Sýrie: Zlý muž je prostě zlý muž

Nekriticky přijímaná nevinnost protestujících se naruší, teprve když jemenští demonstranti rozstřílejí prezidentský palác raketami, libyjští povstalci popraví Kaddáfího pár minut po jeho zadržení, případně ti syrští získají zběhnuvší tank.

Přesto nelze kyvadlo vyklánět do druhého extrému a fandit armádě a despotickému prezidentovi, jak to v sousedním textu činí Ondřej Krátký. Nechme stranou tvrzení, že pokojně protestující lidé byli téměř vždy ponecháni v klidu a trestána byla jen přepestrá extremistická hnutí. Pomiňme na chvíli množství videí na YouTube a rostoucí počet otřesných svědectví uprchlíků na turecké či libanonské straně hranice, která napovídají přesný opak – co když jsou všechna jen umně zmanipulovaná mediálními všeuměly?

Omlouvání zločinů proti lidskosti

Jak tedy přistupovat k nepřehledné situaci v Sýrii, kam novináři nemají přístup, pozorovatelé ustoupí po několika dnech a opozice je někým považována za prodemokratické bojovníky, jinými za obyčejné teroristy? Bez ohledu na to, zda jsou pro nás rebelové ti dobří či naopak ti extrémističtí špatní, stále pro Sýrii platí mezinárodní pravidla, která se sama zavázala dodržovat.  V době míru je to hlavně Mezinárodní úmluva o civilních a politických právech (ICCPR), v době války (i té občanské) jsou to pak humanitární pravidla ženevských konvencí.

Skoro osm tisíc obětí současného konfliktu (oficiální odhad OSN, ten syrský mluví o 2500 mrtvých civilistech) jsou tak důkazem, že režim v Damašku hrubě porušil oba tyto mezinárodní režimy a akce syrské armády možná dosáhly prahu zločinů proti lidskosti. (Že 21. dubna 2011 byl zrušen 48 let starý domácí stav nouze, si nikdo ani nestačil všimnout – bezpečnostní složky střílí do demonstrantů a zatýkají lidi bez zatykačů.)

Ty totiž pravidla Mezinárodního trestního tribunálu definují jako rozšířené a systematické útoky na jakoukoli část civilního obyvatelstva. A zcela disproporční, systematické a nediskriminační (tedy nerozlišující mezi ozbrojenci civilisty) bombardování a ostřelování města Homs rozhodně tento práh překročilo. Stejný práh překročilo i popisované řádění sniperů či odvádění zraněných do vazby přímo z improvizovaných nemocnic. Podle OSN docházelo i k popravám, znásilněním a mučení.

• Trocha právničiny: Sýrie podepsala Římský status Mezinárodního soudního tribunálu již v roce 2000, ale dosud jej neratifikovala. Tento fakt ovšem aplikaci této smlouvy zcela nepohřbívá – podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jejímž plným signatářem je i Sýrie, nesmí stát konat proti duchu smlouvy, kterou podepsal, ale zatím neratifikoval. Režim v Damašku je také signatářem ženevských konvencí z roku 1949 a jejich prvního dodatečného protokolu. Druhý dodatečný protokol, který upravuje pravidla pro vnitřní konflikty, sice Sýrie nepodepsala, přesto se na ni vztahuje společný článek čtyř původních konvencí, který udává nejzákladnější pravidla pro vnitrostátní konflikty. A mezi tato pravidla například patří zákaz plošného bombardování civilních oblastí.

Mějte mě za právdoláskovce, ale smekání před prezidentem, který nikomu neustoupil a coby vrchní velitel syrských vojsk dopustil nediskriminující a disproporční řádění své armády, mě rozčiluje. Máme snad obdivovat i chemické útoky Saddáma Husajna na kurdské povstalce? Nechápu autorovo klanění se diktátorovi Assadovi, zaštiťování se „obyčejným lidem“, který prý toužil po klidu za každou cenu, či souhlas s metodami armády, která unáší těžce zraněné lidi z postelí a jejíž tajné složky pravidelně mučí a popravují své odpůrce.

Geopolitika konfliktu

Konflikt v Sýrii se nejspíše opravdu chýlí ke svému neslavnému konci – Baššár al-Assad souboj o zachování svého režimu vyhraje, mezinárodní společenství nezakročí a média svůj zájem postupně přesunou jinam.

Je ovšem scestné popisovat situaci coby „izolaci země ze strany Západu“. Evropská unie sice zmrazila dovoz syrské ropy (její vývoz vytváří cca 20 procent HDP a EU odebírala přes 90 procent syrské produkce) a vybraným exponentům režimu zakázala vstup na své území a zmrazila jejich finance v evropských bankách. USA a Kanada své sankce zavedly již dávno před vypuknutím současného konfliktu – pro USA představuje Sýrie sponzora terorismu již od sedmdesátých let minulého století. Mnohem zásadnější je však posun uvnitř Ligy arabských států. Tato organizace, která se Západem má jen pramálo společného, již pozastavila syrské členství a schválila ekonomické sankce vůči režimu – dosud nevídaná věc mezi arabskými zeměmi. Přitom Saúdská Arábie, Irák a Turecko patří spolu s Evropskou unií a Čínou k pěti nejdůležitějším obchodním partnerům Damašku (Rusové jsou až devátí). Spolu se sankcemi uvadají i plány na rozšíření ropovodů přes Sýrii do Turecka, Iráku či Íránu. Sýrii tak mnohem více poškodí lokální izolace než ta ze strany Západu.

Nejsem si proto jistý že syrský prezident a armáda jsou ti, na koho se země může spoléhat, ať už jde o bezpečnost, pořádek, či ekonomiku.