Školy, teror, finance. Zářijové kolapsy

V září 2001 se zhroutila Dvojčata a o sedm let později, rovněž v září, se zhroutil americký finanční systém. To první pod náporem teroru, to druhé kvůli přehnané jistotě. První úderem zla z ciziny, druhý tlakem až příliš mnoha let dobra z domova. Oba kolapsy byly nečekané, troufám si však říct, že ten druhý byl nečekanější. Jak děravé jsou naše finanční jistoty, tušil mílokdo, ale že fundamentalistický islám nemá v lásce USA, to zas tak veliké tajemství nebylo. První kolaps byl zaviněn barbarstvím, pocházejícím povětšinou ze zbídačených zemí, druhý byl zaviněn konformitou výkvětu našeho vzdělávacího systému, vlastníků nejlepších diplomů z univerzit zvučných jmen, lidí, kteří se těšili zcela nadstandardnímu finančnímu i společenskému postavení.

Slepá víra

Byť tyto dva kolapsy lze srovnávat jen opatrně (v jednom šlo o životy, v druhém jen o peníze) a na první pohled vypadají zcela odlišně, dopad na ducha doby srovnatelný je. A po prvním pohledu následuje pohled druhý, který si snad s odstupem let můžeme dovolit, jím se můžeme zaměřit se na spojitosti, které jsou sice méně viditelné, nicméně jsou podstatné – a strašidelné

Tak například obojí pád má co do činění se slepou vírou. Jedněch v náboženský systém, druhých v systém finanční. Viníci slepě věřili svým učitelům a svým knihám, které byly svého času považovány v obou společenstvích za neomylné. Co na tom, že jedny byly podávané jazykem religiózním a druhé jazykem vědeckým? Co na tom, že jedni získali své vědění v klášterech a mešitách a druzí ve školách a univerzitách? Všichni věřili do takové míry, že se jim víra jevila jako vědění, které netřeba zpochybňovat ani dokazovat. Všichni jednali podle naučeného, nikdo kriticky neodstupoval, nikdo neprovedl ono „chvění víry“, které by pevnost věřeného prověřilo, nikdo se neptal mimo rámec povolených otázek, které byly očekávány a do systému již zabudovány.

Credit crunch, jak se finanční krizi zpočátku říkalo, tedy nebylo jen křečí úvěrů, ale zejména křečí víry – tuhle slovní hrátku umožňuje nejen čeština, i anglické slovo pro úvěr, tedy credit, má původ v latinském credo – věřím. Nyní nevíme, čemu a jak věřit, jsme mnohem méně sebejistí. V tom je snad dnes rozdíl od náboženských fundamentalistů: věřící ekonomického vyznání procházejí alespoň jakýms takýms pokáním – něco jsme udělali špatně, nevíme přesně co, ale chceme to změnit.

Ohnou tě, dokud jsi mladý

Často se říká, že finanční krizi zavinili podvodníci, nezodpovědní nenasytové, hamižnost diletantů a tak dále. Kéž by to bylo tak jednoduché! Kež by to byl ten případ! Kéž by všechny neplechy páchali lidé jako Madoff či Kožený. Jenže problém vězí mnohem hlouběji. Vlastně je to dokonce naopak. Kožený ani Madoff, neoddiskutovatelní podvodníci, finanční krizi nezavinili – zavinili ji lidé, kteří byli velice poctiví a o pravém dopadu svých činů nevěděli, neměli žádný takový úmysl. Myslím, že je ani ve snu nenapadlo, na čem se vlastně podílejí. Sice možná cítili, že je to nějaké podivné, ale nikdo z nich si asi kompletní krach nepředstavil. Byli vzdělaní na nejlepších univerzitách, byli chytří a měli pocit, že systému dokonale rozumí - a v tom byl právě ten problém. Lze odsoudit a na doživotí zavřít jedince, který porušuje systém, zavřít ovšem samotný systém nelze – ani lidi, kteří se na něm podílejí.

Říká se, že role vzdělání je připravit člověka pro život. To není zcela přesné. Role vzdělání je připravit člověka na život v daném systému. Tedy z dětí udělat někoho, kdo bude systému užitečný. I škola je primární indoktrinace, rolí školy je vytvořit betonéry systému, systému prospěšné lidi. A přestože škola nemá být politická, vštěpuje nám jen víru ve věci, na kterých se všichni shodnou a kterým věří všichni. A v tom je právě ten problém.

Takže září. Září je zkrátka takový nepěkný měsíc.

Psáno pro HN, převzato z autorova blogu