Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zub (ne)vytrhneme, dáseň (ne)umrtvíme, školné (ne)zavedeme, důchody (ne)snížíme

Michal Kašpárek | 2. 3. 2012 | Vstoupit do diskuze – 2 komentáře

V řadě zemí i během vleklé krize přibývá šťastných lidí. Český případ to nebude. Vládní reformy a pseudoreformy budou mít pochybný vliv na ekonomiku – zato poměrně jasný dopad na víru občanů v to, zda stát pracuje pro jejich prospěch.

Zub (ne)vytrhneme, dáseň (ne)umrtvíme, školné (ne)zavedeme, důchody (ne)snížíme

Pokud byste v nějakém ostravském hostinci plném nezaměstnaných začali roztrubovat myšlenku, že je svět po pěti letech hospodářské krize šťastnější místo než před ní, vzápětí by na haldě v Kunčičkách přibyla další záhadná mrtvola.

Jenomže on je. Vyplývá to z průzkumu agentury Ipsos, přetištěného tento týden magazínem The Economist. Zatímco v roce 2007 bylo mezi 19 tisíci respondenty z 24 zemí šťastných 74 procent lidí, letos už to je 77.

Česko bohužel v žebříčku chybí, i tak ale data stojí za pozornost. Vymykají se totiž všem možným předsudkům. Čekali byste, že se budou lidé v bohatých zemích radovat z vyhlídek na dlouhý a relativně bezpečný život? Kdepak, nejšťastnější jsou Indonésané, Indové a Mexičané. Nebo si říkáte, že ve stagnujících vyspělých ekonomikách budou lidé mrzutí ze svých nejistých perspektiv, zatímco v bohatnoucích zemích plní optimismu? Pak by ale nesmělo přibýt „velmi šťastných“ v tsunami a pomalým růstem postiženém Japonsku a naopak ubýt spokojených i tam, kde hrubý domácí produkt vytrvale roste. Tedy v Indonésii, Brazílii a Rusku.

The Economist přehlíží možnost, že se všichni nešťastní lidé oběsili dříve, než si mohli postěžovat agentuře Ipsos – a uzavírá zprávu alibisticky: „Subjektivní pocit štěstí záleží na více okolnostech, než je materiální zabezpečení.“

Požehnaná krize, ve které je dost práce skoro pro všechny

V Japonsku zůstaneme. Ekonomičtí publicisté vedou spory o tom, jestli zažilo jednu, nebo hned dvě ztracené dekády, málokdo ale zpochybňuje, že souostroví ztrácí hodně – a dlouho. Od začátku devadesátých let, kdy splaskla zdejší realitní bublina, se země potýká s „nerůstem“ hrubého domácího produktu, občasnou deflací a dalšími pohromami.

Možná ale jen na papíře. Eamonn Fingleton si totiž v New York Times všiml, že průvodní jevy vleklé krize v Japonsku chybí. Nezaměstnanost je na 4,2 procenta – tedy poloviční ve srovnání se Spojenými státy, které podle statistik rostly posledních dvacet let skoro o polovinu rychleji. V Tokiu za poslední dvě dekády přibylo o třetinu víc nových mrakodrapů než v New Yorku. Očekávaná délka života Japonců se prodloužila o 4,2 roku a zpestřit si jej mohou v některé ze šestnácti tokijských restaurací s michelinskou hvězdou – což je o šest víc, než kolik jich najdete v Paříži.

I New York Times nabízí otevřený konec: „Je krajně důležité najít odpověď na otázku, co se skutečně děje s Japonskem. (…) Jestliže se národ dokáže hecnout k tomu, aby táhl za jeden provaz, může i ty nejméně slibné okolnosti proměnit ve výhodu.“

Že to bolí, neznamená, že je to reforma

Co to znamená pro Česko? V „Týdnu neklidu“ hodně. Ač vláda svou pozornost správně soustředí na obnovení růstu a ozdravení veřejných financí, dělá to způsobem nešťastným. Jednak proto, že očividně nikdo z jejích členů nemá jasnou představu, co dělat. Hlavně je ale nešťastný tím, že za sebou zanechá – nešťastné lidi.

Psychologové vědí, že čekání na bolest může být mnohdy útrpnější než bolest samotná. Představte si, že by vám váš zubař týden před zákrokem každý den volal a pokaždé říkal něco jiného: „Vyrvu vám všechny spodní zuby.“ – „Nic vám trhat nebudu, jen odstraním kámen.“ – „Budu vám tahat nerv bez uspání.“ – „Nebojte a dojděte, čekám vás zítra v osm.“ I po zcela bezbolestném zákroku by si pak zasloužil čestnou medaili dr. Mengeleho.

A přesně takhle poslední dobou působí veřejné přetahování ODS s TOP 09 o výši daní i hašteření obou pravicových stran s véčkaři o zmrazení důchodů.

Vláda je jako spolek sadistů, který zjistil, že hádat se před obětí o způsobech mučení je větší rajc než mučení samotné.

Školné bude – nebude. K evropské smlouvě o rozpočtové zodpovědnosti se připojíme – nepřipojíme. DPH zvýšíme – nezvýšíme. Paušály živnostníkům zrušíme – nezrušíme. Nechejte to takto viset ve vzduchu, a každý se pak upne na tu možnost, která pro něj představuje hrozbu.

Paradoxní je, že kdyby se tým Petra Nečase držel vlastního vládního prohlášení, vzpomínalo by se na jeho práci v dobrém i v případě, že by česká ekonomika do roku 2014 nevyrostla ani o rohlík. Boj proti korupci, transparentní zadávání zakázek, zjednodušení legislativy, ochrana přírody – to všechno jsou otázky přístupu a index štěstí by pomohly vytáhnout nahoru skoro zadarmo, i za krize.

Étos „budeme šetřit, bude to bolet, ale bude to dobré pro naši budoucnost“, který pravici vyhrál volby a po nich na chvíli stmelil Česko jak drsné tsunami Japonsko, je ale fuč. Dokládá to i Týden neklidu. Josef Dobeš náhlým upuštěním od školného ukázal, že mu nejde o trvalou udržitelnost českého vzdělávacího systému nebo o promyšlené zásadní reformy, ale o možnost sosat peníze z evropských fondů aspoň do příštího průšvihu. A studenti v ulicích už neprotestují kvůli nějakým tvrdým úsporným opatřením, žádná se ostatně v dohledné době dít nebudou. V ulicích jsou i proto, že je dráždí Dobešova bezradnost, překrývaná siláckými vyjádřeními. A také omezování vlivu studentů na chod univerzit, snad podle hesla „když už si na nich nic nevezmeme, aspoň na ně uděláme dlouhý nos“.

Nejde jen o školství. Kazy tohoto státu rostou a ekonomice dál měknou dásně. Pacient zoufale čeká na bolavý zákrok, zubař si ale jen výhružně hraje s vrtačkou jako dítě s pistolkou. Bzzzzzum. Bzum. Bzuuuuum.

Kdo z těch dvou při tom dřív přijde o oko?

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný Finmag. Od jara... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi