Finanční fair play: UEFA bere šejkům hračky

Přivřete oči, představte si, že se topíte v miliardách a chcete si dopřát rozptýlení, posílit svou prestiž a utratit peníze. Koupíte si tedy fotbalový klub a budete s ním chtít do dvou tří let vyhrát Ligu mistrů. Abyste tento cíl zhmotnil, musíte rychle nakoupit špičkové hráče. Peníze na to máte. Evropská fotbalová asociace vám ale nákup překazí.

Rozezlí vás to?

Mnozí z vlastníků evropských klubů tenhle pocit zakusili letos v létě, kdy v přestupním termínu nemohli nakoupit vybrané fotbalové klenoty, protože by tím porušili „finanční fair play„ a vystavili se sankcím. Někteří dokonce museli hráče prodat, aby splnili kritéria, která nastavila UEFA.

Je taková regulace fotbalového byznysu férová? Vždyť miliardy, které za fotbalisty utratili investoři z Východu, zvedly úroveň klubů.

No jo, je ale správné, když klub dosáhne úspěch výlučně nákupem hotových hvězd za peníze z jiného byznysu?

Fiskální pakt na zeleném pažitu

Finanční fair play je vlastně fotbalovou obdobou fiskálního paktu Evropské unie. Vyhlašuje stejný cíl: vynutit rozpočtovou disciplínu a udržet finanční stabilitu.

Motivy, které UEFA vedly k tomu, aby přijala rozpočtovou regulaci klubů, shrnuje její zpráva Club Licensing Benchmarking Report z roku 2009. Píše se v ní o růstu zadlužení fotbalových týmů v sezoně 2008/2009, kdy vykázalo ztrátu 56 procent sledovaných týmů, o devět procent víc než v sezoně předchozí. Na rozdíl od státních dluhů ale příčinou dluhů klubových nebyla recese. Příjmy klubů se nepropadly, jejich tržby vzrostly o 4.8 procenta. Zato dvojnásobně stouply náklady. Důvodem byly nákupy a platy hráčů.

Kluby hrající v soutěžích UEFA vystupňovaly bitvu o nejlepší plejery, což vedlo k tomu, že v průměru 70 procent jejich tržeb spolykaly platy fotbalistů. V některých klubech platy hráčů dokonce tržby převýšily. V běžných obchodních společnostech by takový stav nebyl myslitelný. UEFA na to reagovala usnesením, podle něhož bude dohlížet na to, aby žádný klub neutrácel víc, než vydělá.

Začíná to varováním, končí vyhazovem

Pravidla finanční fair play, která asociace přijala v květnu 2010, striktně vyrovnaný rozpočet nenařizují. Za sezony končící v letech 2014 a 2015 může klub vykázat schodek 45 milionů eur. V dalších sezonách se však nůžky mezi náklady a výnosy budou postupně uzavírat.

Schodek přitom klub nemůže pokrýt půjčkou, jak to dělají vlády, pouze nenávratným vkladem majitele do základního kapitálu. Neměly by se tedy opakovat případy, kdy majitel klub zadluží a zmizí.

Break-even point (bod zvratu, ve kterém nevzniká zisk ani ztráta) je ve finanční fair play definován jako rovnováha „relevantních“ nákladů a výnosů. Do první kategorie řadí UEFA náklady na platy, amortizaci pořizovacích cen hráčů nebo náklady na prodané zboží, ne však investice do stadionů, tréninkových zařízení nebo mládežnického fotbalu. Relevantními výnosy jsou zejména tržby z prodeje vysílacích práv, ze vstupného, z prodeje hráčů, příjmy z účasti v soutěžích UEFA, z reklamy a ze sponzorství. Sponzorské dary od společností napojených na vlastníky se však do příjmů nepočítají.

Pro kluby, které pravidla nedodrží, vymyslela Evropská fotbalová asociace tresty odstupňované podle míry provinění a míry recidivy. Začínají varováním, pokračují pokutou, končí vyloučením ze soutěží UEFA – Ligy mistrů a Evropské ligy, případně odebráním trofejí.

Šejkové se kají a platí za hříchy

Za porušení break-even začala UEFA trestat letos v květnu a doplatilo na to devět hříšníků. Nejvyšší pokuty dopadly na Manchester City a Paris Saint-Germain. První klub vlastní Abú Dhabí United Group, přesněji člen královské rodiny a vicepremiér šejk Mansúr, druhý Qatar Sports Investment, kterou řídí šejk Chelajfí.

Kluby musí zaplatit po 60 milionech eur. UEFA je také přiměla k pokání: jejich šéfové se zavázali, že dva roky nezvýší mzdové prostředky a omezí výdaje na nákup hráčů. Pokud tyto cíle splní, dvě třetiny pokuty jim UEFA vrátí.

