Angela slavně zvítězila. Pravice prohrála

Angela Merkelová by možná klidně pár desetinek z víc než čtyřicetiprocentního volebního zisku její dvoustrany křesťanských demokratů (CDU) a sociálů (CSU) oželela a přenechala je liberálům (FDP), svému dosavadnímu koaličnímu partnerovi. Liberálové se do parlamentu nedostali a budou Merkelové jako vyzkoušený a „pohodlný“ vládní partner chybět. Ostatně, do absolutní většiny ve Spolkovém sněmu CDU/CSU stejně nakonec několik hlasů chybí. A i kdyby ji Merkelová měla, nebylo by vládnutí s bavorskou CSU, která se od své sesterské CDU stále více „emancipuje“, žádná nedělní procházka.

Takhle je to ale ještě horší. Kancléřka sice dosáhla nejlepšího volebního výsledku od sjednocení Německa, problém ale bude mít s výběrem koaličního partnera. Na výběr jsou jen dva. Ani o jednoho z nich zvlášť nestojí a ani jednomu z nich se do vlády s až příliš silnou Angelou Merkelovou nechce. Zcela jistá tak není ani očekávaná velká koalice se sociálními demokraty (SPD), kterou by si většina Němců přála. Sociální demokracie tuší, že „objetí“ s dvojnásobnou převahou „černých“ pro ni může být smrtící téměř stejně, jako bylo pro FDP. Volební lídr Peer Steinbrück šel v prvních hodinách po volbách tak daleko, že za lepší možnost pro SPD označil odchod do opozice. To se sice asi nestane, ale je jasné, že SPD bude chtít svoji kůži prodat dráž, než její cenu naznačil volební výsledek.

Výhody velké koalice

Pokud budou dosavadní rivalové fakticky donuceni táhnout za jeden vládní provaz – a velká koalice je stále nejpravděpodobnější varianta – je dost možné, že se také budou muset shodnout na zásadních reformách (třeba penzijního systému), které dosud troskotaly na druhé komoře parlamentu, tvořené zastupiteli členských zemí a dosud ovládané SPD. Dá se také odhadovat, že černo-rudá vláda se více zaměří na problém rozvírajících se nůžek mezi bohatými a chudými Němci a tento trend, v Německu vnímaný jako neblahý, se pokusí zpomalit. Nikoli však nezbytně vyšším zdaněním, spíše povolením utaženého kohoutu rozpočtu a vyšším přerozdělováním směrem k nejchudším Němcům.

Velká koalice, v níž zřejmě ministerstvo zahraničí odsadí některý z lídrů sociálních demokratů, potáhne Evropskou unii k další postupné federalizaci a bankovní unii. Sociální demokraté možná prosadí do jisté míry shovívavější postoj k zemím jihoevropským zemím, kde budou více tlačit na podporu hospodářského oživení. Pokud jde o Česko, Polsko a další země „nové Evropy“, které ještě nemají euro, se dá čekat zvýšení tlaku na splnění tohoto „závazku“. Praha a Varšava, budou-li se chtít těšit německé přízni, budou muset přijmout přinejmenším závazný plán zavedení eura, jinak se ocitnou na vedlejší koleji evropské politiky.

Příliš rudí Zelení

Velká koalice bude dál pokračovat v „energetické revoluci“, jak Angela Merkelová prodává rozhodnutí odstoupit od výroby elektřiny v jaderných elektrárnách. Ale bude to jistě mnohem racionálnější, než kdyby Merkelová, odmítnutá SPD, zkusila průkopnickou koalici se Zelenými. Nebylo by to úplné novum, na zemské úrovni už funguje. Za poslední dva roky se navíc Merkelová přiblížila „zelenému“ pohledu na svět natolik, že Zeleným sebrala jejich hlavní volební hesla a téměř polovinu z více než dvaceti procent voličů, kteří ekologisty chtěli ještě předloni volit. Zelení se pak ovšem, připraveni o nosná ekologická témata, posunuli výrazně doleva a mnohá jejich hesla, například výrazné zvýšení daní pro nejbohatší Němce nejsou pro Merkelovou akceptovatelná.

Vláda levice nebude

Poslední varianta, o níž se ale v Německu naštěstí neuvažuje jako o reálné, je rudo-rudo-zelená koalice. SPD velice správně říká, že východoněmečtí postkomunisté, kteří si dnes říkají Levice a v bývalé NDR dostali přes dvacet procent hlasů, nejsou na podíl na vládní moci připraveni. Vláda s nimi nebo s jejich podporou by skutečně ohrozila i základní hodnoty poválečného Německa, jako je spojenectví s USA, členství v NATO. A také pohled na bývalou NDR jako na zločinnou diktaturu. Ekonomické požadavky Levice by mohly navíc zničit těžce budovanou pověst Německa jako stabilní, zbytečně se nezadlužující se a racionálně hospodařící země. Ne, takovou vládu s Levicí by ani voliči SPD a ani většina voličů Zelených nechtěla. A také německý prezident Joachim Gauck jistě nebude přehnaně tvůrčí, jako by dost možná byli někteří čeští inovátoři politických zvyklostí, a nebude sociální demokracii k takovému řešení tlačit.

A tak lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpovědět, že Německo bude v příštích letech s vládou velké koalice onou stabilní, solidní zemí, která bude nadále důstojným pilířem Evropy. Angela Merkelová bude potřetí kancléřkou. A ani to nemusí být naposledy.

Autor je redaktor Lidových novin a MF Dnes. Úvodní foto Isifa.