Feministky (zase) ubližují hezkým holkám z chudých rodin!

Sexistické prasátečko je „soutěž“, jejímž cílem je vyhledat, označit a znemožnit, ne-li přímo zlikvidovat reklamy, ve kterých je ženské tělo zobrazeno v erotických souvislostech a bez dostatečné souvislosti s propagovaným předmětem nebo službou. Jenže kdy je taková spojitost dostatečná? Kromě reklam na prezervativy nebo intimní prádlo asi nikdy. Jenže tak daleko nejdou ani pořadatelé prasátečka. Stejně tak by se dalo pochopit úsilí o vymýcení některých obrazů z veřejného prostoru. Kdo chce vidět reklamu opepřenou sexem, ať se podívá do speciálního časopisu nebo vysílání. Ale ani o to tu nejde.

Nahota rovná se pro chudé

Kdyby profesionální aktivisté o celé věci trochu přemýšleli, všimli by si, že už desítky let je tomu tak, že ženská nahota v reklamě souvisí s nízkým vzděláním a nízkým příjmem cílové skupiny. Motorovou pilu najdeme na plakátech často v rukách nahé dívky. Stejně jako náhradní díly do traktorů. Totéž platí o levných autobazarech. Tím je jasně řečeno, komu je reklama určena. Když si kupuji Platónovy spisy nebo lístky do opery, podobné motivy v propagaci nenajdu. Ani konzultace IBM Business Services nebo golf v Dubaji se neprodává přes motivy ženského těla. Málokdy se o tom mluví, ale všichni tomu rozdílu rozumějí.

Když Markéta Šichtařová ukázala na obale své knihy i ty části těla, které ekonomické analytičky obvykle ukazují jen svým manželům, dala tím jasně najevo, že se jedná o dílko určené jednodušším lidem s nízkými příjmy. Erotika na reklamě na lyžování v Liberci dává jasnou zprávu o tom, že se jedná o nízkonákladové středisko. Cortina d’Ampezzo nebo Val Thorens se snaží ukazovat úplně jiným způsobem.

Nemáš na můj životní styl? Zdechni!

Jenže čemu rozumějí tvůrci reklamy i její konzumenti, to zůstává skryté expertům na pohlavní rovnost. Dosavadním vrcholem takové ignorance je rozhodnutí Rady pro reklamu, podle nějž neexistuje souvislost mezi razítkem a ženským tělem! To už není jen problém analytických schopností, tady chybí základní přehled o kulturním dění. Jak Bohumil Hrabal, tak Jiří Menzel patří k uznávané klasice. Pokud by snad radní ještě tápali, odkazujeme na slavnou scénu z oscarových Ostře sledovaných vlaků:

Sexistické prasátečko je fakticky jen dalším dílem systematické snahy zlikvidovat všechno, co je specificky chudinské. Chtějí si traktoristé ve své vesnické hospodě zapálit startku a městskému právníkovi kouření smrdí? Tak jim to zakážeme. Ne, že by tam ten městský právník někdy zašel, ale jde o princip. Chutnají chudým špekáčky, zatímco bohatí raději lososa? Tak uvalíme na špekáčky daň z tuku! Stavějí chudí domy z obyčejných cihel, zatímco bohatí dávají přednost hi-tech materiálům? Zakážeme domy z neúsporných cihel! A seznam by mohl pokračovat donekonečna. Nemůžeš si dovolit můj životní styl? Zdechni!

Společnost jako soutěž mozků, majetků – a poprsí

Ale to je jen polovina sociálního pohledu na tu problematiku. Společnost – jak ji popsal francouzský sociolog Pierre Bourdieu a jeho následovníci – můžeme chápat jako místo střetu různých skupin o to, co bude rozhodující pro postavení člověka ve společnosti. Bude záležet na především na tom, kolik vlastní půdy? Nebo na tom, z jakého je rodu? Nebo kolik peněz zdědil po rodičích? Nebo na škole, kterou absolvoval? Nebo na fyzické síle? Snaživosti? Inteligenci? Nebo na velikosti… pardon, na tvarech těla? Každý z těchto a dalších faktorů může hrát velkou nebo malou roli. A v zájmu někoho je, aby rozhodovaly určité vlastnosti. V zájmu někoho jiného pak zase je, aby rozhodovaly jiné. Podle toho, kdo je čím vybaven. 

A tady se dostáváme ke skutečnému jádru celého sporu. Zatímco dcera dojičky asi nebude schopna soutěžit s dcerou ministryně v cílevědomosti ani analytických schopnostech, bez větších problémů se jí vyrovná ve schopnosti rozepnout si na blůzičce knoflík navíc. Při bližším pohledu je problém samozřejmě o něco složitější. Žena z vyšší vrstvy je zpravidla schopna své půvaby chytřeji využívat a je také schopna je lépe rozvíjet a déle udržet. Nepřiměřená obezita se kupříkladu hromadí převážně v nižších třídách a padesátiletá uklízečka obvykle nemůže soutěžit se stejně starou ředitelkou ani co do fyzické přitažlivosti. Ale přesto platí, že jsme narazili na jednu z mála oblastí, kde může být třídní bariéra relativně snadno překonána.  

Reakcionářské výstřihy a minisukně

Proč by žena neměla být vnímána převážně jako sexuální objekt? Protože absolventka pražské právnické fakulty se dokáže prosadit i jinak, zatímco její potenciální konkurentka z učňáku nikoliv. Kdyby šlo jen o tělesné proporce nebo smyslnost, mohly by dokonce soupeřit o stejného manžela. To nám poskytuje přijatelné vysvětlení, proč příslušníci bohaté a vzdělané třídy tak často podporují snahy zaměřené na likvidaci projevů normální sexuality. Jednou to jsou sexistická prasátečka a kampaně proti pohlavnímu obtěžování, příště povinná sexuální výchova (zavést státní řízení je nejlepší způsob, jak něco zlikvidovat) a pak zase objevy stále dalších a dalších sexuálních menšin, se kterými pravidelně přicházejí státem financované neziskovky.

Z tohoto pohledu je každá žena, která si vezme do pánského kolektivu sukni s vysokým rozparkem, potenciální kontrarevolucionářkou a každý muž, který se za ní otočí, potenciálním kontrarevolucionářem. Možná nebude trvat dlouho a bude to mít větší následky než jen vyhlášení poměrně roztomilého sexistického prasátečka.

Sexuální idol, nebo maminka?

Kromě toho existuje ještě úplně jiný pohled. Někteří moudří mužové a ženy si již stovky let všímají toho, že pokud se budou ženy prosazovat spíš prací, morálkou, obětavostí a laskavostí než koketováním, bude náš svět lepší. Mají pravdu. Ale pokud má být ambicí „osvobozených“ žen kariéra ve státní správě, korporacích či neziskovkách, spolupráce na zavádění dalších regulací a zakládání akčních výborů, to ať raději budují životní úspěch na krátkých sukních a průhledných halenkách.

A vedle toho všeho je možné ukázat ještě vyšší cestu. Žena nemá ani v náznaku ukazovat svou intimitu, protože je to poklad, který schovává pro svého manžela (nebo budoucího manžela). A manžel si nemá prohlížet silikonové slečny na plakátech, protože má mít oči jen pro svou manželku. To je postoj dobrý a hodný úcty. Ale vychází z toho, že základním posláním ženy je její role v rodině, nikoliv v zaměstnání. Feministky nemají žádné právo se ho dovolávat.