Postihy za prohřešky vůči finanční fair play se mezitím začaly promítat do trhu s fotbalisty. V letním přestupovém období, které skončilo počátkem září, byznys s hráči rozkvetl, ale rekordy (v objemu obchodů i částkách za hráče) nepadly. Patrně i proto, že se Manchester City i Paris Saint-Germain pod tlakem UEFA držely při zdi – loni v létě vydaly na nákupy 240 milionů eur, letos utratily polovinu této částky.

Předpokládám, že miliardářské šejky od nákupů neodradila hrozba pokut, můžou si je dovolit. Spíš je děsí vidina vyloučení z Ligy mistrů. To by pro kluby, ale především pro šejky samotné, byla pohroma.

Avšak zpět k přestupové bilanci: Kluby z lig velké pětky (Anglie, Španělsko, Itálie, Německo, Francie) i bez zásadního příspěvku Manchester City a Paris Saint-Germain v letním termínu utratily za hráče 2,3 miliardy eur. Nejdražším nákupem byl Uruguayec s tvrdou střelou a silným stiskem čelistí Luis Suárez. Barcelona ho koupila od Liverpoolu za 81,25 milionu eur. Druhé místo patřilo kolumbijskému talentu Jamesi Rodríguezovi, za kterého Real Madrid vysázel Monaku rovných 80 milionů eur.

Přestupová bilance Barcelony a Realu se tak dostala do červených čísel, avšak ztráty nejsou horentní. Tyto kluby hráče nejen nakupovaly, ale také prodávaly a půjčovaly. Barcelona například za 33,6 milionu eur poslala Španěla Cesca Fabregase do londýnské Chelsea a Real udal Argentince Ángela di Maríu za 74,95 milionu Manchesteru United.

Di María byl přitom v hledáčku Chelajfího, šéfa trestaného Paris Saint-Germain. Co víc, tým s Eifellovkou ve znaku byl jeho volbou. Skončil však mezi rudými ďábly v United. Chelajfí pravil, že je příliš drahý. Jak by ne, musí se krotit, když jeho Paris Saint-Germain je „v podmínce“.

Pařížský klub ustoupil i od zamýšleného nákupu Petra Čecha. Potom uvažoval, že si ho od Chelsea aspoň půjčí. Ani to neklaplo, a tak gólman tvrdne v Londýně na lavičce náhradníků.

Finanční regulace byla nepochybně i za přestupem Rodrígueze do Realu. Nejlepší střelec šampionátu v Brazílii tam přišel z AS Monaco, které vlastní Rus Dmitrij Rybolovlev. Ve stopách tohoto „hnojivového krále“ vyrazili hlídací psi z UEFA, proto v létě namísto nákupů pořádal výprodej, aby bilanci klubu dostal do rovnováhy.

Utečou od fotbalu k formuli?

Cíle finanční fair play jsou pochopitelné: Stabilizovat finance klubů, zajistit klubům udržitelný růst a posílit jejich identitu omezením přestupů a podporou výchovy vlastních hráčů. Leč libertarián je povinen namítnout, že soukromníci nemají být omezováni v rozhodnutích, za co utratit své peníze. Miliardáři, kteří chtějí do klubů investovat, zase musí upozornit: Když chcete z týmu udělat evropskou extratřídu, musíte do něj zpočátku vložit mnohem víc, než vám vydělá.

Je patrné, že kdyby se Roman Abramovič s koupí londýnské Chelsea zdržel o deset let, nedokázal by, to co v roce 2004. Tehdy dal ropný oligarcha z Čukotky průměrný tým do takové fazony, že s ním už druhý rok po svém příchodu vyhrál Premier League. Dnes by však nemohl za hráče utrácet tak horentní sumy, protože by nepřešel přes break-even point a UEFA by ho nepustila do evropských soutěží.

„Pokud pravidla odrazují od příchodu nových investorů, je to špatná zpráva pro fotbal. Investoři si najdou jiný sport,“ varuje šejk Chelajfí. Šéf Paris Saint-Germain předpokládá, že místo fotbalových klubů budou miliardáři kupovat například týmy ve Formuli 1.

Kdo ví. Nevěřím však na fotbalový trucpodnik miliardářů, který předpovídají někteří analytici. Nedokážu si představit, že by nějaká čukotsko-katarská liga mohla konkurovat Lize mistrů.

Nekamenujte regulovčíky z UEFA

V posledních letech se prosazovaly rychlokvašené týmy složené z přeplacených legionářů. Nebyly soběstačné, podporovalo je málo fanoušků, proto si jejich majitelé museli kupovat fotbalové úspěchy za výnosy z jiného byznysu.

Bylo by však skvělé, kdyby ve fotbale zase vyhrávali jen ti, kteří mají hodně fanoušků, vysoké příjmy ze vstupného a z fotbalového byznysu vůbec a také ti, kteří dbají na výchovu vlastních fotbalistů.

Proto mám pro práci regulovčíků z UEFA a jejich finanční fair play pochopení.