Americká psychóza

Zmírající velmoci bývají na pokraji soumraku zachváceny odtržením od skutečnosti. I Spojené státy dnes žijí v zajetí iluzí. Veškerou svou emocionální a intelektuální energii vynakládají na banality a absurdity. Nechávají se unášet mělkými jevištními efekty kultury celebrit, zatímco zdi se drolí. Tato kultura bezmyšlenkovitě legitimuje mrzký voyeurismus, sledování bolesti, ponižování, slabosti a zrazování ostatních lidí. Den za dnem, jeden příbeh plný křiklavých podrobností za druhým, ať už jde Michaela Jackson, Britney Spearsovou (nebo Miley Cyrusovou), upoutává pozornost celé země… navzdory kolapsům bank, válkám, narůstající chudobě nebo kriminalitě finančníků.

Kdo prohraje, je nic

Hodnoty, které udržují národní stát a na kterých stojí společnost, od poctivosti a obětavosti k upřímnosti a ochotě sdílet, se každý večer zesměšňují v televizi, když z různých reality šou vyřazují balíky dost hloupé na to, aby lpěli na takových zastaralých zásadách chování. Jejich protihráči, bažící po tučné výhře a šanci na prchavou slávu, povzbuzováni miliony televizních diváků, nechávají všechny nechtěné „zmizet“. V závěrečných titulcích každé epizody reality show Amerika hledá topmodelku nepostupující soutěžící mažou ze skupinového portrétu na obrazovce. Všichni, kteří byli vyřazeni, se (přinejmenším v očích televizních diváků) stávají neosobami. Celebrity, které už nedokážou přitahovat zájem veřejnosti (ani v dobrém, ani ve zlém), prostě zmizí. Jak nás tyto pořady vytrvale učí, žijeme v brutálním světě tvrdé konkurence a neustálého boje o pozornost a „popularitu“ za každou cenu.

Naše kultura do očí bijícího vzývání já, pevně zakořeněného v americkém charakteru, připouští ponižování všech, kteří nám odporují. Dokonce věříme, že protože jsme schopni vést válku, máme na to také právo. Ti, kteří prohrají, si zaslouží být vymazáni. Všichni, kteří selžou nebo jsou považováni za ošklivé, nevzdělané či chudé, by se měli znevažovat a zesměšňovat. Lidské bytosti se použijí a odhodí jako plastové obaly od rychlého občerstvení. A řada nepotřebných lidských bytostí zaplavuje úřady práce, vězení a veřejné jídelny.

Zisk je ospravedlněn ziskem

Je to kult já, který ničí Spojené státy. Tento kult v sobě nese klasické rysy psychopata: povrchní šarm, pompéznost, namyšlenost, potřebu nepřetržité stimulace, sklon k lhaní, klamání, manipulaci a neschopnost cítit lítost a vinu. Michael Jackson – jeho prapodivnými manželstvími a portréty ve stylu královské rodiny počínaje a jeho nenasytnou touhou po nejnovějších vymoženostech a problematickým vztahem k chlapcům konče – byl ukázkový příklad. Tuto morálku prosazují také obchodními společnosti. Morálka nespoutaného kapitalismu. Mylná domněnka, že osobitý styl a osobní vzestup, nesprávně zaměňované za individualismus, jsou to samé jako demokratická rovnost. Celonárodní velebení obrazu místo podstaty, iluze místo pravdy. Důvod, proč investiční bankéři nechápavě mrkají, když se jich zeptáte, jestli jsou morální miliardové výnosy, získané prodejem bezcenných toxických aktiv investorům.

Kultu vlastního já nám přiznává právo dostat všechno, po čem toužíme. Můžeme dělat cokoliv, dokonce i ponižovat a ničit lidi kolem nás, včetně svých přátel, abychom vydělali peníze, byli šťastní a stali se slavnými. V momentě, kdy dosáhneme slávy a bohatství, stávají se svým vlastním ospravedlněním, svou vlastní morálností. Jak se k nim člověk propracoval, je naprosto nepodstatné. Právě tahle zvrácená logika nám dala investiční společnosti, jako je Goldman Sachs, které zcela záměrně obrátily světovou ekonomiku vzhůru nohama a ukradly peníze milionům drobných akcionářů, kteří nakoupili podíly v těchto společnostech s myšlenkou na důchod či studium na vysoké škole. Ředitelé zmíněných korporací odkráčeli se stovkami milionů dolarů na prémiích a odstupném. Tak jako odcházejí vítězové televizních reality show, kteří lhali a manipulovali s ostatními, aby uspěli. Etika Wall Street je stejná jako etika celebrit. Splynuly v jeden bizarní, zvrhlý hodnotový systém, a tím jsme zcela přišli o možnost, že by se země vrátila do světa založeného na skutečnosti nebo se alespoň vyhnula vnitřnímu kolapsu. Společnost, která nedokáže rozlišovat mezi realitou a iluzí, zanikne.

Tváří v tvář zhoubě sníme svůj sen

Jak se ale blížíme ke kolapsu, přitažlivé iluze, které nabízí konzumní kultura, se před většinou občanů postupně rozplývají. Schopnost korporativního státu uspokojit zemi poskytováním úvěrů a levného zboží je dávno ta tam. Pracovní místa, která rušíme, už se neobnoví, jak tiše připouští i ekonom Bílého domu Lawrence Summers, když hovoří o „oživení bez nových pracovních příležitostí“ („jobless recovery”). Domněnka, že demokracie spočívá v možnosti výběru mezi konkurenčními značkami a v hromadění obrovského množství osobního majetku na úkor ostatních, se nyní ukázala jako lichá. Svoboda už nadále nemůže být spojována s volným trhem. Dřina chudých se rychle stává dřinou střední třídy, zvláště když se vyčerpá pojištění pro případ nezaměstnanosti. A třídní boj, kdysi pohřbený pod šťastnou iluzí, že všichni se dočkáme věku prosperity díky svobodnému kapitalismu, se vrací s novou silou.

Amerika jde ke dnu pod tíhou bilionových dluhů, které nemůže nikdy splatit, a snaží se udržet nad vodou tím, že každý den horečně prodává státní dluhopisy v hodnotě dvou miliard dolarů Číňanům. Naše země už viděla 2,8 milionu lidí, kteří v roce 2009 přišli o své domovy kvůli dluhům a exekucím (skoro osm tisíc lidí denně), a nečinně sleduje, jak se k nim letos přidává 2,4 milionu dalších. Odmítá trestně stíhat Bushovu administrativu za očividné válečné zločiny, včetně použití mučení, a nespatřuje žádné důvody ke zrušení Bushových zákonů o státním tajemství nebo k obnovení habeas corpus, zákazu zatýkání bez soudního příkazu. Infrastruktura se rozpadá. Rozpočtové deficity tlačí jednotlivé státy k bankrotům a vynucují si uzavírání všeho, od škol po parky. Války v Iráku a Afghánistánu, za které už se rozházely biliony dolarů, se zdají být bez konce. 50 milionů Američanů žije v opravdové bídě a desítky milionů Američanů spadají do kategorie „na pokraji chudoby“. Jeden z osmi Američanů – a jedno ze čtyř dětí – jsou závislí na potravinových poukázkách, aby vůbec měli co jíst. A přesto, uprostřed toho všeho, jsme dál zemí rozežíranou šťastnými řečmi a šťastnými myšlenkami. I nadále bereme za svou iluzi nevyhnutelného pokroku, osobního úspěchu a vzrůstající prosperity. Realita nám nijak nepřekáží ve snění.

Počátek temného věku

Pokud nějaká kultura žije v iluzi, udržuje se permanentně ve stavu dětinskosti. Jak se propast mezi realitou a iluzí zvětšuje a začínáme chápat, že to je náš dům, který bude zabaven, a naše pracovní místo, jež se ruší, reagujeme jako děti. Křičíme a voláme po zachránci, který nám slíbí pomstu, morální obrodu a slávu. Nic nového pod sluncem. Zlostná a neochabující nevole podvedených a rozezlených lidí, nepřipravených intelektuálně, emocionálně ani psychicky na kolaps, smete z cesty demokraty a většinu republikánů a uvede Ameriku do nového temného věku. Ekonomický kolaps v Jugoslávii dal světu Slobodana Miloševiče. Výmarská republika vyvrhla Adolfa Hitlera. Zánik carského Ruska otevřel dveře Leninovi a bolševikům. Skupina protofašistických podivínů, od křesťanských demagogů po uřvané moderátory televizních talk show, které naivně pouštíme z hlavy jako bezvýznamné blázny, si najde přívržence díky slibům o odplatě a morální obnově. A stejně jako ve všech totalitních společnostech se ti, kteří neprojeví loajálnost iluzím předepsaným státem, stanou pronásledovanými vyděděnci.

„Bezpečnostní mechanismy“, nebo touha po moci?

Úpadek amerického impéria začal už dávno před současným kolapsem ekonomiky nebo válkami v Afghánistánu a Iráku. Dávno před první válkou v Zálivu a Ronaldem Reaganem. Všechno začalo, když jsme, slovy harvardského historika Charlese Maiera, prošli proměnou ze „země produkce“ na „zemi spotřeby“. Ke konci války ve Vietnamu, když náklady na válčení ujídaly z projektu „velké společnosti“ Lyndona Johnsona a domácí těžbu ropy postihl nezadržitelný pokles, už proměna naší země z primárně produkující na primárně konzumující byla dokonána. Začali jsme si půjčovat, abychom udrželi spotřebu i celou zemi na úrovni, kterou jsme si už nemohli dovolit. Uchýlili jsme se k využití síly, zejména na Blízkém východě, abychom uhasili svou palčivou touhu po levné ropě. Skutečný růst a prosperitu jsme nahradili iluzí růstu a prosperity. Nyní nastal čas vyrovnat účty. Nejnebezpečnějšími nepřáteli Ameriky nejsou islámští radikálové, ale ti, kdo nám prodali zvrácenou ideologii volnotržního kapitalismu a globalizace. Rozmetali tím na kousky samotné základy naší společnosti. V 17. století by byli takoví spekulanti oběšeni. Dnes řídí vládu a plýtvají miliardami dolarů z příspěvků daňových poplatníků.

Jak se tlak stupňuje a zoufalství a beznaděj zachvacují stále větší část obyvatel, posilují se korporátní i vládní opatření, aby se zabránilo občanským nepokojům a nestabilitě. Vznik korporativního státu vždy znamená vznik bezpečnostních mechanismů. Proto Bílý dům za Bushe protlačil protiteroristický Patriot Act (a jeho dodatek), prosadil pozastavení habeas corpus, zavedl politiku mimořádného vydávání podezřelých, neoprávněné odposlechy amerických občanů a zmařil snahu zajistit svobodné a spravedlivé volby pomocí ověřitelného sčítání hlasů. Motivací všech těchto opatření není boj proti terorismu ani zvýšení národní bezpečnosti. Je to touha po neomezené moci. Je to snaha ovládat nás.

Vzhůru do podzemí

A přesto všechno, tváří v tvář katastrofě, nás masová kultura nepřestává ujišťovat, že pokud zavřeme oči a představíme si, co chceme, uvěříme v sebe sama, řekneme Bohu, že věříme na zázraky, napojíme se na svoji vnitřní sílu, pochopíme, že jsme výjimeční, zaměříme se na pocity štěstí, naše životy budou harmonické a naplněné. Tento kulturní únik do iluze, ať už propagovaný psychology, Hollywoodem nebo křesťanskými kazateli, je ale pouze projevem našich zbožných přání. Přeměňuje bezcenné hypotéky a dluhy na bohatství. Mění ničení naší výrobní základny na příležitost k růstu. Proměňuje odcizení a úzkost v radostnou konformitu. Dělá z národa, který vede nelegální války a spravuje trestní kolonie na moři, kde otevřeně praktikuje mučení, tu nejskvělejší demokracii na světě. A brání nám v tom, abychom projevili nesouhlas.

Hnutí odporu budou muset svoje vzory hledat v temné době otroctví, desetiletích útlaku v Sovětském svazu nebo fašismu. Už nepůjde o možnost reformovat systém, ale o záchranu pravdy, slušnosti a kultury před úplným znehodnocením. Bude to vyžadovat jakýsi schizofrenní způsob života, charakteristický pro všechny totalitní společnosti. Naše soukromé a veřejné chování bude muset mnohdy stát v ostrém kontrastu. Projevy odporu budou často sotva patrné. Budeme je provádět nikoli kvůli okamžitým výsledkům, ale pro uplatnění naší mravní integrity. Revolta bude mít podstatný, i když těžko definovatelný cíl. Čím více se vzdálíme od oficiální kultury, tím snáz budeme moci dávat našim životům smysl, budeme schopni postavit si zeď proti záplavě iluzí šířených masovou kulturou a tím spíš si udržíme zdravý rozum v šíleném světě. Naším hlavním cílem bude schopnost vytrvat.

Z anglického originálu, publikovaného v magazínu Adbusters, pro Finmag přeložila Eva Kociánová. Mezititulky Finmag