Základní slova 33: Rozprava o pestrosti práva a politiky

30. 9. 2013

„Při čtení o ‚politice a její pravdě‘ člověka napadne, jak blízko k sobě mají dvě slova: pravda a právo. Jako by ze statě o politice a pravdě vyplývalo, že práva vycházejí lidských pravd, jsou odvozena od pravd lidí. Odtud už je ale blízko k úvaze, zda existují univerzální lidská práva, jestliže neexistují univerzální lidské pravdy,“ začíná svou úvahu žurnalistka Irena Válová. Jak se k ní postaví právník Aleš Pejchal?

Základní slova 33: Rozprava o pestrosti práva a politiky

Víme, že vývoj světa je asynchronní, tedy nejednotný v čase, a nejednotný i v místě. Pokud přijmeme úvahu, že právo usměrňuje některé mezilidské vztahy – a dějiny zatím prokázaly, že takto činit lze účinně pouze v jednotce stát, pak se musíme zeptat, kde nachází své oprávnění myšlenka univerzálních lidských práv.

Evropská práva vycházejí ze zkušeností, historie, mocenských zájmů či zvyků nebo víry národů v Evropě, kde se tyto „pravdy“ přeměnily v systémy práva jednotlivých národů. Proč nepřipustíme, že jiné pravdy, a tedy jiné právo se nachází v arabském světě, jiné v Číně a jiné v Indii? A dokonce zbytky lidožroutských kmenů kdesi na ostrově v Tichomoří nebo v africkém pralese jistě mají své pravdy, a proto i své vlastní právo.

Odkud berou oprávnění ti lidé, kteří bojují za prosazení evropského vidění pravd a práv na – jak se dnes módně říká – na celé planetě? Anebo mají skutečně všichni lidé na všech kontinentech stejná lidská práva – tedy příkladně právo na svobodu slova, právo na majetek, na spravedlivý proces a tak dál, protože jsou lidé?

A nejsou nakonec lidská práva jen nástrojem mocenského boje, ve kterém se pokrytecky měří jiným metrem? Jak můžeme hlasitě uznávat rozličné kultury a vážit si jich, když k této rozmanitosti jistě patří i rozmanitost práv a pravd daného společenství?

Aleš Pejchal:

Nezbývá než začít Herbertem Lionelem Adolphem Hartem: „Existuje jen málo otázek, týkajících se lidské společnosti, které byly kladeny tak vytrvale jako otázka ‚Co je právo?‘ Zároveň existuje jen málo podobných otázek, na něž by seriózní myslitelé odpovídali tak rozmanitě, podivně, a dokonce paradoxně.“ Toto konstatování jedné z nejvýznamnějších postav právní filozofie dvacátého století jsem už citoval při různých příležitostech mnohokrát. A vždy následovalo v mé mysli lakonické – a teď babo raď.

Položená otázka mi však dnes výjimečně pomáhá, neboť „lidská práva“ označuje za nástroj, byť mocenského boje. Právo je skutečně nástrojem, ne boje, ale ochrany lidské svobody. Přesto je však velice těžkým úkolem pokračovat ve vysvětlování, neboť další velikán Matthew H. Kramer o svobodě tvrdí: „Stejně jako ostatní základní pojmy politického myšlení je pojem svobody jak důvěrně známý, tak nesrozumitelný; a jeho nesrozumitelnost je odvozována přinejmenším z jeho známosti.“ No to už by chtělo celý regiment poradních bab pro právníka — anebo nezbude, než použít zdravý selský rozum.

Základem plnohodnotného bytí člověka v jakémkoli společenství je jeho svoboda. Leč co člověk, to jiná představa i jiný pocit svobody. Neboť svoboda, na rozdíl od práva, má svoji velice výraznou emotivní stránku. Jeden nemůže „svobodně dýchat“ v kleci velkoměsta, druhý by se cítil svázán a uzavřen v samotě chaloupky v horách. Především však každý člověk, každá myslící bytost ví, jak svoji svobodu ochránit. Někdy spíše intuitivně, jindy po zralé racionální úvaze. Jen některá zobecněná pravidla této ochrany představují právo, tedy taková pravidla, jejichž naplnění nehledá člověk jenom sám u sebe, ale i u garanta vymožení těchto pravidel, zpravidla u státu, výjimečně u nadstátní organizace, která však namnoze není garantem ale pouhým deklarantem takovýchto pravidel.

Pojem „lidská práva“ je sám o sobě dost hrozný a zavádějící. Nepředstavuje množinu všech přirozených nástrojů ochrany svobody kteréhokoli člověka, ale pouze několik pravidel této ochrany, jejichž vymožení je garantováno společenstvím svobodných lidí. Jako jakoukoli ochranu nelze ani „lidská práva“ (těch několik málo pravidel) vnucovat někomu, kdo nemá ani v nejmenším potřebu se vymožení těchto pravidel dovolávat. Je nesmírně módní bojovat za dodržování „lidských práv“ pro někoho jiného. Osobně však dávám přednost postojům – nechat každého svobodně žít po svém, a pokud mi neškodí, nebudu já jakkoli do jeho žití zasahovat.

Jestliže evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod upravuje ochranu práva vlastnického, pak si je zapotřebí uvědomit, že pojem vlastnictví je jinak chápán ve Velké Britanii, jinak v Turecku a jinak v České republice, a přitom jsem vyjmenoval signatáře této – pro všechny stejné – úmluvy. A to už vůbec nemluvím o právu uzavřít manželství, kde rozličnost pojímání tohoto stavu nedává jen státní příslušnost toho kterého Evropana, ale i příslušnost v rámci jednoho státu k nepřebernému množství náboženství či naopak bezvěrectví.

Ale je tu i něco jiného. Newyorská úmluva již padesát let umožňuje stranám obchodní smlouvy zvolit si pro svůj spor arbitráž kdekoli na světě, tedy v těch státech, které tuto úmluvu podepsaly. A Haagská konvence přijatá v roce 2005 by měla totéž umožňovat i při výběru soudu. Obchod začíná mít obdobná pravidla všude. Mnohokrát jsem slyšel postesknutí významných manažerů či vlastníků obchodních společností. „Já toho nechci moc. Já chci jen obchodovat za stejných podmínek a pravidel jak v Itálii, tak v Bangladéši nebo v Chile.“ Že chtějí strašlivě mnoho a že je to naprosto nepřirozené, si už uvědomují daleko méně.

Snad ani nejde tolik o moc, ale o touhu po snadnosti, jednoduchosti a hlavně organizovanosti v obchodu, které by přinesly snazší zisk. Popření spontaneity lidského života však s sebou přináší velice nepříjemné jevy v podobě rasových, náboženských a v konečné fázi i mezistátních střetů. „Svobodné obchodování“ se velice často nemá rádo se svobodou jednotlivce a zůstává otázkou, jak dlouho budou jednotlivá lidská společenství raději chránit „lidská práva“ než svobodu každého příslušníka společenství.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Právo a politika

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35... Více

Další články autora