Německé větrníky můžou zničit české dráty

Německo je nejen ekonomicky, ale i politicky nejvýznamnějším sousedem České republiky. S jako jedinou sousední zemí má Česko s Německem celou síť různých konzultačních a dobré vztahy podporujících mechanismů, na jejichž špici je Česko-německý fond budoucnosti a také každoroční Česko-německé diskusní fórum.

I když už tyto orgány nejsou obsazeny tak reprezentativně, jako v prvních letech po podpisu Česko-německé deklarace v roce 2007, stále se v nich scházejí důležití zástupci politiky, vědy, médií a diplomacie. O tom, že na diskusním fóru lze otevřít zásadní otázky nejen politické, ale i ekonomické spolupráce obou zemí, svědčí poslední výroční konference. Ta řešila otázku, co v česko-německých vztazích udělá německý odchod od atomu a naopak česká výstavba nových jaderných elektráren.

Velmi by se mýlil ten, kdo by čekal, že německá „Energiewende“, tedy energetický obrat, znamená, že se z Německa stane druhé Rakousko, které se hystericky snažilo na konci devadesátých let zabránit dostavbě Temelína.

Pochopení pro Temelín

Definitivní německé stop jaderné energetice bylo sice okamžitou (a v podstatě populistickou) reakcí na havárii ve Fukušimě, debata o atomu ale v Německu probíhala víc než dvě desetiletí a během té doby odhalila řadu slabých míst bezatomové energetické koncepce. Proto je už dnes v mnoha směrech Německo dál, než jiné země, které se rozhodly bez jádra (nebo aspoň jeho nového využití) obejít. Spolková republika si také uvědomuje náklady, které jsou s tím spojené a německé obyvatelstvo je připraveno platit vyšší ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů, a dokonce dotovat nižší ceny pro průmysl – jak se to nyní v případě téměř tisícovky vybraných německých průmyslových podniků děje, respektive od příštího roku bude dít.

Je také třeba připomenout, že německá jaderná zařízení neskončí z minuty na minuty, odstavovat se mají průběžně v příštím desetiletí, poslední jaderné bloky přestanou dodávat elektřinu do sítě v roce 2022.

Díky dlouhé a tvrdé debatě – jejíž výsledek navíc nemá ani v Německu jen samé příznivce, ale také poměrně silnou opozici, a to i uvnitř Křesťanskodemokratické unie kancléřky Angely Merkelové – má Berlín k českým jaderným elektrárnám velmi tolerantní postoj. Nic jiného mu ani nezbývá, protože klíčový německý partner v Unii, tedy Francie, vyrábí z jaderných elektráren dokonce sedmdesát procent elektřiny a jaderná energetika je její technologickou chloubou.

Česko přesto německou energetickou revoluci (v roce 2050 chce Německo vyrábět osmdesát procent elektřiny z obnovitelných zdrojů) už nyní pociťuje. A to velmi významně. Slabinou evropského energetického trhu totiž nejsou jen nedostatečné výrobní kapacity, ale také nedostatečné kapacity přenosové, o kapacitách akumulačních, jako jsou přečerpávací elektrárny či nové vodíkové zásobníky, nemluvě.

Když u Baltu fouká

Hlavní problém české a německé energeticky popsal na Česko-německém diskusním fóru velmi trefně zvláštní velvyslanec České republiky pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška: „Problém nastává především o víkendech, když na severu Německa fouká vítr a v Mnichově nechtějí, Bůh ví proč, pracovat.“ Tedy, když se na Baltu a u Severního moře vyrábí v tamních, stále se rozšiřujících větrných parcích velké množství energie, pro kterou není na jihu Německa odběr. To přetěžuje přenosové sítě nejen v Německu, ale i v Česku a Polsku: v roce 2010 došlo k jednomu výpadku, letos už ke dvaadvacíti a příští rok se očekává další výrazné zvýšení tohoto počtu. Situace je tak vážná, že jak Poláci, tak Češi uvažují, že by na hranicích postavili (náklady by se počítaly v desítkách miliard korun) speciální transformátory, které by nápor proudu vracely zpět do německé sítě.

Společnost ČEPS, která spravuje naše přenosové sítě, dostala navíc před časem povolení v případě nutnosti Česko zcela „odepnout“ od evropské energetické sítě. „A to pro situaci, kdy hrozí buď blackout pro celou střední Evropu, nebo pro střední Evropu bez Česka. Je samozřejmé, že si vybereme tu druhou možnost,“ řekl Václav Bartuška.

Německo sice situaci řeší, ale to neznamená, že do roka bude všechno v pořádku. Budování rozvodných sítí je totiž minimálně z hlediska výkupu pozemků a komplikací s tím spojených podobně náročné, jako budování dálnic. „Německo,“ citujme naposledy českého energetickobezpečnostního velvyslance, „alespoň na rozdíl od ostatních něco dělá. Je ale mnoho evropských zemí, které nedělají nic.“

Problém je však v tom, že zatímco solární elektrárny nebo elektrárny větrné jde postavit poměrně rychle, rozvodné sítě s dostatečnou kapacitou, nemluvě o „skladování přebytečné energie“ v přečerpávacích elektrárnách, vodíkových zásobnících a podobných zařízeních, které je buď velmi nedostatečné, nebo v plenkách. Je to tedy náročný boj s časem. Jak Němci, tak hlavně Češi doufají, že tím nejhorším, k čemu dojde, bude, že v Česku občas vypadne proud. Protože existují i mnohem horší scénáře jako například zničení celé české přenosové soustavy, což by byly škody miliardové, o škodách na celých česko-německých vztazích nemluvě.

Autor je komentátor Lidových novin