Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pokora libertariánů a domýšlivost sociálních inženýrů

Politické filozofii libertarianismu se dostává v pokrizových letech dříve nevídaného zájmu, a to jak mezi novými příznivci, tak i nelítostnými kritiky. Kde byly libertariánské postoje dříve zcela ignorovány, tam jsou dnes zesměšňovány a vláčeny blátem. Na tom by nebylo ani tak nic špatného – na poli myšlenek neexistuje nic jako špatná publicita; jen myšlenky, o kterých se mluví, jsou skutečně živé. Mnozí z kritiků však tuto filozofii zjevně nechápou, ačkoli její základ je velice jednoduchý. Pojďme si jej osvětlit.

Zeptáte-li se typického libertariána na to, proč přijal za svou filozofii svobody, pravděpodobně si vyslechnete přednášku o ekonomické efektivnosti tržního uspořádání, o respektu k jedinečnosti každého jedince, či o nenávisti k chladné mašinérii státního aparátu. Ačkoli jsou všechna tato témata nedělitelnou součástí libertarianismu, jeho podstata leží v něčem jiném. Základním stavebním kamenem libertarianismu je především pokora. Pokora tváří v tvář složitosti lidské společnosti.

Palčivé otázky a nejisté odpovědi

Jakou měnou by měli lidé platit? Jak nejlépe vzdělávat děti? Jak se nejlépe připravit na penzi? Kde má sociální inženýr jasno, libertarián upřímně odpoví, že neví; chápe totiž, že tisíce a miliony vzájemně nezávislých jedinců přijdou na všestranně nejvhodnější řešení rychleji a za nižších nákladů než úzká skupinka vládních expertů. Existuje koneckonců na položené dotazy jediná správná odpověď?

Paradoxní je, že kritici libertariánům často vytýkají, že vidí svět černobíle a nabízejí jednoduché až primitivní recepty na neduhy dnešní doby. „Pro vás je to jen samá privatizace a deregulace, neznáte snad jiná řešení? Komplexní problémy si žádají komplexní přístupy, například v podobě partnerství veřejného a soukromého sektoru,“ praví zdánlivě rozumně. Při potyčce s problémem však není zrádnějšího řešení než některé způsoby jeho řešení předem vyloučit. Libertariánský přístup spočívá v ponechání otevřených možností – již zmíněná privatizace a deregulace totiž neznamená nic jiného, než uvolnění dříve svázaných rukou řešitelů všemožných problémů. 

Snaha o organizaci společnosti „shora“ je odsouzena k selhání právě v důsledku neuchopitelné složitosti. Dílčí selhání obdobných snah můžeme pozorovat v podobě takzvaných neočekávaných důsledků – vyšší nezaměstnanost vlivem regulace pracovního trhu, kriminalita spojená s drogovou prohibicí či nafukování investičních bublin jako důsledek monetární politiky.

Předlistopadová éra nás poučila o problémech plynoucích z centrálního plánování spotřebního zboží, jako jsou chronický nedostatek a nízká kvalita. Záhadou ovšem zůstává, proč jsou někteří stále přesvědčeni, že v jiných oblastech – a to oblastech mnohem důležitějších a složitějších – tento způsob organizace funguje a fungovat může, ba dokonce musí. Centrální plánování selhává, ať je jeho cílem výroba bot, pravidel, či peněz. Neselhává proto, že by byl prováděn špatnými lidmi či na základě špatných motivací, nýbrž proto, že potlačuje informace v podobě tržních cen, které jsou k racionálnímu rozhodování klíčovým prvkem. Ludwig von Mises trefně označil systém státních intervencí jako „plánovaný chaos“; ničím jiným nebyl v době Sovětského svazu – a není ani v době Evropské unie.

Pošetilost mocných

Politici, centrální bankéři a vysocí úředníci pokorou rozhodně netrpí. Čím dál intenzivnější snaha o regulaci každého aspektu společenského uspořádání svědčí o jejich pošetilé domýšlivosti, kterou neotřásla ani několikaletá hospodářská krize způsobená jejich vlastními manipulacemi.

Ve slovnících mocných byla pokora nahrazena expertními komisemi, analýzami, statistikami a „dynamickými stochastickými modely všeobecné rovnováhy“. Snaží se přesvědčit sami sebe i všechny okolo, že s moderními metodami je centrální plánování uskutečnitelné; a ačkoli reálné výsledky svého snažení zlepšit nedokážou, zdání o své důležitosti se jim daří budovat skvěle. Jejich úspěch v této druhé kategorii je koneckonců pochopitelný – důvěra v abstraktní řád „neviditelné ruky trhu“ je mnohem méně intuitivní než uspokojivá jistota ztělesněná konkrétními jedinci a institucemi, kteří mají řešení společenských problémů v popisu práce.   

Absence pokory představuje v kombinaci s mocí zbraň hromadného ničení. Jen během krátkého období posledních sta let bylo lidstvo několikanásobným svědkem katastrofy, která nastane, když ve svých rukou nahromadí moc jedinec či úzká skupina přesvědčená o svém oprávnění řídit životy druhých.

