Jak se bránit před kuřáky

Kdo nebere na lehkou váhu stanoviska Světové zdravotnické organizace ohledně škodlivosti tabákového kouře a chce se mu vyhnout, nemá lehký život. Pokud mu soused kouří do okna, má se odstěhovat? Pokud je tabákovému kouři vystaven v práci, má podat výpověď? Pokud má třídní sraz v kuřácké restauraci, nemá tam chodit? Pokud před ním po chodníku jde kuřák, má přejít na druhou stranu? Pokud je malé dítě vystaveno tabákovému kouři od svých rodičů, má je vyměnit? Člověk se přece může odstěhovat na samotu v lese a stranit se společnosti, aby se tabákovému kouři vyhnul. To ale pochopitelně není reálná možnost, kterou by si mohl svobodně zvolit. Cožpak nekuřákům nezbývá nic jiného než útěk?

Poslední v Evropě bez účinné regulace

Logický je jedině opačný postup: Nechť si kuřáci hlídají svůj kouř. Jejich „svoboda“ (či přesněji řečeno závislost) nesmí poškozovat zdraví ostatních. Povinnost neškodit je základním přirozenoprávním pravidlem chování. Přesto se někteří kuřáci chovají tak, že kde není kouření absolutně zakázáno, není třeba brát na okolí žádné ohledy. Lobby tabákového průmyslu u nás účinné regulaci zatím úspěšně brání: zákony jsou děravé a jejich účel je obcházen za pomoci výjimek, které se v praxi stávají pravidlem.

Aktuální návrh novely „protikuřáckého zákona“ je nedostatečný (řeší jen restaurace) a je otázkou, v jaké podobě ve skutečnosti projde – například minulý návrh zákazu kouření v restauracích skončil umožněním vzniku čistě kuřáckých restaurací a povolením kouření na nezastřešených zastávkách (předtím bylo nutné v restauracích alespoň na oko zřídit „zvláštní prostory vyhrazené pro kuřáky“, respektive zakázat kouření v době určené pro podávání snídaní, obědů a večeří). Výsledkem je, že jsme poslední zemí v Evropě, která kouření v restauracích fakticky vůbec nereguluje.

Líná huba...

Kde neexistuje veřejnoprávní ochrana (stanovené příkazy a zákazy), mohou se nekuřáci dovolávat svého práva soukromoprávní cestou. Podat vlastní žalobu k soudu je však čin s mizivou nadějí na úspěch. Snadno se dostaneme do důkazní nouze (každého jednoho kuřáka těžko chytíme za ruku, dotáhneme k soudu a prokážeme mu přesnou výši újmy na našem zdraví, za kterou odpovídá) nebo kýžený výsledek přijde prostě příliš pozdě (když jsme tabákovému kouři vystaveni teď, smysl několikaletého a nákladného soudního řízení se vytrácí).

Existuje ale ještě další možnost: bránit se sám. Nejsem příznivcem radikálních akcí, jako je pověstné kropení kuřáků vodou. Přesto uznávám, že v krajních případech lze i toto jednání považovat za legitimní nutnou obranu – tabákový kouř je protiprávním útokem na naše zdraví, zatímco „přiměřeným“ kropením, zvláště v letních měsících a po předchozím varování, žádnou škodu nepůsobíme. V první řadě je ale třeba dotyčnému dát najevo, že nám jeho kouř vadí, a požádat jej, aby poodstoupil nebo cigaretu típnul. Bezohledná část kuřáků nás bude dále ignorovat. Budou-li však takto „otravováni“ stále větším množstvím lidí, snad i oni pochopí, že je něco špatně.

^{Formou grotesky motiv obrany proti kuřákům zachytila virální reklama poskytovatele hostingových služeb.}

Chceme-li změnu, musíme začít sami u sebe. I když je nás 78 procent (viz nedávný průzkum agentury Ipsos), je to málo, když jsme pasivní. Nelze jen žehrat na úplatné politiky jdoucí na ruku tabákovému průmyslu. Máme takové politiky, jaké si zasloužíme.