozkládají. Je to komplexní problém. Podle mě by se měl designér z vlastní odpovědnosti vůči svému okolí snažit vymyslet takový produkt, a to včetně jeho výroby, aby to eliminovalo škodlivé dopady na životní prostředí.

Je to ale vždycky v praxi možné?

To je otázka. Je pravda, že spousta takových pokusů a projektů končí maximálně v galerii nebo na poličkách sběratelů designových kousků. Málokdy se dostanou do výroby, často ty veci nemají odbyt a nepoužívají se. Rozhodující můžou být různé vlivy. Provázanost byznysu a velkých firem, kde se inovace nebo změny vůbec těžko prosazují. Zavedení inovací ve výrobě je také dost nákladná investice, kterou si mohou dovolit jen některé firmy nebo průmysl obecně. Co se obuvi a technických inovací týče, většinou se zavádějí až po tom, co jsou vyvinuté a otestované v automobilovém průmyslu. To se týká především zpracování plastu. Rozhodne je ale dobře, že se o tom stále víc mluví.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

architekturacampercutulumdesigneliška kuchtovámódaobuvpodnikánístart-upživotní styl
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo