Základní slova 36: Rozprava o zájmu v právu

Irena Válová:

Stalo se velkou módou mezi politiky, že když nevědí kudy kam nebo nemají odvahu říkat věci popravdě, prohlásí je za věc veřejného zájmu.

A tak se zákonem ve veřejném zájmu vyvlastní majitelé pozemku kvůli stavbě fabriky nebo dálnice nebo naopak u jiného politického aktu „není shledán výrazný veřejný zájem“. Jsou to takové podivnosti: v zájmu veřejném se provozuje televize nebo jsou odebírány děti rodičům.

Avšak existuje vůbec veřejný zájem? Nejde ve skutečnosti o obyčejný státní zájem? Nebo je to nějaký zájem všech lidí? To se zdá nepravděpodobné, protože pokud by zákonodárce nebo obecně politik počítal se „zájmem všech lidí“, tak by nutně musel navrhovat zákony odrážející realitu například ve vědě, zákony pro blízkou budoucnost, kdy pokrok s sebou přináší dlouhověkost, takřka revoluční postupy ve zdravotnictví, a tím ve zdravotnickém zákonodárství pro všechny. A to se neděje, přestože zákony ve veřejném zájmu se dnes hájí levicové i pravicové strany; ostatně i jejich samotná existence (těch stran) je prý ve veřejném zájmu…

Bez ohledu na předchozí debatu o veřejném a soukromém, ví někdo, co je veřejný zájem? Nebo jde jen o politicky korektní, tedy skutečnost zastírající slovní spojení? 

Aleš Pejchal:

Alexis de Tocqueville věděl o veřejném zájmu asi toto: „Když se demokratický stát změní v absolutní monarchii, vede to na jistou dobu k velkému materiálnímu rozmachu, protože aktivita, která se před tím zaměřovala na veřejné záležitosti i na záležitosti soukromé, se náhle koncentruje jen na problémy soukromé; ale pohyb se brzy zpomaluje a rozvoj produkce se zastavuje.“

Sice trochu odlišným způsobem, ale v konečném výsledku naprosto shodně, působila v naší republice doba nedávno minulá, kdy absolutní moc byla představována ne monarchou, ale sekretariátem komunistické strany. Lidé postupně upřednostnili jenom své osobní a soukromé zájmy. Jedni z čistě osobních pohnutek do oné komunistické strany vstupovali – jen proto, aby vylepšili pozici sobě či svým dětem, druzí veškerou svoji aktivitu směřovali do zvelebování svých chalup, chat či chatek. Společenství lidí v zemi postupně chátralo jak duchovně, tak materiálně, pohyb se zpomaloval a zpomaloval, produkce se zastavovala…

Definice veřejného zájmu v právní nauce neexistuje, a přitom právo s tímto pojmem hojně nakládá. Ideálem by byl samozřejmě stav společenství, ve kterém by si jeho členové dokázali vždy sami říci asi toto. Tady je můj dům a zahrada, do toho mi nikdo nebude nic říkat, ale před okny je ulice a o tu se musím postarat s ostatními, protože za její stav jsme všichni dohromady odpovědni a všichni dohromady z těch domů a zahrad chceme, aby před nimi byly pěkné chodníky a kvalitní osvětlení, aby i ti, kteří v té naší ulici nebydlí, z ní měli hezký pocit a ty svoje ulice si udělali také tak pěkně, trochu i pro nás.

Takové společenství neexistuje a existovat nebude.

Tudíž onen „veřejný zájem“ o hezkou ulici je spojen pokaždé s nějakým mocenským rozhodnutím – a to se mnohému nelíbí a všem líbit nemůže.

Veřejný zájem má proto formu obecní, jindy regionální, samozřejmě především státní a někdy i mezinárodní. Podle toho, která z veřejných mocí o jeho podobě rozhodne. Zájem veřejný nutně musí co nejvíc šetřit zájem soukromý toho kterého jednotlivce (aby se ze zájmu nestala zvůle moci), na druhé straně každý zájem soukromý si musí být vědom svých mezí, které vytyčuje jiný soukromý zájem či množina zájmů obsažená v rozhodnutí veřejné moci. Najít ideální rovnováhu mezi zájmy veřejnými a soukromými nelze, neboť každé společenství lidí se vždy rozvíjí spontánně a spontaneita vylučuje zcela pevně daná pravidla. Dalo by se hovořit i o většině či menšině soukromých zájmů, jejichž síla je jednou vyjádřena počtem lidí v zájmové skupině, jindy velikostí bohatství a potřetí silou vlivu na veřejnou moc. V demokratickém společenství bych však těžko připouštěl skutečnost, že by veřejný zájem pouze halil soukromý zájem jedince.

Asi si nedovedeme představit společenství lidí bez silnic mezi městy, železnic, pro plavbu lodí regulovaných řek, města bez veřejného osvětlení nebo bez kanalizace. Na tom všem máme i svůj soukromý zájem a přitom ve vztahu k těmto věcem nejsme ani vlastníky, nájemci či pronajímateli, pouze je užíváme za menší či větší peníz v podobě daní nebo poplatků. Náš vztah k těmto věcem je složitější a zároveň anonymnější než vztah k věcem, které přímo vlastníme či si je pronajímáme.

To, jak se v otázkách veřejného zájmu někdy vyjadřují politici, bývá až komické nebo i smutné. Proto je nutné, aby si každý člen společenství uvědomoval význam jednotlivých věcí veřejných a dokázal se popletenému politikovi vysmát či s ostatními prosadit skutečně potřebnou společnou věc.

Aby to nebylo jednoduché, s rychlostí vývoje a především materiálního blahobytu lidského společenství se také velice rychle mění jeho potřeby. Co včera bylo v zájmu takřka všech, může být dneska zcela bez významu. A tak se nedivme politikům, když to občas spletou.