Společnost dvacátého prvního století je bezpochyby tou nejsložitější v historii lidstva. Nikdy dříve nebyl svět tak malý ve smyslu vzdáleností a komunikačních možností a zároveň tak velký ve smyslu neomezených příležitostí ke vzájemnému obchodnímu, kulturnímu a informačnímu obohacení. Nikdy dříve nebyla společnost tak křehká a nikdy nevyžadovala tolik pokory jako dnes.

Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Josef Tětek

Josef Tětek

Autor pracuje jako analytik, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě, kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institut, člen správní rady Liberálního institutu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 141 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Žaloudek | 25. 9. 2013 13:05

Kolikrát to zde již bylo psáno?
V historii se anarchie už velmi dobře osvědčila. Příkladem budiž Island, který byl od svého osídlení téměř tisíciletou anarchií - tak dlouho zdaleka nevydržela žádná demokracie (ani drtivá většina států). Zatímco se státy v Evropě masakrovaly v krutých válkách, na Islandu k ničemu podobnému nedocházelo (ani když jej Dánsko prohlásilo za své území, leč reálně prosazovat tam svou vládu nedokázalo).
Dalším příkladem fungujícího anarchokapitalismu byly Spojené státy v období kolonizace. Navzdory tomu, co ukazují westerny, byla kriminalita v té době výrazně nižší než v současnosti; nejen v absolutních číslech, ale i v přepočtu na obyvatele. S původními obyvateli vycházeli kolonizátoři dobře (kupovali od nich půdu a uzavírali smlouvy, které byly dodržovány), dokud tam evropské státy neposlaly armádu.
Jiným příkladem může být středověké Irsko, leč existují dohady o tom, zda lze tuto společnost označit za anarchistickou; na jednu stranu neexistovala žádná irská centrální vláda, avšak na stranu druhou bylo mnoho různých území v různých dobách ovládáno místními warlordy, přičemž míra svobody lidí v těchto oblastech se velmi výrazně lišila, někdy byla skutečně vysoká, jindy nikoliv.
V současnosti je nejznámější anarchií patrně Somálsko; pravdou je, že ve srovnání s moderními a vyspělými státy Somálsko nemá šanci uspět. Na druhou stranu žádný soudný anarchista netvrdí, že libovolná anarchie je lepší než libovolný stát; jen že v každém čase a místě je anarchie lepší než stát, což potvrzuje i Somálsko: dokud byl na jeho území stát, situace tam byla výrazně horší než nyní.

A ke srovnání s komunismem -jednak je třeba říci, že komunismus rozhodně není dobrá teorie, neboť je celá založena na učení Karla Marxe, který vycházel z Ricardovy nákladové teorie hodnoty, jež byla vyvrácena Carlem Mengerem již v roce 1870, kdy tento přišel se subjektivní teorií hodnoty. To, že byl tento fakt ignorován těmi, kdo se o sto let později ještě snažili budovat světlé zítřky, nečiní komunismus dobrou teorií.
Teorie komunismu byla vyvrácena mnohem dříve, než se ji skupina ignorantů pokusila prosadit v praxi. Anarchokapitalismus na teoretické rovině doposud vyvrácen nebyl; ano, může se to stát, nicméně dokud to nenastane, měli bychom k němu přistupovat jako k nevyvrácené teorii a nesrovnávat jej s komunismem. Obzvlášť, pokud již úspěšně fungovala.

Btw to, že nikdo nezná všechny zákonitosti fungování ekonomiky a společnosti, je dobrý důvod pro to, aby ji řídila úzká skupinka lidí? Na to skutečně není co říct.
Vždyť právě na tom je celá rakouské ekonomicka škola postavená, na níž stojí anarchokapitalismus! Vymezauje se tak vůčimainstreamové ekonomii, kterou ancap odmítá.
Než tedy odsoudíte libertariánské nebo anarchokapitalistické teorie na základě toho, že „nepočítají se složitostí ekonomiky a reálnými lidmi“, prosím, zkuste si sám pro sebe odpovědět na otázku, zda skutečně k něčemu takovému dochází, případně které konkrétní teze jsou na takových předpokladech založeny.
S tím, proti čemu brojíte, se potkáte jen v mainstreemové ekonomii a instituci státu.

Je hezké tvrdit, že by si to lidé mohli vyzkoušet, když víte, že to není možné a nikdo to nedovolí. Kdo se o to pokusí, bude mu přiložena zbraň k hlavě.

+2
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Mark Defloch | 27. 9. 2013 17:57

"Ta „extrémní názorová sebejistota“, jak tomu říkáte, vede u libertariána k tomu, že se neodvažuje řídit ekonomiku a společnost, porušovat vlastnická práva spoluobčanů, zasahovat do osudů jiných lidí."

Pokud libertarián nehodlá řídit ekonomiku a společnost, tak ať nekandiduje do parlamentu, ať nelobuje u politiků, ať se nesnaží ovlivnit veřejný diskurz svou publicistikou. Pokud nechtějí zasahovat do osudů jiných lidí, tak ať nechají jiné lidi postavit si stát podle vlastních představ a vlastní ideologie, ať už je jakkoliv zvrácená. Ať nám pořád necpou ten svůj volný trh a nechají nás zorganizovat společnost dle našich představ.

-4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK