Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jakub Lohniský: Chlapi chtějí všechno naráz, nebaví je courat po obchodech

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
22. 3. 2014
 18 725

„Lidi by tu měli pochopit, že když se jdou v neděli odpoledne projít do centra Prahy, tak by na sebe neměli navléknout tepláky a šusťákovou bundu,“ říká v rozhovoru pro server Peníze.cz zakladatel značky s pánskou módou Le Premier.

Jakub Lohniský: Chlapi chtějí všechno naráz, nebaví je courat po obchodech

Ještě než jsme se s Jakubem Lohniským začali bavit o jeho podnikatelských začátcích a o světě módy, dlouhou dobu jsme probírali situaci na Krymu a problematický vztah Ruska a Západu. Velkou oklikou jsme pak skončili u toho, jak si u jeho firmy Le Premier nechal ušít obleky tým Kontinentální hokejové ligy HC Lev Praha. Díky zahraničním hráčům a trenérům podle něj v klubu vládne vítězný duch. „Když se budete bavit s českým trenérem před play-off a zeptáte se, jestli jeho tým vyhraje pohár, tak vám odpoví, že to bude velmi těžké, že musíte dohromady šestnáctkrát vyhrát, takže je to moc zápasů, při kterých se může stát cokoli. Ale zahraniční kouč vám řekne, máme dobrej tým, věřím, že dojdeme daleko a vyhrát musíme jenom šestnáct zápasů. Tohle zdravé sebevědomí a pozitivní myšlení mi nechybí jen v českém sportu, ale obecně i ve společnosti, v byznysu a v kultuře,“ říká Jakub Lohniský, který je sám příkladem toho, že i když se příliš nedaří, člověk by měl svým vizím věřit a jen tak se nevzdávat. Lehké začátky totiž neměl při zakládání PR agentury ani později s uvedením vlastní módní značky. Svůj podíl v PR agentuře už prodal, naplno se věnuje pánské módě. Za loňský rok si u něj zákazníci nechali na míru ušít přes čtyři tisíce košil a šest set obleků. V plánu pro letošní rok je alespoň třetinový růst. A čísla z ledna a února prý naznačují, že by to neměl být problém.


Měl jste podnikání vždycky v krvi, nebo jste se do vlastního byznysu pustil spíš jen proto, že se naskytla dobrá příležitost?

Je pravda, že mě to k podnikání vždycky určitým způsobem táhlo. Spousta podnikatelů vypráví příběhy, jak už na základce prodávali svačiny nebo rozváželi noviny, aby si mohli koupit nějaké zboží, které pak zase prodávali dál. Já tak aktivní nebyl. Tedy až na jednu výjimku, ale to je spíš takové úsměvné. V devadesátých letech jsem u nás na vesnici dělal vlastní samolepky Nike, Puma a Adidas. Měl jsem tehdy dobrou tiskárnu, koupil jsem si různobarevné samolepicí fólie a pak jsem z nich ten znak vyřezával nožíkem. Kluci si to kupovali a lepili na přilby a na motorky a docela dlouho to frčelo. Pak ale začali řešit, že to vlastně není originál, takže jsem měl po byznyse. (smích)

Po škole jste začínal v PR agentuře, ale celkem rychle jste si založil svoji vlastní. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Kamarád, se kterým jsem dřív pracoval v redakci časopisu o počítačích, mě přetáhnul do Ogilvy. Tehdy jsem o public relations nevěděl v podstatě vůbec nic. Za dva a půl roku jsem se toho ale hodně naučil a řekl si, že to dokážu dělat minimálně stejně dobře i sám. S kolegou Davidem Šimoníkem jsme si proto založili vlastní PR agenturu, prodali auto, abychom měli něco na začátek, a začali shánět první zakázky. Půl roku jsme ale o práci skoro vůbec nezavadili. Většina firem nechtěla spolupracovat s třiadvacetiletým cucákem. My jsme se ale nevzdali a snažili se dál. Zakázky pak naštěstí začaly pomalu přicházet. Zlomové bylo, když jsme jako klienta získali leteckou společnost Sky Europe. Ostatní pak viděli, jak velkou firmu zastupujeme, takže se nás přestali bát.

Jakub Lohniský

Jakub Lohniský

Vystudoval ekonomii a management na VUT v Brně a marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Po škole se řadu let pohyboval v oblasti médií a marketingové komunikace, kde se specializoval na public relations a IT. Spoluzaložil PR agenturu Relative PR a později i módní značku Le Premier, které se teď naplno věnuje. Kromě pánské módy má rád také hokej.

Jak vede cesta od PR agentury k obchodu s pánskou módou?

V roce 2010 jsme si s Davidem řekli, proč se ještě nepustit do nějakého vedlejšího byznysu. Nicméně jsme začali trochu oklikou, přes prádelnu košil. Vydělávalo to ale jen zhruba na náklady, protože tu nebyla dostatečně široká byznys klientela. Zákazníci se nás tam ale pořád ptali, kde si mají kupovat nejlepší košile a kde seženou kravaty. Říkal jsem si, sakra, proč bychom ty lidi měli posílat jinam, když jim to můžeme prodat sami. Tak jsme se pustili do vlastní módní značky. Musím říct, že s notnou dávkou naivity. Spousta lidí mě varovala, že jdu do úplně nového byznysu, o kterém vlastně skoro nic nevím, a že to nemůže dopadnout dobře. Já si ale nedal říct.  

Ještě předtím jste ale začal psát blog o pánské módě Muži v Česku.

Často je to prezentováno tak, že jsem začal psát blog se záměrem, abych si vybudoval určitou komunitu, ze které bych si pak mohl přivádět zákazníky. Tak to ale nebylo. Když jsem s blogem začínal, neměl jsem ještě ani tušení, že se pustím do obchodu s košilemi a obleky.

Otevřít si obchod s košilemi na míru ale přece není jen tak. Člověk musí vědět, kde nakupovat látky, kdo bude košile šít, a tak dále. Jak jsme měli tohle vyřešené?

Původně jsme do toho měli jít ještě s třetím člověkem, který měl z téhle branže dlouholeté zkušenosti. Měl přinést potřebné know-how a kontakty na dodavatele. Nakonec jsme se ale nepohodli a se spoluprací byl konec. To všechno přišlo v době, kdy už jsme měli pronajatý obchod a objednaný nábytek. Kontakty na dodavatele, se kterými jsme počítali, jsme od něj ale ještě neměli a bylo nám jasné, že jsou nenávratně pryč. Věděli jsme, že to je průšvih. Na druhou stranu nás to ale nakoplo, abychom začali okamžitě jednat. Nejdřív jsme se sice museli opít, druhý den večer jsme ale už vyrazili do italského Coma.

Jen tak naslepo?

Cíl byl jasný, chtěli jsme najít dodavatele. Como je proslavené výrobou hedvábí, takže bychom se tam asi vypravili tak jako tak. Problém byl ale v tom, že jsme neměli žádný přímý kontakt. Ubytovali jsme se v hotelu a zeptali se, kde dělají dobré hedvábné výrobky. Hned v prvním místě jsme něco koupili. Pak jsme se ještě vydali do větší výroby, která má vlastní designové oddělení a u které outsourcuje doplňky například Gucci nebo Vuitton. Byli jsme tam někdy na jaře a překvapeně koukáme, že už mají hotovou zimní kolekci. Postupně jsme si to prošli a nějaké zboží objednali. Pak jsme se zeptali, kdy nám to přijde a oni, že prý další rok v únoru. Vůbec jsme totiž nevěděli, jak to normálně při objednávání chodí. Nechtěli jsme ale vypadat jako úplný blbci, tak jsme řekli, jasně, to je v pohodě. V autě pak Davidovi povídám, jestli si uvědomuje, že jsme právě objednali kravaty za několik tisíc eur, které budeme mít v krámě skoro až za rok. Pořád jsme tak neměli skoro co prodávat, takže jsme zase jeli do té první výrobny a nakoupili něco tam. Látky na košile jsme si pak objednali v Miletě v Podkrkonoší. Je pravda, že ty začátky byly hodně hektické.

Jaký jste měli na začátku byznysplán? A jak jste to měli spočítané?

Excel snese vždycky všechno. Na papíře to vypadalo krásně, realita ale byla úplně jiná. Původně jsme z toho nechtěli dělat velký byznys. Říkali jsme si, že bude fajn, když budeme mít malý obchůdek, zaplatíme nájem, jednoho zaměstnance a každý měsíc nám zbyde pár desítek tisíc. Výhoda sice byla, že jsme si na začátku nemuseli brát žádné velké půjčky, ale hodně nás srazilo, že jsme první čtyři měsíce byli vždycky v minusu. Uvědomili jsme si, že budeme muset dělat dvakrát větší obrat, než bylo na začátku v plánu. Taky jsme to mohli risknout a vrazit spoustu peněz do marketingu a doufat, že se to chytne tímhle způsobem. Kdyby ale selhala i tahle cesta, tak bychom byli až po uši zadlužení.

Nepřemýšleli jste tehdy o tom, že to vzdáte?

V jednu chvíli asi ano. Řekli jsme si ale, že to ještě nějakou dobu vydržíme. Samospádem jsme pak dojeli až do období předvánočních nákupů. Najednou se nám čtyřnásobně zvýšil obrat, lidi hodně kupovali dárkové poukázky. To nám pomohlo s cashflow. Zákazníci se pak začali vracet a ten původní srab byl definitivně pryč. Nakonec jsme teda měli docela kliku. Kdybychom obchod otevírali už na začátku roku, a ne až v létě, tak jsme nemuseli do Vánoc ani vydržet.

A kde jste hledali firmu, která vám bude šít?

Věděli jsme o jedné dobré dílně na Slovensku. Je to taková menší rodinná firma, která to dělá už přes dvacet let. Šije několika značkám naráz. My jsme pro ně teď z hlediska obleků největší zákazník, v košilích jsme pak za jednou německou značkou druzí. Ideální je samozřejmě to, když máte vlastní dílnu. Na to je ale potřeba větší objem. Jednou toho snad taky dosáhneme. Teď jsme ale maximálně spokojení. Na Slovensku jsou hodně flexibilní. Když je nutné něco narychlo udělat, tak to není žádný problém.

Necháváte si něco šít na míru?

Jak jste se postupně dostali k tomu, že budete nabízet i boty a obleky na míru? Košile vám byly málo?

Zákazníci nám říkali, že máme sice super košile, ale u konkurence si prý můžou rovnou koupit i obleky a boty. Chlapi totiž chtějí nakupovat všechno naráz. Nebaví je courat po obchodech a hledat. Nejlepší pro ně je, když vědí, kde seženou dobré zboží a pak se tam už pořád vrací. Toho jsme chtěli dosáhnout i u nás. Viděli jsme, že jestli budeme mít jen košile a kravaty, tak o zákazníky přijdeme.

Jedním z vašich klientů je i hokejový tým HC Lev Praha. Jak tahle spolupráce vznikla?

Jeden z manažerů holdingu ČKD si u nás nechal ušít oblek. Pak se ještě několikrát vrátil kvůli košilím. Najednou nadhodil, že by asi potřeboval ušít obleky pro jeden hokejový tým. Hned jsem sondoval, o jaký tým jde, protože jsme už v minulosti jednali s některými fotbalovými a hokejovými kluby, ale vždycky to ztroskotalo na tom, že se jim to zdálo být moc drahé. Nakonec jsem tedy pro Lva udělal kalkulaci v několika cenových kategoriích, ale popravdě jsem si od toho moc nesliboval. Myslel jsem si, že budou chtít ušetřit a radši půjdou do nějaké konfekce, nebo si řeknou, že vlastně obleky vůbec nepotřebují. Vedení klubu se ale jasně vyjádřilo, že jestli mají být na úrovni, tak se vším, co k tomu patří. Nechtěli, aby je jejich hokejové hvězdy reprezentovaly v teplákách.

Vaše spolupráce se ale nakonec protáhla…

Ano, původně byla zakázka domluvená tak, že se tam třikrát čtyřikrát objevíme, všechno se naměří a nazkouší, ušije, naposledy doladí a tím to hasne. Soupiska se jim ale hodně měnila a do týmu pořád přicházeli noví hráči, takže jsme pro ně šili dál a nakonec jsem tam byl od srpna víc než třicetkrát. Mám ten tým rád. Klidně si na ně vsaďte, letos dojdou minimálně do finále KHL.

Na téhle spolupráci nám také hodně pomohlo taky to, že jsme se v rámci barteru domluvili na reklamě, kterou měl Le Premier na mantinelu během letního turnaje v Praze. Dávali to v televizi, dost mě překvapilo, jakou to mělo odezvu. Spousta klientů nás hned chválila. Pro image firmy to bylo hodně dobré. Lidi si začali říkat, že když máme reklamu na hokeji, tak už asi nebudeme úplně malá firma.

To bych popravdě nečekal. Když se v televizi dívám na hokej, tak na ledě kvůli reklamním plochám skoro nevidím puk a hokejisti jsou ověšeni reklamami jako vánoční stromeček ozdobami. Ve finále mi pak z té změti firem a značek nezůstane v hlavě vůbec žádná.

Máte pravdu, že u klubů v české extralize je to extrém. V KHL to ale naštěstí není s reklamami tak hrozné. Je jich tam jen pár. Při tom turnaji jsme měli navíc štěstí, že naše logo bylo uprostřed přímo proti kamerám, takže to během zápasu zabírali často.

Propojeno!

O marketingu a oděvním průmyslu s majitelem firmy, která obléká české olympioniky, Václavem Hrbkem:

Když se na posledních dvou olympiádách psalo o olympijských kolekcích, kterými se na hrách jednotlivé výpravy prezentovaly, tak jste vždy patřil mezi kritiky oblečení našich sportovců. Co se vám na olympijských kolekcích Alpine Pro nelíbilo?

Já si nemyslím, že by to dělali špatně. V Londýně jsem sice musel kroutit hlavou nad těmi holínkami, z marketingového hlediska to byl ale skvělý tah. Všichni o tom mluvili, česká výprava by těžko získala větší pozornost. To zas klobouk dolů. Na druhou stranu, holínky jsou samy o sobě ošklivé. O tom nemá cenu diskutovat. Mě ale spíš vadí, že čeští sportovci pořád nedokázali vybřednout z toho outdoorového stylu. Proč si nevzít na slavnostní ceremoniál něco elegantnějšího? Nizozemská nebo americká výprava to tak měla. Když tam pak přijdou naši sportovci v holínkách a šusťákovce, tak to navíc nedává moc dobrý signál do společnosti.

Jak to myslíte?

Já i někteří kolegové z konkurence se snažíme, aby se u nás lidi dobře oblékali. Aby věděli, kdy si mají vzít co na sebe. Když pak někdo vidí v televizi sportovce, jak na slavnostním ceremoniálu přebírá zlatou medaili v holínkách, tak ta moje snaha přichází vniveč. Lidi by tu měli prostě pochopit, že když se jdou v neděli odpoledne projít do centra Prahy, tak by si na sebe neměli navléknout tepláky a šusťákovou bundu.

Pokračování za týden: Oblek vybírejte raději bez manželky

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

marketingoblečenípodnikáníživotní styl
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo