Jan Šuráň: Minipivovary jsou dobrý byznys

• První díl rozhovoru čtěte zde: Jan Šuráň: České pivo je lepší než dřív

Souhlasíte s tvrzením, že jedno pivo denně je zdravé?

Já to mám dokonce analyticky ověřené. Spousta lékařů vám navíc potvrdí, že konzumace jednoho až dvou piv denně přináší značné zdravotní výhody. Pivo přispívá k lepšímu trávení a k lepší srdeční činnosti. Člověk k tomu ale samozřejmě nesmí přistupovat skandinávským způsobem, kdy si ty dvě piva za každý den vybere v pátek večer. My bychom byli opravdu rádi, kdyby si to lidé vzali za své a nepili nějak nárazově ve velkém množství, ale pravidelně s mírou. Pivovarský průmysl by se navíc zbavil letních špiček a zimních propadů, takže by výroba piva byla plynulejší a výsledný produkt ještě kvalitnější.

Jak velký je rozdíl mezi spotřebou piva v zimě a v létě?

U nás je to až třicet procent. Leden a únor bývají nejhorší měsíce, protože lidi po Vánocích nemají peníze. Je to taky období, kdy se hodně pijou teplé alkoholické nápoje. Navíc tady není ani moc turistů. V létě se pak najednou začne pít pivo o sto šest, takže velkým pivovarům vyskočí spotřeba o dvacet až třicet procent. U pražských pivovarů je to trošku jinak, protože se město vylidní, všichni odjedou na dovolenou a spotřeba klesá.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé v životě napil piva? Mně dal ochutnat děda, když mi bylo šest, a musím říct, že mi to moc nechutnalo.

Přesně si asi nevzpomenu. S rodiči jsme ale bydleli v bývalém pivovaru a táta měl pivo hodně rád, takže jsem ho určitě taky ochutnal už jako malé dítě. Cíleně jsem ho však začal ochutnávat až na sladovnickém učňáku.

Bral jste to tak, že je vám pivo v životě souzeno?

Asi jo. Je pravda, že moje první cesta z porodnice vedla do pivovaru. V tomhle prostředí jsem už zůstal celý život.

A kdy jste se rozhodl, že chcete pivu zasvětit i svou kariéru?

Zásadní životní rozhodnutí člověk často udělá tak, že o něm ani neví. Když jsem ve čtrnácti letech končil v devítce na základce, tak jsem se rozhodl, že se už nikdy nechci učit a biflovat, takže nepůjdu ani na střední ani na gympl, ale na učňák. Poblíž ale byla jen strojárna a tam se mi nechtělo. Přes ulici bydlel sládek uherskobrodského pivovaru a tátovi jednou v hospodě nabídnul, ať jdu na učení k nim. Tak jsem šel nakonec na učňák do Uherského Brodu. Po roce mi ale došlo, jaká to byla blbost, tak jsem se přihlásil na potravinářskou průmyslovku v Praze. Pak jsem si ještě studium protáhnul na Vysoké škole chemicko-technologické. Diplomku jsem psal ve Výzkumném ústavu pivovarském, kde mi pak nabídli, abych už zůstal. Tam jsem pak působil dalších deset let. Od toho původního rozhodnutí, že se už nikdy nebude učit, jsem v podstatě až doteď s učením nepřestal.

Působil jste také jako sládek v pivovaru Krušovice. Jak vzpomínáte na tuhle zkušenost?

Bylo to hodně podnětné. Přiznám se, že jsem asi nebyl úplně nejlepší sládek. Trochu mi chyběly zkušenosti a kontakty. Tehdy to bylo totiž hodně o improvizování. Celkově mi to ale dalo hrozně moc. Poznal jsem, jak to chodí v takhle velké fabrice, jaké tam jsou zákonitosti. To jsem pak využil po revoluci, kdy jsme s několika kolegy založili vlastní formu a začali dělat inženýring a poradenství pro pivovary.

Proč jste se pustil do vlastního podnikání?

V devadesátém roce jsem se z Krušovic vrátil do Výzkumného ústavu pivovarského, kde jsem dělal v technologickém úseku. Začátek devadesátých let byl hodně divoký a to se týkalo i samotného ústavu. Nikdo moc nevěděl, jak to vlastně bude dál. My jsme ještě s třemi kolegy vymýšleli, jak by se to dalo všechno oživit. Nakonec jsme šli za ředitelem a navrhli mu, že bychom založili firmu, která by v podstatě byla dceřinou společností výzkumáku a sháněla by celému podniku kšefty. Vedení se to ale nelíbilo a bylo nám řečeno, že než abychom parazitovali na jménu výzkumáku, tak ať radši odejdeme. To nás samozřejmě naštvalo, tak jsme šli. Brzy to tedy bude třiadvacet let, co máme vlastní firmu PIVO Praha.

