Spolu a (ne)chutně

Průzkumy posledních měsíců nadmíru jasně ukazují, že předpokládaný vítěz příštích parlamentních voleb – sociální demokracie – bude při sestavování vlády vystaven mimořádně vábnému hlasu komunistických Sirén lákajících je ke společnému levicovému vládnutí. To samozřejmě pouze v případě, že se volby odehrají v nejbližších týdnech, maximálně měsících. Budou-li až příští či přespříští rok, vše se může změnit, do hry může vstoupit nový silný populistický hráč se schopností přerýsovat politické hřiště.

Bohumínské usnesení měla ČSSD dávno zrušit

Nicméně teď tu ještě není. Zato je tu bohumínské usnesení, jímž si ČSSD ve svém polistopadovém dávnověku v roce 1995 potvrdila zákaz spolupráce s několika extrémistickými politickými stranami, z nichž převážná část již neexistuje, KSČM však ano. Usnesení přitom není zdaleka tak ohebné, jak se občas někteří sociální demokraté snaží tvrdit – vylučuje „politickou spolupráci“, ne jenom společnou vládní koalici. Tak i vysněná menšinová vláda se slíbenou exkluzivní podporou KSČM, byť maskovanou slovy o podpoře napříč spektrem, je porušením tohoto stranického usnesení. Tím nemá být řečeno, že se sjezdové usnesení nemůže či nemá změnit. Koneckonců zažili jsme před pár lety, kterak Topolánkovo vedení ODS porušilo hned dvě kongresová usnesení týkající se Lisabonské smlouvy a strana to tehdy „skousla“, byť se skřípěním zubů.

Nicméně pokud chceme po našich stranách, aby zvýšily politickou kulturu, měly by vlastní sjezdová usnesení respektovat. A pokud se některé z nich jejich současnému vedení nehodí, nechť předstoupí před nový sjezd a takové usnesení zruší. Popravdě řečeno to ČSSD měla udělat již dávno – přinejmenším v letech 2005–2006, kdy spolu s KSČM pod Paroubkovým vedením vytvořila funkční legislativní koalici, která nahradila již umírající exekutivní koalici socialistů s lidovci a unionisty.

Voliči ČSSD a KSČM mají týž zájem

Od voleb v roce 1990 jsou díky tiché dohodě o vyloučení komunistické hlasy při sestavování vlád neužitečné. V roce 2006 scházelo málo, aby to neplatilo. Nyní je k tomu možná ještě blíž. Překazit by to mohla snad jen koalice sociálních demokratů s TOP 09, ospravedlněná společným vstřícným postojem k současné podobě Evropské unie. To je totiž snad největší skrytá silná hrozba vůči otevřené či skryté vládní spolupráci dvou levicových stran. Jakkoli ekonomičtí liberálové a společenští konzervativci kritizují poválečný evropský integrační projekt a zvláště jeho poslední desetiletí coby ztělesnění levicových socialistických snů o zregulování celé společnosti, v tomto ohledu se čeští socialisté a komunisté zásadně rozcházejí. Zatímco se zdá, že sociální demokracie v zásadě vlastní evropskou politiku nemá a že se pouze snaží plout s hlavním evropským proudem, ať už plyne kamkoli, pro komunisty je Evropská unie příliš liberální.

Přesto nemusí jít o překážku zásadní. Vzpomenout si můžeme na komunistický postup před referendem o vstupu Česka do Evropské unie. Tehdy strana sice doporučila svým voličům hlasovat proti vstupu, nicméně podle její vlastní interpretace to nebylo „tvrdé“, ale „měkké ne“. Ransdorfovo křídlo uvnitř strany dokonce vstup explicitně podpořilo. Lze si představit sto a jednu komunistickou omluvu pro zmírnění protievropského postoje.

Zájmy voličů ČSSD a KSČM se dnes již zásadně nerozcházejí, rozhodně ne natolik, aby to ospravedlnilo vzájemnou nespolupráci. V tomto směru se situace obou stran za sedmnáct či devatenáct let od bohumínského a hradeckého sjezdu výrazně změnila.

I soudruzi jsou jenom lidi

Můžeme pochybovat o tom, zda komunisté nepředstavují bezpečnostní riziko. Nad vazbami mnoha jejich členů a potenciálních kádrů pro náměstskovské a ředitelské posty v exekutivě na někdejší KGB nelze jednoduše mávnout rukou. Od toho ale máme snad dostatečně pevný, odolný a nezávislý systém bezpečnostních prověrek. Je-li ale tato naděje lichá, pak Putin s námi. Iluze nemusíme mít ani o jejich postoji k NATO a o tom, jaký typ „odborníků“ by nás v těchto strukturách reprezentoval, pokud by na to měla strana vliv.

Přesto může mít jejich vládní angažmá, ať už v jakékoli podobě, přinejmenším jeden pozitivní vliv: může výrazně otupit potenciál komunistů jakožto protestní strany. Ani za vlády ČSSD a KSČM nezačnou létat pečení holubi do úst. Při současném stavu mezinárodního obchodu bude stále podobně těžké bránit tuzemský průmysl a zemědělství před konkurencí ze zahraničí. Vzhledem k odvěkému narušení člověka zlem zřejmě i někteří jejich představitelé podlehnou lákadlům moci. A z mesiášů slibujících spasit svět bude obyčejná ušpiněná politická strana. Leckdo se možná bojí ještě většího zregulování našich životů – popravdě řečeno aby případná nová vláda trumfla dnešní EU, musela by se hodně činit.

V neposlední řadě je třeba si připomínat, že střídání vládnoucích elit k demokracii neodmyslitelně patří, ba že je pro její správné fungování naprosto nezbytné.

Převzato z dubnového čísla Revue Politika