Calvin Coolidge: Prezident, který si nepostavil pomník

Američtí historici prezidenta Coolidge podceňují. Přitom jde o zajímavou postavu. V úřadu byl v období mezi první světovou válkou a Rooseveltovým New Dealem. Před ním i po něm narůstal státní aparát, federální dluh, meziroční deficity rozpočtu i daně. Jeho politika byla přesně opačná. Vyznačovala se umořováním veřejného dluhu, postupným snižováním výdajů rozpočtu, zmenšováním státní byrokracie a razantním snižováním daňové zátěže.

Viceprezident

Calvin Coolidge začínal v Bílém domě roku 1921 jako viceprezident Warrena Hardinga. Republikánští delegáti ho nečekaně nominovali navzdory přání stranických špiček, které si za viceprezidenta přály senátora Irvina Lenroota.

Harding rozhodl, že viceprezident bude nově přítomen všem jednáním vlády. To do té doby nebylo zvykem.

Když Harding s Coolidgem přišli, nezaměstnanost dosahovala téměř dvanácti procent. I v důsledku zapojení USA do první světové války stouplo federální zadlužení v letech 1916 až 1919 z půldruhé miliardy na 24 miliard dolarů.

Hardingově vládě se do roku 1924 podařilo snížit meziroční výdaje federálního rozpočtu o neuvěřitelných 43 procent, z 5,1 miliardy na 2,4 miliardy. Daňové výměry z let 1921, 1924 a 1926 postupně snížily nejvyšší daňovou sazbu ze 73 na 24 procent. Takřka revoluce.

V srpnu roku 1923 prezident Harding nečekaně zemřel, zřejmě v důsledku srdečního selhání. Prezidentský úřad okamžitě převzal viceprezident Coolidge. Dokončil Hardingův mandát a roku 1924 se v prezidentských volbách nechal zvolit na další funkční období.

Občanská práva

Coolidge bral velmi vážně hodnoty ukotvené v Deklaraci nezávislosti a americké ústavě. Zejména kladl důraz na rovná občanská práva, vyjádřená následující větou Deklarace nezávislosti: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Roku 1924 v odpovědi na dopis prohlašující Spojené státy za „zemi bílého muže“ napsal: „Naše ústava zaručuje rovná práva všem našim občanům bez diskriminace na základě rasy nebo barvy kůže. Složil jsem přísahu, že budu tuto ústavu podporovat. Je zdrojem vašich i mých práv. Navrhuji považovat ji za zdroj práv všeho lidu, bez ohledu na víru či rasu, a takto ji i uplatňovat.“

Proto se Coolidge například několikrát pokoušel prosadit zákony zakazující lynčování, které nazval hanebným zločinem. Většina těchto pokusů však v Kongresu narazila na obstrukce zastupitelů opoziční Demokratické strany, především z jižanských států bývalé Konfederace.

Prezident rovněž cíleně odmítal do úřadů jmenovat veřejně známé členy Ku-Klux-Klanu. Tím dosáhl toho, že rasistická organizace v průběhu jeho funkčních období přišla o většinu svého dosavadního vlivu.

Druhého června 1924 podepsal Indian Citizenship Act, který udělil plné americké občanství všem původním obyvatelům země – americkým indiánům. Zákon jim dále zaručoval, že si můžou ponechat kmenovou půdu a veškerá kulturní práva.

Kromě toho Coolidge vehementně bojoval proti rasové segregaci ve veřejné službě zavedené prezidentem Wilsonem. V mnoha případech osobně intervenoval proti těmto praktikám na jednotlivých ministerstvech. Plné vítězství mu však bylo odepřeno. Podobně jako v seriálu Jistě, pane ministře byl jeho vliv v mnoha případech eliminován kariérními úředníky.

Zahraniční politika

Jeho zahraniční politika se vyjadřovala zdrženlivostí, kontrastující s Wilsonovým intervencionismem. Coolidge v roce 1924 stáhl americké jednotky z Dominikánské republiky. Na druhé straně nadále pokračovala americká okupace Nicaraguy a Haiti.

Jeho nejznámější zahraničněpolitickou iniciativou je Briandův-Kellogův pakt. Tato smlouva pojmenovaná po francouzském ministru zahraničí Aristidu Briandovi a Coolidgeovu ministru Franku B. Kelloggovi vylučovala válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů, s výjimkou sebeobrany.

Tato smlouva byla základem potrestání válečných zločinců po druhé světové válce a je od ní odvozeno poválečné mezinárodní právo.

Ekonomická politika

Calvin Coolidge pokračoval v politice svého předchůdce. Dokázal snížit federální dluh o třetinu z 24 miliard dolarů na 16,9 miliardy. Pravidelně hospodařil s přebytkem rozpočtu a přitom stále pokračoval ve snižování daní.

V roce 1918 platili občané v nejnižším příjmovém pásmu federální daň z příjmu šest procent. Roku 1926 už to bylo jen 1,5 procenta. Domácnost s ročním příjmem dvacet tisíc dolarů platila v roce 1918 daň z příjmu dvacet procent. Po Hardingových a Coolidgeových reformách tato domácnost platila šestiprocentní federální daň.

Vedle toho byl Coolidge zavilým bojovníkem proti veškerým dotacím. Největší souboj svedl o subvence zemědělcům. Ty totiž prosazovali politici jeho vlastní strany. Záměrem republikánů McNaryho a Haugena bylo, aby vládní agentura od zemědělců vykupovala přebytky a uměle tak zvyšovala příliš nízké ceny zemědělských produktů.

Zákon dvakrát prošel Kongresem a Coolidge ho pokaždé vetoval. Věřil, že by farmářům nijak nepomohl. V odůvodnění veta napsal, že by tato legislativa pomohla pouze exportérům a rozšířila by federální byrokracii.

Odkaz

Od amerických historiků a akademiků se Coolidge přílišného uznání nedočkal. Často je řazen mezi nejslabší americké prezidenty. Snad proto, že před ním i po něm vládli aktivističtí prezidenti. Před ním to byli Theodore Roosevelt a Woodrow Wilson, po něm Franklin Delano Roosevelt. Všichni tito prezidenti se podíleli na rozrůstání vládních chapadel do dosud nepoznaných míst. Všichni si stavěli monumentální pomníky v podobě megalomanských vládních programů. V ostrém kontrastu pak vyniká Coolidgeova filozofie laissez-faire, která v praxi znamenala, že se podobných podniků nehodlal účastnit. Nakonec jeho krédem bylo, že mnohem důležitější než prosazování dobrých zákonů je bránit přijetí zákonů špatných.

Proto tolika historikům neimponuje. Promyšlené nevměšování vlády do oblastí, jež jí nepřísluší, zaměňují se slabostí a nedostatkem odvahy.

Přesto se mu v posledních letech dostává jisté rehabilitace. Přehodnocování jeho odkazu začalo již za vlády Ronalda Reagana (právě Reaganovou zásluhou) a pokračuje dodnes. Právě dnes, kdy federální dluh dosazuje astronomických částek, imponuje jeho schopnost v praxi realizovat skutečně odpovědnou fiskální politiku.

Pro pravici je pak obzvlášť inspirativní, že dokázal snižovat zadlužení, ale současně i daňovou zátěž.

A liberálové musí zejména ocenit jeho průkopnictví v oblasti občanských práv.