Jak se za ta dlouhá léta změnila činnost vaší společnosti?

Změnila se hodně. Ze začátku to bylo klasické poradenství a inženýring. To znamená, že jsme dělali menší projekty a rekonstrukce pivovarů. Pak jsme začali dělat první minipivovary, na kterých jsme spolupracovali s jednou strojírenskou fabrikou. Postupně jsme je začali stavět i po světě. Potom jsme si otevřeli první hospodu jako „referenzplatz“, kde mohli lidé ochutnávat naše piva. Po dalších sedmi letech jsme si řekli, že je fajn, že máme hospodu, ale že se musíme posunout dál. Tak jsme otevřeli druhou, kde nabízíme točená piva ostatních minipivovarů, ale taky přes 250 druhů lahvových piv. Časem nám ale přestalo stačit i to, tak jsme loni zprovoznili Břevnovský klášterní pivovar, kde vyrábíme pivo, kterým zásobujeme další restaurace.

Každoročně tu vzniká přes dvacet nových minipivovarů. Co stojí za tímto nárůstem? Je to opravdu tak dobrý byznys?

Rozhodně to není špatný byznys. Když na to má někdo peníze, tak je to rozhodně lepší, než mít všechno v bance nebo investovat do nějakých fondů. V Česku má navíc pořád ještě zvuk, když o sobě člověk může říct, že je majitel pivovaru.

Jací lidé si dnes zakládají minipivovary?

Většinou jde o lidi, kteří hodně vydělali v jiných oborech, a chtějí se pustit do něčeho nového. Někdo jim sice může vyčítat, že k pivu nemají až tak velký vztah, hlavní ale je, když to pivo vaří dobře. A to se takřka vždy děje.

Za jedno pivo z minipivovaru zákazník zaplatí přes čtyřicet korun. Nemáte strach, že když by si lidé museli ještě víc utáhnout opasky, tak můžou ztratit zájem o dražší prémiová piva? Nebo si podle vás minipivovary svou cílovou skupinu vždy najdou?

Já si myslím, že se cílová skupina vždycky najde. Vezměte si navíc, jak to v době krize funguje u luxusního zboží. Tenhle segment jde neustále nahoru. Ti, co na to mají, tak si to prostě koupí krize nekrize. A s pivem to bude stejné. Alespoň my jsme tedy žádnou krizi nepocítili.

Když si chce někdo postavit vlastní minipivovar, kolik peněz k tomu bude potřebovat?

Zařízení pivovaru, který má smysl, to znamená, že za rok vyprodukuje zhruba osm set až tisíc hektolitrů piva, stojí kolem pěti milionů. K tomu ale musíte připočíst ještě stavební úpravy. Pokud nemáte restauraci, která je u minipivovaru nezbytná, tak ještě počítejte s dalšími nemalými náklady. Když to tedy sečteme u člověka, který začíná na zelené louce, tak zařízení pivovaru, vhodná nemovitost a úprava restaurace vyjdou zhruba na pětadvacet milionů. 

Jaký vztah mají lidé z minipivovarů a zástupci velkých pivovarů? Panuje mezi nimi velká rivalita?

Ani moc ne. Minipivovary zatím představují jen jeden a půl procenta trhu, takže těm velkým opravdu moc nekonkurují. Čím je ale štveme, je to, že jim bereme mediální prostor. Minipivovary jsou teď mediálně vděčné téma, což vlastně dokazuje i tenhle rozhovor. Velké pivovary mají naopak celá PR oddělení, která je stojí hodně peněz.

Myslíte si, že počet minipivovarů bude i nadále růst stejným tempem?

Minipivovary budou určitě ještě přibývat. Trh v České republice ještě není nasycený. V tuhle chvíli jich je tu zhruba sto pětasedmdesát. Já si myslím, že se to zastaví někde u počtu dvě stě padesát. To je zhruba strop. Pro lidi to časem už nebude taková atrakce. Dobře vedeným minipivovarům se ale bude dařit i potom. Přístup Čechů k pivu se totiž jen tak nezmění.

Jan Šuráň