Holešovští blouznivci

Rozhořčení není program, říkal už kdysi Masaryk. V přímém přenosu jsme to viděli na Věcech veřejných, které vynesl na politické nebe mnohem slabší pocit rozhořčení, než jaký se zdá panovat ve společnosti dnes. Ať už si čteme Holešovskou výzvu shora dolů či zezdola nahoru, nic jiného než rozhořčení v ní nenajdeme. Je pěkné chtít svrhnout systém. Ale co bude místo něj? Jak se má desetimilionovému národu vládnout prostřednictvím referend, aniž by na to byl dlouhodobým vývojem – jako ve Švýcarsku –, připravován?

Někomu se faraónův bič líbil

Je jistě legitimní kritizovat systém politických stran a jejich konkrétní fungování. Asi by se našlo málo lidí, kteří by s nimi byli spokojeni. Ale navrhnout odstranění systému stran jako takových, to už je něco jiného. Kde na světě funguje demokratický a svobodný systém bez politických stran? Jak by se po jejich odstranění vybírali vládci? Systémem uličních důvěrníků a jejich sdružení? Budiž řečeno zcela jasně – byl to fašismus, který chtěl odstranit strany jako něco nefunkčního a nepřirozeného. Jak to skončilo, dobře víme.

Holešovská výzva a na ni navázané protesty nejsou ničím jiným než rozhořčením. Často oprávněným. Komu se líbí zpronevěry, rozkrádání? Ale stav naší země není horší než před dvaadvaceti lety, jak tvrdí. Dokázat to lze mnoha způsoby – jak statistickými, tak individuálním pozorováním. Jak vypadala města a obce v devětaosmdesátém? Jak (ne)fungovalo centrální plánování? Kdo rozhodoval o našich životech a profesionálním uplatnění? Ano, z pohledu dnešního dlouhodobého nezaměstnaného, který měl tehdy garantované jistoty, to bylo možná lepší. Ale lépe se měli i Izraelité v Egyptě u hrnců plných masa než v nejistotě na poušti. Přesto kdyby z egyptského otroctví nevyšli, tak zřejmě nemáme dnešní civilizaci. Vím, mnohý chce být raději celý život shrbeným otrokem.

Je za mravní rozklad odpovědný systém?

Za morální devastaci národa, již výzva přičítá vládnoucímu režimu, nemůže politika. Může za ni špatná výchova – a především doma, potom teprve ve škole či jinde. I za nejkrutějšího bolševického či nacistického režimu uměli mnozí rodiče ve skrytosti svých domovů vychovat ze svých dětí rovné lidi, kteří věděli, že bílá je bílá, i kdyby se stokrát tvrdil opak, kteří věděli, že krást ani podvádět se nemá. Jak vstupuje politika do výchovy k mravnosti v jednotlivých rodinách? Není to spíš tak, že selhávají konkrétní rodiče, kteří na své děti nemají, nechtějí či neumějí mít čas?

Kritika míří na politiky a trefuje nás všechny. Kdo nás nutí k nadměrnému zadlužování? Ano, exekuce a výdělky exekutorů jsou mnohdy nemravné. Jistě, jsou individuální situace lidí, kde oba manželé náhle přišli o práci a ocitli se na hraně chudoby a půjčka se zdá být jediným východiskem. Kolik ale zadlužení je ve své podstatě nemravného – na televize, dovolené, internet, telefony? Na co z toho, co dnes považujeme za minimální standard, jsme před pětadvaceti lety ani nepomysleli? Nad čím vším z pohodlnosti mávneme rukou – to mi nestojí za námahu?

Bez politické svobody není svobody

Za mnoho důvodů rozhořčení můžou přímo dnešní a minulí politici. Mnoho ale způsobují nerealistické sny a touhy, které v nás budí dávné geny středověkých českých blouznivců, toužících spasit celý svět a dát mu světlý příklad. Husitská revoluce, tato pramáti všech evropských sociálních revolucí, jasně ukázala, k jakým závěrům snaha násilně opravit zkažený svět spěje.

Současné politické strany mají historickou odpovědnost. Pokud nepřinesou reálnou změnu způsobu výkonu vládnutí, napětí vygraduje. A už nepůjde o to, zda bude vládnout strana levého či pravého středu. Společnost je natlakovaná a evidentně potřebuje upustit páru. Stane-li se tak ale na základě holešovské výzvy či jí podobných akcí, čeká nás katastrofa.

Cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími a nejčistšími úmysly. Nemůžeme ale ponechat stranou, že úmysly řady těch, kteří se na demonstracích podílejí, čisté vůbec nejsou. Nejde jim o vylepšení demokracie, ale o svržení a odstranění demokratického řádu. V tu chvíli bychom se měli mít na pozoru. Od snahy změnit demokratické uspořádání institucí a jejich obsazení bývá v českých zemích velmi blízko k omezení svobod každého člověka. Nemáme zkušenost s nedemokratickými režimy, které by zaručily svobody a základní práva vyjma politická. Můžeme tedy očekávat, že odstraníme-li demokratický řád, bude nový vládce rozhodovat nejenom o věcech společenských, ale i o osudech nás, našeho majetku, našich dětí.

Převzato z březnového čísla Revue Politika