Dobrý obchod se obléká do principů, nikoliv do předpisů

Přesně před patnácti lety jsem pro Financial Times psal článek o tom, jak v jedné významné společnosti zavádějí podrobná pravidla oblékání. Když na mne tenkrát editor naléhal, abych zdůraznil, že se jedná o nadsázku, myslel jsem, že je to zbytečné. Jenže když se minulý měsíc objevily zprávy o tom, že jedna z největších světových bank, UBS, některým svým zaměstnancům představila dress code o třiačtyřiceti stránkách, ukázalo se, že onen editor měl – jako vždycky – pravdu.

Zde je tedy zkrácená verze původního článku. Není určená výhradně módním policajtům v UBS, nýbrž všem lidem, kteří v Basileji bojují o vytvoření ještě mnohem důležitějších a obsáhlejších sbírek pravidel pro zaměstnance bank.

Původně státem řízená firma se po privatizaci rozhodla, že je čas dát červenou pochybným oblékacím manýrům přejatým z veřejného sektoru. Starším zaměstnancům byla představena směrnice, podle níž si měli osvojit oděv vhodný do firmy. Směrnice vzbudila pohoršené reakce. Ti, kteří byli proti, požadovali stanovení jasnějších a konkrétnějších pravidel. Jak měli vědět, co je a co není dostatečně reprezentativní oděv? Na základě doporučení právního oddělení společnost souhlasila s vytvořením pravidel oblékání. Od starších členů mužské části zaměstnanců se očekávalo, že budou nosit elegantní oblek, košili a kravatu.

Jak moc světlá může vlastně být světlá barva?

Jenže pak kdosi přišel do kanceláře v červeném. Když za to byl kritizován, odvolával se na dress code. Oblek byl bezesporu elegantní. Jenže byla to spíše elegance nočního klubu než konferenční místnosti. Dress code tedy musel jasně vymezit i barvu. Červená byla mimo hru, na pořadu dne byla šedá. Ale co modrá? Některé odstíny modré byly akceptovatelné. Kupříkladu sám ředitel měl v oblibě oblek v odstínu námořnické modři. Ovšem světlé odstíny modré nebyly povoleny. Jak moc světlá tedy vlastně mohla být světlá barva?

Pečlivý výzkum přinesl odpověď. Světlost je daná tím, kolik jasu daná látka odráží; to mohou přístroje přesně změřit. Jenže kravaty byly tak různorodé, že představovaly takřka nepřekonatelný problém. Nejlepším řešením se ukázala být schvalovací metoda. Každý, kdo si koupil novou kravatu, musel ji nechat schválit oddělením dress code, které mělo 42 dní na posouzení, zda je vhodná k oděvu businessmana.

Zásadní problém představovaly změny módních trendů. Koneckonců nebylo to tak dlouho, co každý správný gentleman chodil do práce ve fraku se stojáčkem. Nejenže byly dnes schváleny jiné styly oblékání. Dokonce měly přestat být akceptovány stojáčky. Návrhář Paul Smith souhlasil s tím, že stane v komisi, která bude společnosti radit s posuzováním módních trendů.

Nařízení versus zdravý rozum

Mezitím dress code nakynul na padesát značně nesrozumitelných stránek. Žádní příčetní zaměstnanci jej nečetli; když dostávali jeho výtisk, bylo jim řečeno, že pokud se budou oblékat podle zdravého rozumu, bude vše v pořádku. Znalost obsahu dress code byla parketou oděvního oddělení, které tou dobou sestávalo z dvaceti osob, převážně právníků a odborových předáků, kteří o jeho znění jednali, a také několika podivínů, jež si libovali v řešení zapeklitých problémů s tím souvisejících.

Otázky obchodních vztahů, ať už se jedná o zásady oblékání, či podmínky uzavírání smluv, čas od času svádí k převádění všeobecných principů (nevystavovat přední finanční instituce nadměrným rizikům, jednat se zákazníky férově, vystříhat se praktik nekalé soutěže, účtovat rozumné sazby) do striktních pravidel. Jenže ve světě není nic tak samozřejmé a jasné, aby se tak mohlo dít. A děje-li se to dnes, pak by se tomu mělo v budoucnu zabránit. Čím více lidí bude usilovat o rozšiřování pravidel a bude lpět na jejich dodržování, tím méně bude naplňována jejich pravá podstata.

Jediným řešením je vytvořit v rámci obchodu a prostředí, v němž se obchod uskutečňuje, takové podmínky, jež by zohledňovaly danou situaci a pohnutky účastníků. Pokud by měla k dosažení cíle přispět nějaká pravidla, pak jedině ta, která jsou snadno srozumitelná, a jsou tudíž funkční. Pro ty, kteří účel dress code pochopili, jsou formální definice zbytečné. A pro ty, kteří si účely neuvědomují, budou definice jen záminkou k jejich porušování.

Článek byl publikován v The Financial Times

Do češtiny přeložil Jakub Zeman