Budoucnost už není, co bývala

Občas se někdo plus minus trefí. Třeba video z roku 1967 o domácnosti roku 2001, ve kterém moderátor předvádí něco, co vzdáleně připomíná internet. Jenom tvůrci neodhadli, že studnici veškerého lidského vědění budeme používat k „lajkování“ obrázků koťátek.

Jak vypadala budoucnost v roce 1967

Bez vizionářů a spisovatelů sci-fi by svět byl o dost nudnější místo. Možná by chyběla spousta vynálezů inspirovaných právě sci-fi literaturou. Potíž je, když se někdo pokouší s vážnou tváří vydávat předpovědi na padesát let dopředu.

Většinou totiž máme sklon naivně extrapolovat současnost nebo do předpovědí promítat vlastní přání. A nejde jen o dalekou budoucnost. Vzpomínáte si na naděje, které vyvolalo „arabské jaro“? O dva roky a plus minus sto tisíc mrtvých později nevypadá Blízký východ o mnoho svobodněji a stabilněji. Pokud tu někdy zavládnou svobody západního střihu, cesta k nim bude trnitější, než mnozí doufali.

Podobně s ekonomickým rozvojem. Technologie jsou jedna věc, společenské instituce druhá. Indie díky „zelené revoluci“ dosáhla soběstačnosti v produkci potravin už v 70. letech. Přesto tu dnes pořád miliony lidí hladoví. Především kvůli centrálnímu plánování a korupci.

Rozhodně nemají pravdu ani malthusiánci, kteří vytrvale předpovídají chudobu, hlad a úpadek. Ale prosperita vyžaduje fungující trhy a vládu práva. Což jsou (i přes nesporné pokroky v rozvíjejících se zemích) zatím hlavně výsady západního světa.

Čekání na apokalypsu

Vědomí nedokonalosti našich představ o čase budoucím by mělo mít i důsledky pro investiční strategii. Věříte, že celou světovou ekonomiku v nejbližších dekádách zcela převálcuje Čína? Podobně se USA v 80. letech bály, že je převálcuje Japonsko. Jaká je skutečnost? Japonsko je pořád ekonomická velmoc, ale na „žluté nebezpečí“ už si nikdo ani nevzpomene. Země se potýká se stárnoucí populací a gigantickým dluhem a dodnes si líže rány po úvěrové bublině před dvěma dekádami. Nikdo netvrdí, že totéž se nutně stane Číně – jenom že strašení Čínou je mnohdy přehnané a nepodložené.

Další notoricky známá a očekávaná apokalypsa je peak oil. Ropa bude stále vzácnější a vzácnější a v roce 20YZ se po Zemi budou prohánět zdivočelé bandy svádějící bitky o poslední zbytky černého zlata dražšího než zlaté zlato.

Technooptimisté namítnou, že už dávno budeme mít termojaderné elektrárny. Realističtější technooptimisté namítnou – proč utrácet astronomické sumy za vývoj tak revoluční technologie, když už umíme postavit jaderný reaktor na thorium.

Anebo bude všechno jinak a jezdit a topit budeme pořád za pomoci pravěké technologie zvané oheň, jen místo ropy budeme spalovat metan z mořského dna.

Vylepšujeme

Jak píše Nicholas Taleb v knize Antifragile: „Dnes půjdu do restaurace (taverny existují nejméně 2500 let). Půjdu tam v botách, které se zas moc neliší od bot, které před 5300 lety nosil muž nalezený v alpském ledovci. Jíst budu příborem, což je ‚zabijácká aplikace‘ vymyšlená v Mezopotámii, a pít víno, které vyrábíme nejméně šest tisíc let.“ A dodává: díky bohu, že nenosíme pošahané skafandry, nejíme amarouny a u večeře se spolu nebavíme přes telekonferenci, jak by si to někdo představoval před 60 lety!

Největší přínos technologie je někdy v tom, že napravuje chyby některé starší technologie. Internet otřásl monopoly na informace – ať už jde televizi, nebo „šarlatánské akademické ekonomy“, jak láskyplně píše Taleb. Byrokracie bez papíru je přece jenom trochu snesitelnější, než bývala. A i tablet je vlastně jenom vylepšená verze hliněné tabulky.

Možná až triviální příměr, ale pravdivý. Svět má větší setrvačnost, než si myslíme.