Proč největší dříči na světě žijí v chatrčích aneb flákači, braňte se!

Do médií se po letní pauze vrátila reality show Evropa hledá flákače. „Prožrali jsme to, proflákali,“ zhodnotil Miroslav Kalousek uplynulé roky. U něj jsme na tenhle tón zvyklí. Pak se překvapivě přidal polský centrista a eurofil Radosław Sikorski: v Oxfordu Britům připomněl, že pracují jen třicet šest hodin týdně, zatímco Španělé třicet osm a Řekové čtyřicet dva. A nakonec se zjančili i v Economii, nakladatelství známém jako hnízdo tolerance a humanrightismu: „Česko bude platit za líné jižany,“ varoval časopis Ekonom, a protože se nedostanu za paywall, netuším, jestli tím myslí nás Moraváky, nebo navzdory Sikorského statistikám míří až ke Středozemnímu moři.

Nějak se zapomnělo na to, že pracovití lidé nemusí být nutně dobří hospodáři a naopak že i lenoši můžou žít bez dluhů a nouze. Když už si ale povídáme černobílé rozprávky o líných versus pracovitých, rád bych vám představil nejpilnější národ na světě. Číňané jsou vedle něj rozespalí pijáci švestkového vína a děti z bangladéšských robotáren banda rozmazlených fracků. Mluvím o Baininzích, žijících na Papui-Nové Guinei. Neslyšeli jste o nich? Není divu. Pořád pracují, a tak nemají čas vybavovat se s cestovateli.

Hrajou si jen čuňata

Nedělám si z vás šoufky. Bainingové skutečně existují. Před lety o nich vyšla drahá studie a letos v létě článek na blogu profesora psychologie Petera Graye.

Tedy vlastně si z vás tu legraci trochu dělám: členové kmene si nějaký čas na povídání s cestovateli přece jen našli. Nikam to ale nevedlo. „Britský antropolog Gregory Bateson strávil s Bainingy čtrnáct měsíců na počátku své kariéry ve dvacátých letech, než nakonec celý zoufalý odcestoval. Označil je za nestudovatelné, protože odmítají říct cokoliv zajímavého o svých životech. Nepředvádějí skoro nic jiného než nudné všední rutiny. Později Bateson napsal, že žijí jednotvárné a bezbarvé existence.“

V sedmdesátých letech převzala ubíjející štafetu studia Bainingů Jane Fajansová: „Stejně jako její předchůdci zjistila, že Bainingům chybí (…) mýty, slavnosti, náboženské tradice, rituály dospělosti,“ a že o sobě nic zajímavého neřeknou, protože „nevyprávějí příběhy, jen výjimečně šíří drby, a projevují málo zvědavosti nebo nadšení.“

Práce je pro Bainingy zkrátka vším. Uctívají její plody a nenávidějí zahálku. Dětské hry jsou v jejich očích sprosté ráchání se v blátě, vhodné spíš pro selata než pro lidi. I proto dospělí na své mládí vzpomínají neradi: stydí se za to, že dávali průchod tak mrzkým pudům. Když jsme u pudů: Bainingové silně tabuizují sex a za ideální formu rodičovství považují adopci. (Člověk by přitom řekl, že k dítěti vede pracnější cesta přes soulož a porod – ale do hlav ani ložnic Bainingům nevidím.) Jestli se tak dá v jejich životě něco označit za hru, je to vysoce stylizovaný národní tanec v maskách, s přísně stanovenými kroky. Fajensová si ale dobře všímá, že teď Bainingové tančí hlavně pro turisty, což se dá považovat zase za práci…

Pracujte chytře, ne tvrdě

Jestli se někdy budete pohoršovat nad národy držícími odpolední siestu, anebo nad profesemi, ke kterým patří vstávání v poledne, vzpomeňte si na Bainingy. Ti by s největší pravděpodobností považovali za netáhlo vás samotné – a přesto si žijete lépe než oni. Není divu: nepracujete sice tak tvrdě, o to ale chytřeji. Bainingové si naopak libují ve středověké lopotě, a tak nikdy nevynalezli ozubené kolo, parní stroj ani elektřinu. Vždyť by je technika připravila o jejich zbožňovanou námahu, a tím pádem o hrdost.

„Nemyslím si, že je matkou pokroku nutnost. Pokrok podle mě vyrůstá ze zahálky, možná z lenosti. Lidé si chtějí ušetřit dřinu,“ napsala Agatha Christie ve svém životopise. Skutečnost, že největší dříči na světě pořád žijí v dřevěných chatrčích, jí dává za pravdu.